číslo 49

vyšlo 28. 11. 2005

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

O jednom prestižním povolání

Přišla mi na objednávku nová kniha: Kdo je kdo v České republice. Je v ní pět tisíc životopisů. Její editor, Ing. arch. Michael Třeštík, stvrzuje svým podpisem, že práce na nich nebyla ovlivněna žádnými politickými, zájmovými nebo komerčními hledisky. Nejde o výběr osob podle lidské hodnoty. Tu totiž nelze ani změřit, ani zvážit. Takováto publikace může pouze mapovat ohlas práce nebo životní dráhy uvedených lidí. Její snahou, a nutno říct, že chvályhodnou snahou, je, aby alespoň tyto údaje byly veřejné a známé. Mám ty lidské encyklopedie ráda. Potřebuji je ke své práci. Vím, že taková kniha nikoho neoslavuje, ani nesoudí. Soustřeďuje fakta. Tak v ní už několik dnů s úctou listuji. Žasnu nad osudy lidí, nad objemem práce, která za nimi je, nad rozličností profesí a zájmů, nad letitým sběratelstvím zkušeností a moudrostí na školách a pracovištích po celém světě. Mám pocit, že mě ta kniha povznáší, přidává sebevědomí a hrdosti nad příslušností k českému národu. Kolik máme vzdělaných, chytrých a cenných lidí! A to tam docela určitě nejsou všichni, kdo by si to zasloužili.

Jenomže teď bych měla dokázat myšlenky zastavit, abych si vychutnala tak vzácný, posilující pocit. Ale ne, zase se projeví má profesionální deformace. Nejásej, říká mi červík, který se provrtává na povrch. Jak je potom možné, že máme v tom veřejném, ale leckdy i v tom odborném životě takové množství lidí podřadných, neprofesionálních, dalo by se říct "zmetků"? Cožpak z těch - řekněme - šesti milionů práceschopných není možné vybrat nejlepší? Přece se mezi sebou známe. Jak člověk žije, jak se chová, jak a o čem mluví, co se kolem něho děje, to všechno jsou signály, které naznačují, čeho je a čeho by nebyl schopen. Vedle odbornosti je to přece pro postavení ta druhá pevná noha. Možná si ani dostatečně neuvědomujeme, že vady charakteru, dluhy, drogy, utajované vztahy, přehnané ambice a nenávist k úspěšnějším jsou těmi cestičkami, kterými se ještě před léty plížila nabídka spolupráce s StB, a teď tudy chodívá korupce. Dobový mor. To nejde schovat pod zástěrku kamarádství. Svobodná, tolerantní společnost se ale na řadu takovýchto prohřešků dívá shovívavě. Už nemáme prezidenta, který by alespoň občas utrousil slovo o morálce. A média leckdy dokáží z nahnilého jablka udělat celebritu, zvanou na rauty, fotografovanou pro noviny a časopisy, a vítanou při televizních rozhovorech, aby poučila národ. Všimněte si, že některé dříve solidní deníky jim dávají dokonce vyhrazený prostor. Brzy se stanou takovými celebritami i VyVolení, protože národ prý je "baští". A jestli lze věřit peoplemetrům, něco na tom je. Zatrnulo mi, když jsem zaslechla, že i rozhlas bude muset "přitvrdit", protože drsnost je trend. Divadlo, film, reklamy i výtvarné umění už se v mnohém s tímhle proudem vezou. A jak prosperují! Chce prý to život brát lehce!

Tu lehkou váhu cítím občas i v rozsudcích soudů. Častěji a častěji jsou mnohé rozsudky lidem nepochopitelné, nelogické a zpochybnitelné, jako třeba ten nad falešným parlamentním asistentem Lukášem Kohoutem, který i s kamarády nějaký ten milion z peněz daňových poplatníků prolétal po světě. Takový promyšlený, drzý podvod. A rozsudek zněl: uhradit 140 tisíc korun a podmínka. Takové jemné: ty, ty, ty! Vždyť je teprve začátečník... Až dospěje do formátu Krejčíře nebo Pitra, bude mít možná "vyděláno", a s lehkostí si koupí, koho a co bude chtít. Nelituje toho, co udělal. Dokázal všechny "převézt". Je to báječný životní styl. Kdo neriskuje, nevyhraje. A on v prvním kole vyhrál. Pro koho je taková věc povzbuzující? Odpovězte si sami! Zdá se, že v naší zemi nefunguje jedna velmi důležitá věc: kontrola. Nikdo nepopře, že v poslední době je policie víc úspěšná než neúspěšná. Stejně tak i Česká obchodní a zemědělská inspekce. Jenomže ti už hasí něco, co mělo být pod řádnou kontrolou někoho jiného. Vnitřních orgánů firem, úřadů a zastupitelstev, a třeba vedení tržnic. Také události kolem Všeobecné zdravotní pojišťovny řádně zamíchaly atmosférou v lékařském prostředí i mezi klienty. Jestli nucená správa prověří, zda pojišťovna skutečně musí na své provozní náklady utratit 3,5 miliardy ročně, bude to správné. Třeba vyvrátí fámy, které kolují. Bylo by to jen dobře. Jestli osvětlí, že dluh pojišťovny a zpožděné proplácení vzniklo skutečně vlivem nedomyšlených příkazů ministerstva, aspoň bude viník jasný. Ale sotva došlo k aktu jmenování nuceného správce v roli kontrolora, vedle kterého vedení VZP pracuje dál, začala hysterie. O tu se umí spolehlivě postarat politici. Nervozita lidí je pro ně humus, na kterém se mohou přiživit jejich úspěchy. Podle předsedy ODS Mirka Topolánka jde o akt "vlády vulgarity" a je to "projev mocenských ambicí vlády na úkor veřejnosti". Rozumí občan takové formulaci? Se svým vzkazem - dokonce ze zahraniční cesty - přispěchal i prezident Václav Klaus. Nucená správa prý připomíná podobné násilné metody u finančních institucí. Tím byla míněna IPB? Ale u té se přece prokázalo, že krmila nenávratnými půjčkami kamarády kamarádů, či snad ne?

Potíž je v tom, že podvodník musí být vždycky o krok vepředu před těmi, kdo ho sledují. Musí myslet v rychlejších obrátkách, žádné pohov, volno! To vědí moc dobře šíbři miliardových podvodů, velcí kombinátoři nevystopovatelných přesunů peněz, odvážní investoři v nejvhodnějším čase, dovozci levného, co mohou s cenami hýbat nahoru a dolů, ale i autoři výhodných smluv a vlastních zlatých padáků. Přesto ti nejchytřejší v zástupu profesí by měli být neúplatní kontroloři.

Tak listuji v té knize Kdo je kdo v České republice a říkám si: ještě nejsme tak daleko, aby tu byli uvedeni i úspěšní kontroloři, kteří zachránili miliony a miliardy z bohatství své země před chamtivostí nenechavců. Škoda, snad někdy příště.