číslo 51

vyšlo 12. 12. 2005

Navštivte

Záhrobí může být lidštější než svět živých

Ačkoli si režisér Tim Burton (autor prvních dvou filmových Batmanů, Střihorukého Edwarda nebo Eda Wooda) vybral pro svůj nový film téma vskutku záhrobní, tolik laskavosti a dovádivé radosti je málokdy k vidění. V loutkovém snímku Mrtvá nevěsta jsou i ti nejvíce roztodivní nebožtíci naplněni takovou bezprostředností a životaschopností (pokud to nezní protismyslně), takovou energií a podnikavostí, že upjatý a rozkastovaný svět živých je oproti nim opravdu zmrtvělý. Tomuto členění napomáhá i inscenační pojetí, záhrobí líčící jako roztančené, někdy až v klipových rytmech, zatímco na "tomto" světě vládne prkennost, vypočítavost a žlučovitost, na čemž nic nezmění ani úvodní muzikálový skeč.

O čem tento film, nezastřeně koketující s polohou dojemného melodramatu, vypráví? O chystané mesalianci mezi kupeckými zbohatlíky a zchudlým šlechtických rodem. Nesmělý, ba až nekňubovitý Viktor se má oženit s půvabnou Viktorií, dívkou z aristokratické rodiny - nikdy se dosud neviděli, ale již si mají nacvičit svatební obřad. Vinou mladíkovy neobratnosti však přípravy selžou, i když oba partneři, jemní a hudby milovní, v sobě naleznou zalíbení. Viktor se vypraví procvičovat úkony i výroky do lesní pustiny, netuše, že tím osloví záhrobí - na jeho vyznání lásky mu odpoví Mrtvá nevěsta a stáhne ho do svého světa. Byla kdysi zavražděna svým ničemným manželem a nyní touží po opravdovém citu.

Burton rozehrál svůj příběh lásky, plný obětavosti i oddanosti, současně plný smutku a odříkání, bez jakékoli příměsi strašení - ačkoli používá hororové atributy, žádný strach se s nimi nepojí. Všechny ty rozpadající se kostry, poskakující lebky a červům podobná stvoření jsou vlastně roztomilé, ochotné svým bližním kdykoli pomoci a radovat se spolu s nimi. Kostlivec se tak rázem může změnit na xylofon. Viktor dokonce potká svého psíka, který i jako kostra štěká a vrtí ocáskem stejně jako "zaživa".

Režisér svému filmu vtiskl optimální podobu - ve vyprávění nenalezneme jediné hluché místo, příběh zaplňuje neustálý ruch, aniž by byl zahlcován přívalem vizuálních atrakcí. Pozoruhodný je i kolorit zúžený do hnědavých, potemnělých odstínů, zcela chybějí jásavé barvy. Technické mistrovství v pohybu loutek (nechybějí ani sborové scény) je tu nesporné, ale přitom nikde neupadá do samoúčelných exhibicí, veškeré dění, často se měnící v bizarní mumraj, se podřizuje syžetovému rozvržení. Film Mrtvá nevěsta dokazuje, že i morbidní téma může být prodchnuto humorem a vroucí dojemností, aniž by se přechylovalo ke zlehčující parodii.

JAN JAROŠ