číslo 50

vyšlo 5. 12. 2005

Navštivte

Mít tak návod, jak se zachovat

V záplavě zážitků z divadla, které má v současné době potřebu předestřít divákovi nejen všechnu bídu jeho i světa, v němž žije, ale také mu "polopatě", co možná šťavnatě a "natvrdo" dopřát obrazy násilí, agrese, sexuality i krajní perverze, dvě inscenace, o kterých píšu, spojuje nejen to, že se obě odehrály na komorních pražských scénách, ale také fakt, že v nich spolehlivě zapůsobilo především slovo a soustředění na herecké výkony.

Divadlo Ungelt se po delší době vrátilo ke komedii, když uvedlo hru pro dvě herečky Perla Hollywoodu a já, nepříliš známé americké spisovatelky Elisabeth Fullerové. Titul přeložila Marta Skarlandtová. Musím přiznat, že se mi začátkem představení při americky emfatickém ronění obdivu k hollywoodské hvězdě stříbrného plátna Bette Davisové, která za své filmové role získala dva Oscary a na další byla nominována, zdálo, že se k takové komedii snad ani vracet nemuselo. A zprvu mi bylo líto talentu Simony Postlerové v roli Liz Fullerové, autorky a vypravěčky příběhu, kterou zmíněná hvězda požádala, zda by stávku hotelových zaměstnanců nemohla přečkat tím, že se na pár dní nastěhuje do jejího domu, v němž žije s manželem a malým synem. Dál se děj odvíjí dle rčení "Ryba a host třetí den...", zvláště když se tři dny nápadně protáhnou a vysloužilá star v podání Aleny Vránové sebestředně vyžaduje obdiv i bezvýhradný servis. Jemná a citlivá režie Ladislava Smočka se ovšem projeví především v tom, kolik tušených vrstev a odstínů dokáže z průměrného textu "vydolovat". Vránová přesným pointováním vyostřuje situační humor a bravurně drží balanc na hranici suverénní okázalosti a upřímnosti; drsností či sarkasmem nechává prosvítat vědomí osamělosti i strach ze stáří. Postlerová za pomoci lehké ironie a sebeironie svou hrdinku představuje jako normální moderní, byť poněkud střelenou ženskou, která kupodivu pod vlivem dominantní Bette přestává nejistě tápat jak se zachovat a dospívá k vlastnímu sebevědomí. Neodolatelná je ve chvílích, kdy připomíná manželovy a synovy reakce na Bette - nemusí být přítomni na jevišti, ale divák se s nimi seznámí dokonale - pochopitelně i s tím, co si hrdinka o nich v tu chvíli myslí.

Inscenace Klářiny vztahy německé autorky Dey Loherové se hraje v komorním studiu Švandova divadla. S Klárou Pollertovou-Trojanovou v hlavní roli ji připravil herec Ivan Řezáč na oproštěné scéně Aleše Hnízdila, kterou vytváří shluk a řada ocelových prutů členící prostor na dvě části. Působí tajemně, nebezpečně a vytvářejí očekávání i napětí, jsou obrazem spleti problémů, na něž hrdinka naráží - nezaměstnanost, neúspěchy ve vztazích s muži, kteří ji zklamávají, se sestrou, která je jí vzdálená. Napřed sebevědomá nespoutaná mladá žena, která odmítá vytvářet stupidní návody na elektrospotřebiče, až přijde o zaměstnání, a poté za to tvrdě platí. Sebejistota i jistá míra agresivity se vytrácí, zato vnitřní zmatek sílí. Sama by potřebovala návod jak žít. Režie Ivana Řezáče se důsledně soustřeďuje k tomu, aby svět hry a jednotlivé postavy nahlédla z Klářina zorného úhlu - proměňují se podle toho, jak je vnímá, jak se mění v jejím prožitku. Nejvýraznější je to v hereckém výkonu Kamila Halbicha v postavě švagra Gottfrieda: Klářina antipatie jeho projev karikaturně mechanizuje. Tomáš Pavelka jako jeden z jejích pokusů o vztah má pro náčrt George jen malou plochu - a přece jako by se po přiznání povrchnosti vztahu ke Kláře jeho objetí stalo úlisně hadovité... Kláře Cibulkové se podařilo přesně vyjádřit sestru Irene před i po radikální proměně jejího života, po níž zůstává hlavní hrdinkou opět - v jiné kvalitě - nepochopena.

Klára Pollertová-Trojanová ponechává v závěru inscenace osud své hrdinky otevřený, ztratila něco ze své razance, iluzemi neoplývá, ale čeká dítě - je tedy maličko naděje, nebo spáchá sebevraždu? Hra Dey Lohnerové je silná především ve své až básnivé mnohovýznamovosti, v tom, že otázky klade. Odpovědi jsou nejisté jako život sám.

VÍTĚZSLAVA ŠRÁMKOVÁ