číslo 51

vyšlo 12. 12. 2005

Rozhlas Plus

Host do domu

Uprchlíci nejsou herci, které si najmete

Uprchlíci z Čečenska, Angoly, Súdánu, Barmy a dalších zemí - lidé, kteří ztratili svůj domov, opustili vlast, odešli z války. V novém prostředí nerozumí jazyku, jsou zmatení, nemohou navázat kontakt a navíc zůstávají sami. Maminka s dítětem, která postrádá manžela či muž, který se vydal na cestu, aby zabezpečil svou rodinu. Přišli o své nejbližší - o rodiče, partnery, děti či sourozence. Téma ztráty blízkého člověka, které se dotýká každého z nás, si vybrala režisérka Jana Svobodová a na jeho základě vytvořila spolu s profesionálními umělci a uprchlíky v táboře Bělá pod Bezdězem-Jezová divadelní představení s názvem V 11.20 tě opouštím!, zařazené do vládní kampaně Spolu proti rasismu. Není to jediný projekt, ve kterém se režisérka snaží propojit umění s autentickým projevem lidí z určitého specifického prostředí. O své práci vyprávěla v Hostu do domu ČRo 2 - Praha.

Proč vycházíte ven z klasických budov a hledáte jiná místa pro divadlo?
Divadlo chápu především jako prostor pro setkání. Čím méně je takové setkání obvyklé, tím větší je moje touha o ně usilovat. Divadlo může být nástrojem komunikace i ve velmi složitých podmínkách. Například uprchlíci se nepotýkají pouze s jazykovou bariérou, často je doprovází beznaděj, ztráta iluzí a u některých i neschopnost najít cestu, kudy z problémů ven. Divadlo má v tomto případě ohromnou moc: přináší očistu a svobodu vypovídat o vnitřních prožitcích, skrytých touhách a snech.

Jak jste pracovali s uprchlíky, co pro vás bylo důležité?
Vzhledem k tomu, že jsme pracovali s lidmi, se kterými jsme se nemohli domluvit jejich mateřským jazykem, musel vzniknout specifický "divadelní" jazyk. Hrál s námi například arménský harmonikář. Přidali jsme k němu stínovou postavu, kterou byl umělec, jehož harmonika nehrála, ale svítila. Myslím, že vzniklo ohromné napětí mezi autentickým harmonikářem, nehercem, a profesionálním performerem. Umělý svět divadla umožňuje lidem vytvořit nový systém komunikace. Vůbec nám nevadilo, že uprchlíci nejsou divadelníci. Naším cílem bylo vytvořit takové situace, ve kterých se lidé z různých koutů světa mohou setkat.

Bylo těžké získat uprchlíky pro spolupráci na představení?
Ano. Začali jsme tvůrčími dílnami a pak následovala zdlouhavá a opatrná práce na budování vzájemné důvěry. Třeba Čečenka Líza, která v představení zpívá překrásnou písničku, se s námi nejprve vůbec nebavila. Je to matematička, fantasticky hudebně nadaná, ale divadlo je pro ni něco velmi okrajového. Dalo velkou práci ji přesvědčit, aby s námi pracovala. Její píseň patřila k vrcholným okamžikům představení. Myslím, že z toho měla nakonec velikou radost. Uprchlíci nejsou herci, které si najmete.

Kde jste získávala zkušenosti pro práci s lidmi, kteří nejsou profesionálními umělci?
Vystudovala jsem katedru loutkářství na DAMU. Později jsem se setkala s prací Petera Schumanna, zakladatele divadla Bread and Puppet v USA. Peter Schumann, se kterým jsem pracovala na několika představeních v Americe, Německu i v Čechách, byl například schopen zapojit účinkující do představení jen několik okamžiků před tím, než začalo. Pro lidi, kteří byli ochotni hrát, uměl vytvořit takové podmínky, že jejich autentický projev přispěl k neobyčejně silnému divadelnímu sdělení. Já sama s oblibou zapojuji do divadelního představení neškolené lidi s přirozeným talentem. Takové osobnosti přinášejí na scénu zkušenost, kterou žádný herec nedokáže zahrát.

Projekt s uprchlíky není jediným sociálním divadlem, které děláte. Jakou zkušenost jste získala z projektu s Jihoafričany?
V průběhu několika let jsme společně s Petrem Niklem vytvořili představení Obnošené sny, do kterého jsme kromě Čechů zapojili také pět umělců, kteří žijí v drsných podmínkách jihoafrických townshipů. Jeden z našich spolupracovníků, Madoda Manana, nám při práci v Africe řekl, ať se nezlobíme, ale že s námi nemohou normálně mluvit, protože mají v sobě z doby apartheidu zažité bělochy jako nedotknutelné osobnosti. Přišli jsme na to, že jediné možné místo, kde se můžeme navzájem bez zábran setkat, je divadelní představení. Když jsme si toto dokázali s Jihoafričany po dlouhém procesu říct, měli jsme k sobě najednou blíž. Pro mě tedy nejsou divadelní setkání jenom tím, že přijdou diváci a sledují herce na scéně, ale jsou to setkání mnohem zásadnější, která by třeba na ulici nebyla možná.

Myslím, že když divák uvidí takové představení, najde si cestu k pochopení či aspoň toleranci jiných kultur. V Africe jsme hráli pro tamní publikum a cizinci jsme byli my, u nás zase byli cizími elementy naši jihoafričtí přátelé. Divadlo má tedy ohromnou šanci otevřít brány komunikace, protože jeho řeč je velice intimní a křehká a je najednou vidět, že i lidé jiných kultur mají v sobě stejnou křehkost jako my. To mě na sociálním divadle láká, a proto v něm chci pokračovat.

Jsou u nás diváci naladěni a ochotni přijímat takové divadlo?
Mám dokonce pocit, že je tady po něm určitý hlad. České divadelnictví je stále založeno především na repertoárových divadlech, kde se hrají texty různých autorů. Lidé často vnímají divadlo jako kulturní nadstavbu, chodí se do divadel pobavit a odpočinout si. Vytvořit nezávislý projekt, který vznikne ve specifickém prostředí, je poměrně náročné i z hlediska financování. Kdyby nebylo představení V 11.20 tě opouštím! součástí vládní kampaně proti rasismu, nemohlo by mít zdaleka takový rozměr.

Jaké další sociální projekty připravujete v divadle Archa?
Chceme dále vyhledávat tematické zdroje v různých problematických místech společnosti, ať už v uprchlických táborech nebo v dětských domovech či jinde. Nadále budeme spolupracovat s lidmi, kteří jsou členy laboratoře divadelního výzkumu Archa.Lab a podíleli se i na projektu s uprchlíky. Někteří z nich nemají akademické umělecké vzdělání, ale zabývají se tzv. street artem. Jsou to hip-hopeři, beat-boxeři a rappeři, kteří přinášejí do uměleckého procesu specifický pohled, určitou revoltu proti zaběhaným stereotypům společnosti. Na březen připravuji právě s nimi projekt pod názvem Sen.AnderSen. Tématem tohoto představení je vzpoura proti vlastnímu osudu. Využijeme zde zkušenosti, které jsme získali prací v uprchlickém táboře. Zajímá nás téma předurčenosti. Do jaké míry je člověk schopen vzepřít se svému osudu a najít své místo pod sluncem?

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ