číslo 49
vyšlo 28. 11. 2005
Jak to vidí
Jaroslav
Vanča, básník, scenárista a pedagog
Zvláštní bytosti
Nastal nám ten čas vrcholícího podzimu, čas jakoby pro nikoho, čas bez konkrétního pojetí radosti z přírody. Ostatně ani na samu poezii podzimu nemusí být každý zvědavý; zvláště potom, co spadané barevné listí na zemi už jen tiše ohnívá a chodníky podivně zeslizovatí. Mnoho útěšlivého ve skutečnosti nenabízí ani většina zdánlivě poeticky žhnoucích, mlhou pronikajících okének jak od malíře Jakuba Schikanedera; spíše než rodinné pohodě se za nimi naši bližní asi věnují individuálním hrátkám s domácí elektronikou, dohadům o penězích či rovnou o peníze. To, oč náš čas přišel, a co tomu minulému dodávalo poezii v pravém, původním slova smyslu, byla bezesporu existence "zvláštních bytostí", tajuplně zabydlujících setmělou českou krajinu.
Tak, jako v jiných ročních obdobích patřívali k naší zemi Vodníci, Polednice, Hejkalové či Rusalky, tak v časech adventních obhajovali s večerem svou moc tvorové bizarních podob: Barbory, Lucky, Brůny, Perychty a Ambroži, až po ty dodnes živé, ba komerčně znovuobjevené Mikuláše s přídatkem neméně zkomercializovaných Čertů a Andělů. Ostatně: čas Barbor je už za dveřmi (a nějakou tu třešňovou větévku si i my můžeme přinést domů, pokud nás nebude mnoho na málo stromů), a pak už zdánlivě mrtvý čas ožije zjeveními, působícími v podivné - leč staletími prověřené - dvojznačnosti: zlobivé děti bývají jimi trestány a hodné odměňovány. Zvláště ti Ambroži mě vždycky fascinovali; připomínaje mi ztělesnění paradoxu lidského údělu: Dětem házeli bonbóny, a ty, které se pro ně shýbali, pak honili rákoskou. Symbolický trest předbíhající symbolickou lidskou chamtivost - to je přece excelentní projev zbytků lidového magického myšlení.
V pošmournosti podzimního smrákání si rád představuji, že v reziduích volné české krajiny doposud přebývají, dlí a svůj úkol plní ony zvláštní bytosti. Jejich původ, tkvící v onom přežívajícím myšlení magickém a povědomí mytologickém, byl jistě oživován i vzněty individuální imaginace. Vyprávěl mi kdysi jeden z nejlepších českých grafiků-krajinářů, již zemřelý profesor Ladislav Čepelák, o bílém zjevení v mrazivé noční krajině, z něhož se při bližším pohledu vyklubal ojedinělý pruh sněhového poprašku, tkvící mezi ještě černými brázdami. Sám si ale mohu vysnít i fantasknější důvod: že totiž masky těchto bytostí, uplatňované při lidových zvycích, byly inspirovány jejich skutečnými předobrazy, s nimiž se osamělý chodec podzimní krajinou mohl čas od času potkat. Že je dnes už nevidíme, že se nám nezjevují, může být přece dáno tím, že se v naší přesvětlené současnosti před námi skrývá do tmy i samo tajemství, tak jako se před námi skrývají seč mohou i divoká zvířata.
Bylo by asi dobré, kdyby byly, bylo by dobré to, že bychom se čas od času měli a mohli něčeho neznámého a tajemného bát. Možná by bylo dobré i to, kdybychom mohli i dnes postrašit naše nezvedené děti nějakou, v zájmu spravedlnosti jednající "vyšší mocí". Sám bych se rád takto bál. Rozhodně raději těchto zvláštních bytostí, než oněch ještě zvláštnějších, ale o to reálnějších, které jsou dnes (a třeba i za bílého dne a z pohnutek ještě nepochopitelnějších) schopny kohokoli z nás pro nic za nic třeba i zastřelit.