číslo 50

vyšlo 5. 12. 2005

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

IN MEDIAS RES

Volnost, rovnost, bratrství

Vždycky když napíše novinář kritický článek pojednávající zasvěceně o stavu společnosti, dočká se odezvy dvojího druhu. Existují čtenáři, kteří mu poděkují a vyjádří souhlas, a ti druzí, doporučující mu, aby už proboha napsal něco pozitivního, vždyť "jsme přece na tomto světě tak krátce, pokuste se rozdávat taky trochu radosti". Pravdu mají obojí, protože ti i oni cítí, že něco není v pořádku, ale někteří se s tím chtějí smířit a jiní ne.

Také v novinách, které ještě neztratily soudnost, naleznete analýzy situace otevřené, vyjadřující opravdové rozhořčení, a články kritické, ale rezignované. Čtenáři i novináři, smíření i nesmíření se stavem věcí, dojdou společně k hranici, kterou už nedokážou překročit. Žádný z nich neví, co dál. Čím to je, že neexistují desítky, stovky řešení? Nebo aspoň jedno?

Proč nemá nikdo žádný recept, co dělat? Protože řešíme problémy povrchně. Je třeba se ponořit hlouběji. Prozkoumat, kde jsme udělali chybu, znamená vydat se proti proudu času dostatečně daleko.

Pro začátek by stačilo, kdybychom se vydali k pramenům takzvaného moderního světa, k osvícenství, zpět k Descartovi, k následujícímu dějinnému převratu, inspirovanému z Ameriky Deklarací nezávislosti. A nezapomenout přitom, že Amerika byla útočištěm kacířů, odpadlíků, volnomyšlenkářů, kteří se s Evropou nedokázali vyrovnat. Možná někdo dodá, že byla často i cílem zločinců všeho druhu. Z tohoto podhoubí se zrodily i ideály evropské revoluce.

Ke sloganům francouzské revoluce patřilo na prvním místě Volnost, rovnost, bratrství! Heslo, které ovlivnilo život příštích generací, a které určuje naše myšlení a jednání i dnes. Měli bychom zjistit, jak dalece je to správné.

Je zajímavé, že zatímco ve vědě se mezitím odehrál radikální vývoj, idea svobody a rovnosti zůstala neproměněná a zkamenělá v podobě pomníku se přenáší z generace na generaci. Bratrství jako samostatná kategorie příliš dlouho nepřežilo (vzpomeňme jen na ideál slovanského bratrství a co se s ním stalo v průběhu let).

Pohled na svět z platformy vědy se zcela proměnil. Einstein řekl: "Promiň, Newtone!" a bylo všechno jinak. Kvantová fyzika, neeuklidovská geometrie, proměny v biologii, teorie vesmíru, M-teorie nám ukazují svět v radikálně jiné podobě, než jak jsme ho viděli kdykoliv předtím.

Úplně jinak je to s našimi ideály společenskými. Kdo by zkusil zpochybňovat svobodu a rovnost, se zlou se potáže. Počítám s tím, že se ani mně nebude dařit jinak. A přece se o to pokusím. Už jen proto, aby hledání východisek ze začarovaného kruhu naší společnosti "růstu" a konzumu dostalo nepatrný impuls. Každý pokus změnit poměry je lepší než nic.

Podstatným krokem nešťastného Descarta, od něhož pro zjednodušení moderní dobu odvozujeme, bylo jak známo oddělení "duše od těla". Duši vyloučil z dalšího uvažování, tu ponechal Bohu a svět se pro něho a jeho následovníky, nás nevyjímaje, od té doby omezil jen na otázky "těla". Tělo bez duše, bez účasti duchovního, se pak snadno dalo srovnat s jiným tělem, v podstatě stejným. Pro všechny mohla začít platit rovnost. To jen duše, duchovní obsahy dříve lidi od sebe podstatně odlišovaly. Když jsme se jich zbavili, jsme samozřejmě všichni stejní!

To, co udělal Descartes, tak říkajíc z vědecké nutnosti jako experiment pro svá zkoumání, akceptovali jsme beze zbytku a rozšířili do všech oblastí lidské existence.

Také svoboda se z tohoto úhlu pohledu jevila jako samozřejmost vyplývající z dedukce. Proč by neměli být lidé, takto už sobě rovní, samozřejmě zároveň svobodní? Muselo se to stát a je otázka, komu se to vlastně tenkrát nejvíc hodilo.

Přišel čas, abychom se pokusili něco udělat s naším horizontem, jestli se nemáme utopit v blahobytu konzumu, v přejídání hamburgry a udusit v sebevražedném pohodlí vypolstrovaných aut cestou od jedné nesmyslné zastávky ke druhé. Svoboda, které si lidé omámení a zmatení užívají, je jim k ničemu. Rovnost, jak ukazují požáry ve Francii a útok islámu na zbytky bílé civilizace, je jen pouhá nálepka.

Kdyby se probudil Descartes a zjistil, co se stalo, první, co by chtěl udělat, by bylo - vrátit duši zpátky do těla. Duchovní obsahy lidské existence a jejich fungování jsou teprve tím pravým prostředím, v němž se dosahuje smyslu a plnosti života. Že lidé různě duševně vybavení nebudou už tak zcela "rovní", je nabíledni. Vždyť i totálně ateistické společnosti rozeznávaly - někdy se skřípěním zubů -, kdo může a kdo nemůže podle své úrovně či vzdělání řídit a organizovat.

Svobodu budou lidé muset zase odevzdat. Nedovedou s ní zacházet. Tam, kde ji odevzdají, anebo aspoň její větší část, je možné se pokusit o radikální změny v uspořádání společnosti. Existuje nebezpečí, že v takové chvíli zneužije situace diktátor chamtivý moci. Ale i přes toto riziko stojí za to zkusit zařídit slušný svět pro důstojně žijící lidi. Automatický nárok na svobodu a rovnost v budoucí uspořádané společnosti nepřichází v úvahu.

Vzdát se svobody? To je pro většinu lidí dnes těžko představitelné. Příliš si zvykli na slasti a rozkoše, na život bez odpovědnosti. Člověk se v průběhu moderní doby hodně proměnil. První věta Aristotelovy Metafyziky zní: "Všichni lidé od přirozenosti touží po vědění." Věřím, že v jeho době platila, ale dnes? A proč by lidé, kteří netouží po vědění, po vzdělání, po duchovních hodnotách, po hledání smyslu své existence, měli požívat výhod svobody? Nevidím pro to žádný důvod. Jen proto, že jsou lidé? To je trochu málo.

Hodně lidí v tom bude spatřovat krok zpátky. A také to tak bude. To bude teprve ta pravá revoluce. Krok zpět. Protože před námi je propast.