číslo 50 |
|
vyšlo 5. 12. 2005 Dívejte se |
|
Neděle 18. prosince, ČT 1, 20.00 Jméno scenáristy Jiřího Hubače se pojí s řadou pozoruhodných televizních inscenací i filmů, mnohdy věnovaných problematice stáří. K té se vztahuje i Babí léto, tragikomedie natočená Vladimírem Michálkem. Režisér omezil vlastní inscenační ambice a s působivou výrazovou prostotou, kdy se i kamera Martina Štrby spokojuje s tlumenými, jakoby podzimně laděnými barvami, zvýraznil nejdůležitější prvky příběhu - vtipně i výstižně napsané rozmluvy, umocněné hereckým ztvárněním.
Autoři nevedou vyprávění v ryze komediální rovině: stále se přidržují zvážnělých podtónů, vyhmátnou vychytralé synovo počínání, když si dělá zálusk na byt rodičů a nejraději by je odsunul do domova důchodců. Ona dvojlomnost pohledu se ovšem uplatňuje již v recesích samých. Zaznamenáme mnohé situace kmitající mezi rozvernou historkou a jejím okamžitým překlenutím k nahořklé pointě, která signalizuje, nakolik se nápad vymkl z rukou - zvláště když za údajným nebožtíkem dorazí i pohřební služba s již zaplacenou rakví. Pozorujeme hrdinovu touhu alespoň na okamžik se vcítit do někoho s atraktivnějším osudem, zaplašit vědomí životní nenaplněnosti; v tom se Babí léto blíží pohnutkám podobných staříků z Hrabalovy literární i filmové povídky Podvodníci, zařazené do Perliček na dně. Když se dosavadní snílek a pábitel rozhodne zanechat dalšího "bláznění", sama jeho žena, jednu chvíli dokonce rozhodnuta rozvést se, je natolik znepokojena náhlou pasivitou, že jej sama vyburcuje k novému kousku. JAN JAROŠ |