číslo 50

vyšlo 5. 12. 2005

Titulní rozhovor

Viktor Kalabis, hudební skladatel

Jindřichův Hradec je s vámi vůbec velmi těsně spjat.

Je v mém životě magickým městem. Sice jsem se tam nenarodil, ale žil jsem tu prakticky celý život, alespoň v duši. Od roku 1939 jsem tam pak byl nastálo. Tatínek totiž vzal v Jindřichově Hradci na moje přání místo a já jsem tam studoval, tedy dva roky a pak jsem dojížděl do Soběslavi, protože Němci gymnázium v Jindřichově Hradci pro Čechy uzavřeli. Jindřichův Hradec mě vždy okouzloval a od začátku jsem ho chtěl spojit i s Concertinem Praga. Měl jsem za to, že tohle město bude mít vliv i na děti, které k nám přijíždějí ze zahraničí, což se také potvrdilo.

Co vás tenkrát, před válkou, do Jindřichova Hradce tak táhlo, byla to ta muzika?

Muzika tenkrát ještě ne. Ale: Jindřichův Hradec byl ohromně živý, vždyť to bylo vojenské město. Já jsem přišel z malého městečka v Orlických horách, a když jsem viděl ten ruch na jindřichohradeckých ulicích, působilo to na mě ohromně. Všude se něco dělo, dvě krásná náměstí a mezi nimi romantické uličky. To se mi moc líbilo. Toužil jsem po ruchu, živosti a po určité serióznosti města. Jindřichův Hradec, to nebylo žádné venkovské město, vždyť kdysi bylo třetím největším městem v království! Duch Slavaty a vší té slavné šlechty tam stále přetrvával.

A ještě k začátkům Concertina Praga. Ta soutěž vznikla v roce 1966.

My jsme tenkrát v Československém rozhlase byli taková zvláštní redakce. Nikterak oficiální, kde by seděl jeden vedle druhého jako úředník, udělali jsme si z toho tak trochu rodinný podnik. Všichni jsme se nějakým způsobem účastnili činnosti redakce. Když jsem do ní přišel, byla její činnost trošku šedivá; ředitel Jiří Pauer mě tedy prosil, abych ji pomohl oživit. Snažil jsem se přinést něco nového. Vedle hudebních pořadů, například rozborů oper s ukázkami, jsme si s paní Helenou Karáskovou vymysleli soutěž Concertino Praga. Mým podílem na ní byla její mezinárodnost. Pak jsem si vymyslel název a pak jsem si vymyslel Jindřichův Hradec. A dvě perličky: Concertino se dnes jmenuje jeden z jindřichohradeckých hotelů a mě jmenovali čestným občanem města!

Jaký byl ohlas prvního ročníku soutěže Concertino Praga?

Ohromný. Když vidí člověk ty děti v akci, teprve si uvědomuje, kolik talentu necháváme ležet ladem. Dojde mu, co všechno se ty děti - už ve svém věku - dovedou naučit. Concertinem prošla řada osobností. Velkým překvapením pro mě byl Václav Hudeček. Pak Shizuka Ishikawa - tenkrát přišla malá japonská holčička, dnes je z ní slavná houslistka. V Concertinu soutěžila nepřeberná řada velkých umělců, které dnes už vůbec nemůžeme zaplatit - například Vladimír Felzman, který dnes žije v Americe (a má tam zámek). Nebo violoncellista Leonid Gorochov, klavírista Zoltan Kocsis a další a další, dnes slavní umělci.

Dal se v dobách začátků Concertina vycítit rozdíl mezi účastníky z ciziny a Československa?

V zásadě ne. Děti v tom věku nemají žádné zvláštní národní rysy. Řekl bych ale, že naše děti jsou přirozeně hudebnější - nebo se od nich dřív něco chce. Je to cítit obzvlášť dnes. Do Concertina vstoupila Evropská vysílací unie, a ta nám do něho chce trochu mluvit. Bohužel. Zdá se jí, že bychom měli rozšířit věkovou hranici pro účastníky soutěže Concertino Praga, nemají prý dost lidí. Je vidět, že - co se týče tohoto dětského věku - s námi Evropa většinou nemůže soutěžit.

Takže stesky, že po roce 1989 už se čeští účastníci v soutěži tolik neprosazují, nejsou oprávněné?

Ne, tak se to rozhodně říci nedá. Tyto názory vznikly možná proto, že se po roce 1989 zvýšil počet účastníků ze zahraničí. V 60. a 70. letech jich nebylo tolik: byli jsme pro ně neznámou zemí - na Západě se o Československu tolik nevědělo. Někteří rodiče se dokonce báli pustit k nám své děti samotné. A protože nebylo vždy jednoduché, aby s dítětem přijel někdo z rodiny, tak sem často to dítě nepřijelo vůbec. Dnes už je ale situace jiná. A druhý důvod zdánlivého ústupu našich interpretů z výsluní Concertina Praga je ten, že po roce 1989 se smí cestovat a mnozí mladí muzikanti jedou raději někam do ciziny, než by soutěžili v Concertinu. K tomu chci říci, že právě Concertinem Praga jsme se snažili udělat první dírku do železné opony, a dařilo se nám to.

Kdy vstoupila do Concertina Praga vaše paní, profesorka Zuzana Růžičková?

Dost pozdě, to bylo až po listopadu 1989. Dnes je ale její podíl značný, hodně pomáhá s organizací jihočeského festivalu a podíl měla i na slavnostním koncertu ke 40. výročí vzniku soutěže, který proběhl 11. listopadu v Rudolfinu.

Vaše paní hodně cestuje a koncertuje po světě. Nevadilo to vašemu soužití?

Ne, ale hodně jsem se bál. Ona cestovala v dobách velice dobrodružných a do končin, kde člověk nikdy nevěděl, co se může přihodit. Takhle procestovala například bývalý Sovětský svaz. Sama! Byla samozřejmě i v Americe a také jedenáctkrát v Japonsku. K tomu všemu si s sebou vozívala svůj nástroj. V bývalých dobách jsem byl, naštěstí, hodně zapřažen, takže jsem na ten strach neměl moc času. Dnes už bych to nezvládl, vždyť se o ni bojím i když jede jen do Rudolfina! Musím říct, že Zuzana je výjimečný člověk. Žije se s ní skvěle.

Kolik skladeb jste pro ni napsal?

Cembalový koncert a několik dalších skladeb. Přímo jí jsem věnoval, myslím, osm kompozic.

V mládí jste hrával jazz - jak jste se k němu dostal?

Odmalička jsem miloval Jaroslava Ježka a hodně jsem ho poslouchal. Tak jsem se zamiloval i do jazzu a do zvuku jazzové kapely. Po rodičích jsem chtěl, aby mi koupili saxofon - to mi bylo devět nebo deset let. A pak jsem ho jednou našel pod stromečkem! Byl veliký, stříbrný a já jsem se na něj sám naučil. Když jsem začal hrát, můj učitel na obecné škole mě zatáhl do jazzového kvarteta. V Jindřichově Hradci, kam jsme se později přestěhovali, už byla větší jazzová kapela a v jejím okruhu takoví lidé, jakými byli například Karel Berman a Zdeněk Kryzánek, byla to opravdu skvělá parta muzikantů. V téhle kapele jsem tedy hrál - a hráli jsme dobře! Když jsem pak nastoupil na konzervatoř, kapela mě nechtěla pustit. Nakonec jsem musel saxofon prodat, aby mi už kluci dali konečně pokoj.

Na konzervatoři jste studoval u Emila Hlobila a na AMU u Jaroslava Řídkého. Emil Hlobil je alespoň trochu známé jméno; můžete představit Jaroslava Řídkého?

Řídký byl velice skromný člověk, moc se nepropagoval. Vlastně se ani moc propagovat nemohl, myslím si, že nebyl straník. Ale moji hlavní kantoři - to byla, jak říkám, "mezinárodní konzervatoř evropská" - Stravinskij, Bartók, Hindemith, Prokofjev, Janáček a Martinů. Velké osobnosti, které mě mnohému naučily.

Počátkem 50. let jste také chvíli učil, ale to období skončilo "neslavně".

Ano, to se stalo v roce 1953. Být tehdy vyhozen ze školy z politických důvodů - to byl skoro ortel smrti...

Jenže události nabraly úplně jiný spád.

Ano. Potkal jsem Jiřího Pauera, ředitele rozhlasu. Ten se na mě podíval a řekl: Ty nemáš co jíst viď! Já na to, že ne. A on mě přivedl v rádiu do už zmíněné redakce, kde byl hlavním redaktorem Vladimír Kovařík. Po domluvě s ním jsem nemusel chodit do práce každý den brzy ráno a stal jsem se hudebním režisérem. Dělal jsem ale i redaktora a dramaturga, měl jsem na starosti vlastně veškeré hudební vysílání pro děti a mládež. Příklad: mluvili jsme o nějaké skladbě; já jsem ji musel vybrat, zlektorovat, dát rozepsat, objednat hráče a studio, zrežírovat a odvysílat. Byla to obrovská zodpovědnost; když se něco stalo, byl jsem vinen jenom já. První dva roky jsme točili každý týden tři nové skladby pro děti! Přitom jsme se s úspěchem vyhýbali pionýrským a svazáckým písničkám, které jsem nesnášel. Místo nich jsem si vybíral sbory soudobých skladatelů a dělal jsem úpravy lidových písní. Kromě toho jsem přijímal sbor Dr. Kulínského, jako hlavní dětský sbor Československého rozhlasu. A své působení v téhle redakci jsem zakončil odvysíláním kompozice Ceremony of Carrols Benjamina Brittena. To je přitom náboženská tematika - a my jsme za ni dostali první cenu v Žatvě!

Kdesi jste si posteskl, že jste známější v cizině než doma.

Ano, a není to moje vina. Kdyby se o mně chtěl někdo dozvědět víc, kdyby chtěl znát moji historii a můj životopis, má na to moje deníky; a těmi deníky jsou moje symfonie. Ta první je věnována Jindřichovu Hradci, hlavní téma začíná tóny H, Re, A, D, E, C - tedy Hradec. V té symfonii je uložen vztah k mým rodičům, učitelům, všem, které jsem měl rád i k městu a cituji v ní také Paula Hindemitha. Druhá symfonie už se věnuje světovým problémům. Dlouho jsem přemýšlel, jak ji nazvat - kdybych ji pojmenoval Symfonie míru, vypadalo by to, že si říkám o Státní cenu. Tak jsem ji pojmenoval Sinfonia pacis a napsal jsem, že je věnována všem bez rozdílu rasy a politických ideologií. Tahle symfonie se skutečně hrála po celém světě, od Berlína, přes Island až po Afriku, Nový Zéland a Austrálii. Třetí symfonie je bolestná, mluví o okupaci Československa "našimi sovětskými bratry". Čtvrtou symfonii jsem psal na objednávku Dresdner Staatskapelle k 425. výročí jejího založení. 5. symfonii jsem nazval Fragment, k té mě inspirovala Michelangelova nedodělaná pieta Rondanini. Ta socha mě opravdu fascinuje. Když se podíváte, tak počet vět v mých symfoniích stále klesá: první je čtyřvětá, ve druhé jsou spojené 3. a 4. věta, třetí je třívětá, čtvrtá dvouvětá a pátá jednovětá. Moje symfonie odrážejí jak moje dějiny, tak i osud této republiky.

Téměř důsledně se vyhýbáte scénické hudbě, operám, baletům. Proč?

To začalo ještě v dobách mých studií. Přišla objednávka na hudbu k filmu o Mánesovi. Jenže v té době jsem měl těžce nemocnou maminku a myslel jsem na to víc, než na hudbu. Pak maminka zemřela, ale další nabídka už nepřišla. To máte tak: když jednou něco odmítnete, je to odepsané navždy. Stejně, když odmítnete filmového režiséra, podruhé už za vámi nepřijde. Mně to ale nechybělo, scénickou hudbu jsem ani psát nechtěl. I tak jsem ale napsal dvě baletní hudby. Jedna, Alenka v říši divů v provedení České televize, dokonce dostala cenu Parent´s Choice Award.

K divadlu ostatně máte blízko, váš tatínek dokonce v Červeném Kostelci spoluzakládal divadlo.

V Červeném Kostelci se vyráběl textil. Můj tatínek tam působil jako pošťák a jelikož se hodně toho zboží exportovalo do ciziny, přicházel do styku s šéfy textilky. Byl přitom zaníceným hercem, ostatně ochotnické divadlo hrávala i moje maminka, i ti textiláci. Jednou tak seděl tatínek s představiteli továrny v hospodě a dospěli k tomu, že by si v Červeném Kostelci měli postavit divadlo. Nechali kolem stolu kolovat papírek, na který každý napsal, kolik by mohl na stavbu divadla přispět. Pan Just, továrník, dal podstatnou částku, tatínek dal dvěstě korun, víc neměl. A v roce 1921 nebo 1922 postavili nádherný divadelní stánek.

Ve vašem příbuzenstvu figuruje i jméno Tomáše Hrušky, jednoho z prvních absolventů pražské konzervatoře.

To byl můj pradědeček z otcovy strany. Narodil se v roce 1813 a v roce 1833 už absolvoval konzervatoř, tenkrát německou. Měl čtyři jedničky, jako předměty měli tenkrát varhany, kontrapunkt, improvizaci a fugu - jeho vysvědčení jsem si našel v archivu ve sklepení konzervatoře. Pak se sebral a odjel do Lodhéřova u Jindřichova Hradce. Tam byl regenschorim, hrál na varhany a učil. Jsem na něj pyšný, byl jedním z prvních vzdělaných českých hudebníků.

Je vám líto, že se u nás vaše kompozice příliš často nehrají?

Je mi to líto. Přál bych si například, aby se zahrál celý set mých symfonií, jako se to stalo v minulém roce ve Francii. Český rozhlas by přitom tu možnost měl: jsou všechny skvěle natočeny! Ty symfonie by se tak dostaly dohromady a zájemci by si mohli udělat přehled; nejen o mně a mém díle, to je přeci otázka soudobé hudby vůbec! Vždyť u nás ji málokdo zná. A lidem unikají souvislosti. Jednou jsem byl pozván na Akademii výtvarných umění, tam se konala soutěž a já jsem vyhrál obrázek. Přinesl jsem si ho domů, podíval se na něj a řekl si, že mám lepší věci, než tenhle obrázek. Po patnácti letech jsem si ho prohlížel znovu a zjistil jsem, že je to krásný obraz! Koukal jsem se na něj totiž v lepší době, sám jsem "vyrostl" a lépe ho vnímal. Tak jsem si ho dal zarámovat a mám ho v Jindřichově Hradci na stěně. A takhle by potřebovalo zarámovat každé dílo - nejen výtvarné.