číslo 50

vyšlo 5. 12. 2005

Jak to slyší

Jaroslav Someš, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Souvislosti

V nevlídném podvečeru se na úpatí pražského Petřína mihotaly plamínky svící u modře osvětleného památníku obětem komunistického režimu. Byl 17. listopad, výročí Sametové revoluce. Za mostem Legií na Národní třídě, kde to tenkrát všecko začalo, se střídaly osobnosti známé a vážené a kladly kytice a věnce, prostí lidé tam chvíli postáli, případně zapálili svíčku. Je moc dobře, že alespoň někdo z nich zamířil taky pod Petřín. Že si vzpomněl i na ty, kteří se listopadu 1989 nedožili, protože byli popraveni, umučeni anebo zemřeli na následky pobytu v komunistických lágrech a žalářích. Protože jejich vzdor byl příkladem, jejich sebeobětování výzvou.

Nad vztahem mezi událostmi, které proběhly před 16 roky, a oběťmi čtyř desetiletí, jež listopadu 1989 předcházela, se musel znovu zamyslet snad každý, kdo v ten sváteční večer poslouchal pořad O kom se mluví na stanici ČRo 1 - Radiožurnál. Jak se dalo předpokládat, ve vysílání Českého rozhlasu se po celý den objevovaly rozhovory s pamětníky, výpovědi očitých svědků tehdejšího policejního zásahu, aktuální úvahy na téma Listopadové iluze a dnešní realita, názory příslušníků současné mladé generace, kteří byli příliš malí, než aby vnímali totalitu a její pád. Pod názvem O kom se mluví však přišlo (škoda, že bez propagace adekvátní významu celého počinu) mimořádné překvapení - odvysílání nejpodstatnějších pasáží ze zvukového záznamu závěrečných řečí obžalovaných v procesu s dr. Miladou Horákovou. Přelíčení v červnu 1950 probíhalo osm dní a bylo natáčeno s použitím nejmodernější audiotechniky. Na 55 let pak záznam skončil v hlubinách archivu. Tři z jeho krabic se zachovaly a teprve nyní byly objeveny. Doposud je nikdy nikdo neodvysílal a dva ze tří takto nalezených magnetofonových pásů evidentně nikdo nepřeposlechl dokonce ani v době jejich vzniku.

Není divu, že záznamy byly "pohřbeny". Usvědčují totiž ze lží tzv. Šedou knihu, dobovou štvavou publikaci s protokoly z přelíčení. V ní zveřejněný text výpovědi dr. Horákové se od zvukového snímku zásadně liší. Chybějí především ty pasáže, které dokazují její nezlomenost, statečnost a sílu přesvědčení. Slyšet její slova v autentické podobě je proto výjimečný zážitek. Jako drtivý kontrast pak působí poslech závěrečných řečí dalších tří obžalovaných. Stejně jako dr. Horákovou, i je čekala poprava. Oni však zjevně podlehli nátlaku vyšetřovacích orgánů, přiznávají vinu a hovoří v předtuše smrti. Když se obžalovaný Jan Buchal dotkne eventuality nejvyššího trestu, utne ho strohá prokurátorova poznámka "Zatím nepředbíhejte ještě rozhodnutí soudu!" - to je snad nejotřesnější místo celého záznamu. Ledový tón jediné věty vypoví o atmosféře procesu víc než obšírná historická studie.

Pořad o unikátním nálezu připravil redaktor Marek Janáč a faktografický význam podpořil také nápaditou formou. Dal slovo pracovnicím Národního archivu, které krabice s pásy objevily, zvukovému technikovi, který teprve na rozhlasové aparatuře dokázal pásy přehrát, historikovi, který vysvětlil dobová fakta a analyzoval textové retuše v publikovaných výpovědích atp. Všichni přizvaní odborníci hovořili nestrojeně, věcně, a přitom se zjevným citovým zaujetím. Jistě i proto, že jde o téma, které nemůže nechat nikoho lhostejným.

Nesporně nemohlo ponechat lhostejné ani posluchače. Čas dokáže obrušovat vzpomínkám hrany, a tak si v souvislosti s výročím sametové revoluce vybavujeme spíš dobu těsně před listopadem 1989, trapnost různých oslav a průvodů, komičnost "kůlu v plotě" případně pendrekovou brutalitu při pražských demonstracích u pomníku sv. Václava. Krvavá tyranie padesátých let je pro mnohé z nás už v nedohlednu a pro některé jako by vůbec neexistovala. Je tudíž dobře ji připomínat. A právě v souvislosti s výročím pádu totality. Těm, kteří ji nezažili, jako poučení. Těm, kteří tehdy sami patřili k perzekuovaným, jako důkaz, že netrpěli nadarmo. Těm, kteří ji snášeli jako "mlčící většina", tak trochu jako podnět ke zpytování svědomí. Ale pak mezi námi ještě žijí lidé, kteří se na hrůzách té doby a konkrétně na procesech přímo aktivně podíleli. A nemuseli být jen soudci nebo vyšetřovateli. I těm, kteří "jménem pracujícího lidu" zasedali jako obecenstvo v soudních síních, kteří sepisovali a podepisovali žádosti o nejvyšší tresty pro souzené "nepřátele dělnické třídy", je třeba tu dobu připomínat. Copak asi oni dneska prožívají při poslechu pořadů, jako byl ten Janáčův? Mají-li v duši jen špetku cti, není jim věru co závidět.

Na závěr pro upřesnění: rozhlasový dokument O kom se mluví byl 17. listopadu večer vysílán v repríze. Poprvé byl uveden už tentýž den v poledne. Ale vzhledem k tomu, že události před 16 lety proběhly ve večerních hodinách a že s nimi jmenovaný pořad velmi podstatně souvisel, byť o nich přímo nehovořil, působilo polední odvysílání jen jako pouhá předpremiéra, a večerní opakování jako premiéra více než slavnostní.