číslo 51

vyšlo 12. 12. 2005

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Ismy se chýlí k závěru - doufejme jen dočasnému

O velkolepém celoročním projektu Ismy po česku jsem tu psal prvně v jeho poločase (TR č. 31/2005). Teď už do konce zbývají ze šestadvaceti jen prosincové díly - Byrokratismus, Turismus, Intelektualismus -, a tak je vhodná příležitost k bilanci pořadů listopadových.

Komunismus

Tvůrce tohoto dílu Marek Janáč měl práci usnadněnou tím, že svůj předmět nemusel nijak teoreticky vymezovat ani historicky osvětlovat. Mohl se spolehnout na to, že zdrcující většina posluchačů, tím spíš že Vltavu poslouchá hlavně starší generace, má s komunismem bohaté zkušenosti nejenom praktické: kdo u nás procházel do roku 1989 jakýmkoli oficiálním vzděláváním, nebyl ušetřen intenzívní komunistické indoktrinace. O vysokoškolských zkouškách z dějin mezinárodního dělnického hnutí, marxismu-leninismu a vědeckého komunismu se dodnes vyprávějí legendy.

Autor zvolil puristickou cestu "čistého dokumentu" - v celém verbálním proudu nezazní slovo komentáře, autorské jsou pouze dotazy. Všechen ostatní text zní výhradně z úst dotazovaných či hostí. Ponecháme-li stranou prostřihy ze starších dokumentů (zvukové záznamy z procesů z 50. let a pod.), které mají spíše charakter atmosférotvorného pozadí, vypovídají pouze současníci, a to z obou stran. Tvůrce petřínského památníku obětem komunistického režimu Olbram Zoubek, Miloš Hruška, politický vězeň a tvůrce meditativní zahrady Obětem zla u Plzně; osmnáctiletý středoškolák, tajemník dnešního Komunistického svazu mládeže, komunistický sociolog argumentující nedůvěryhodnými výzkumy; politolog Jiří Pehe; spisovatel Milan Uhde; herečky Barbora Hrzánová a Ester Kočičková, žalované KSČM za veřejně pronesené antikomunistické výroky postav, které hrály.

Právě tyto kauzy jsou dnes mediálně nejžhavější, pro ČRo pak obzvlášť. Nemohu s M. Uhdem souhlasit v názoru, že komunistické strany u nás nemají být zakázány. Jsem přesvědčen, že nejsou-li nezákonné instituce se slovem komunismus v názvu, je to stejně obecně demoralizující, jako by byla třeba oficiální Fašistická strana Čech a Moravy. Velice trefně to pojmenoval jeden z hostí: "Slovo komunista není, stejně jako fašista nebo nacista, hodnotově neutrální. Mohli bychom ustavit společnost Prznitelé malých dětí a pak žalovat každého, kdo nás označí za prasata?"

V konkrétní kauze ČRo versus Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ale s Uhdem souhlasím stoprocentně. Je opravdu principiálně nutné, aby se proti jejímu postihu Český rozhlas odvolal k soudu. Média, autoři ani herci nesmějí být trestáni za výroky postav, bez ohledu na jejich kladnost či zápornost (zde Helenka B. Hrzánové, resp. doktorka Slizková E. Kočičkové). Nebo zavedeme následnou cenzuru? To by mohl být stíhán například představitel jakéhokoli zločince, nemluvě o hercích v satirických pořadech typu Rodiny Tlučhořových J. Lábuse a O. Kaisera.

Hédonismus

Oproti komunismu je potřeba vymezení hédonismu vysoká, ani mnozí vzdělaní posluchači v něm jistě neměli zcela jasno, protože do generace obligátně klasicky vzdělaných patří už jenom ti nejstarší. Přitom funkce hédonistická bývá v teorii umění uváděna jako jedna ze čtyř elementárních složek funkce umělecké.

Radka Lokajová s pomocí filosofa Jana Sokola a psychologa Vladimíra Smékala sémantické nástrahy hladce překonala a přes krátké kontakty s "náhodnými" respondenty jsme se rychle dostali k aktuálním příkladům slastných aktivit (nakupování v luxusních obchodech, rychlá jízda vlastním motorovým vozidlem, jídlo, sex, posezení u otevřeného ohně, manipulace s počítačem, adrenalinové sporty). Autorka nám dokonce připravila i minireportáž z vlastního bungie-jumpingu kdesi v Brně - její reakce ovšem svědčily spíš o převaze strachu nad slastí, takže o reklamu rozhodně nešlo. Pro mnoho lidí je hédonismus jakožto permanentní úsilí o ukájení libida celoživotní praxí, ale J. Sokol trefně upozornil, že jde vlastně o smutnou filosofii: "hédonismus nedává naději; je ti dobře a... nic". Jak pravil citovaný Aristipos z Kyrény (okolo 400 př. Kr.), "trvalý stav blaženosti je nedosažitelný". Toto poznání tak či onak verbalizovala průběžně řada mluvčích a tím spíš mi jako divadelníkovi přišlo líto, že nedošlo na jedinou zmínku o Goethově Faustovi.

V relacích celého úspěšného projektu se díly Komunismus a Hédonismus zařadily do špičky. Úroveň cyklu měla zjevně stoupající tendenci, bylo slyšet, že se postupně usazuje, tvůrci se učí z chyb vlastních i svých kolegů.