číslo 51

vyšlo 12. 12. 2005

Titulní rozhovor

David Eben, hudebník

Čím jste víc, muzikantem, nebo hudebním vědcem?

Jsem vlastně rád, že to nemohu jednoznačně říct. Měl jsem vždycky problém zapadnout do nějaké předem vymezené přihrádky. Stále jsem byl někde na pomezí, ale myslím, že mi to takhle asi vyhovuje.

Ovlivnilo vaše zaměření na gregoriánský chorál rodinné prostředí?

Určitě. Pro mého otce byl chorál důležitým zdrojem inspirace. Často jej citoval a vždycky jsem žasnul, jak originálním způsobem s ním zacházel. Uměl ho transformovat do soudobé hudební řeči a v dobách totality používal chorál jako určitou šifru spirituálního sdělení, což přirozeně zůstalo skryto uchu censora. Pravý průlom v mé cestě za chorálem přišel až během studia na filosofické fakultě. Přispěl k tomu jistě i můj vztah k historii; dědeček Hurník, který byl učitel, ve mě probudil zájem o dějiny. Uměl barvitě vykreslit historické události a snad i díky němu mě začal fascinovat středověk, jeho myšlenkový svět i jeho filosofie.

Před nedávnem jste slavili patnácté výročí vzniku souboru Schola Gregoriana Pragensis. Jaké byly jeho začátky?

Vznikal z přesvědčení, že tato hudba za to stojí. Že má svou jedinečnou sílu, která umělecky i duchovně posluchače obohacuje. A také, že má své místo v současném hudebním životě. Nejdřív se sešlo pár přátel - konkrétně tři - a začali jsme spolu zpívat při liturgických příležitostech v kostele sv. Václava na Smíchově. Mě osobně lákalo i spojení vědecké práce s praxí. Bylo by mi líto jen bádat nad rukopisy a neslyšet živou podobu chorálu. Naopak, znalost historického a liturgického kontextu je téměř podmínkou k interpretaci této hudby.

A jak rostla poptávka, mohli jste se rozšířit a profesionalizovat.

Naše anonymní existence se legalizovala příchodem revoluce. Klíčový moment nastal, když se na nás obrátil Boris Kobrle s nabídkou, abychom natočili velikonoční mši pro Český rozhlas. Vše se pak dalo rychle do pohybu. Odjel jsem studovat do Francie dirigování gregoriánského chorálu, což byla pro mou práci zásadní zkušenost. Zjistil jsem mimo jiné, že pařížská bageta se dá jíst maximálně hodinu po zakoupení.

Letos jste vydali, tuším, už desátý kompakt.

Z toho alba - má název Maiestas Dei - mám radost, protože je v jistém smyslu objevem. Je věnováno skladateli 15. století Petru Wilhelmi z Grudzince. Jeho jméno vyzdvihl z anonymity docent Jaromír Černý v 70. letech minulého století. Autor hudby se totiž podepsal do svých skladeb originálním způsobem, takzvaným akrostichem: první písmena slov textu dají dohromady jméno Petrus, v jednom z jeho motet nalezneme zašifrované jeho jméno v úplnosti - Petrus Wilhelmi de Grudencz. Byl bezpochyby vynikajícím skladatelem a zajímavou osobností na pomezí dvou epoch. S určitou nadsázkou bychom mohli říci, že jeho nohy jsou ještě ve středověku, ale hlava již v renesanci. Jeho dílo vychází z tradice středověkého vícehlasu, ale do jeho hudby se již dostává zvukovost renesance, libozvučnost a harmonie.

Váš soubor má podobné objevy na svých koncertech i albech často. Vypadá to, že pořád ještě můžeme být překvapováni novými objevy z archivů.

Samozřejmě, že můžeme. A nemusí to být jen objev, jako když někdo najde na půdě Tleskačův deník. Často je to tak, že pramen dlouho leží v archivu, vlastně není nijak skryt. Jen musí přijít někdo, kdo v pravou chvíli sáhne po správném svazku a vyzvedne ho na světlo boží v podobě, která zazáří. I takto může vzniknout objev, přinejmenším pro posluchače.

Vzpomenete si na další podobný případ?

Jeden se přihodil v rámci našeho semináře: můj kolega z fakulty Ondřej Maňour, současně zpěvák Scholy, našel v roudnických sbírkách vícehlasé vánoční zpěvy, které ještě nebyly nikde publikovány.

Odkud čerpáte podněty pro přístup k interpretaci? Cožpak zbyly po autorech gregoriánského chorálu pokyny?

Středověcí mniši dokázali do svých zápisů ledacos zakódovat. I do těch nejstarších, které nemají podobu kuliček nebo čtverečků, ale vypadají jako rozsypaný čaj nad textem. Jde o značky, které ukazují, kolik je not stoupajících a kolik klesajících. Podobné zápisy fungují samozřejmě jen v součinnosti s ústní tradicí. Je to podpora paměti, nikoliv její nahrazení. Ale právě díky tomu, že písaři nemuseli zapisovat přesné intervaly, zaznamenali určité agogické nebo přednesové nuance: tady zrychlit, tady trošku zklidnit, tahle nota je důležitá, k té se směřuje, zde spíše odlehčit...

O středověku, který máte rád, leckdo říká, že je myšlenkově strnulý a že člověk - na rozdíl třeba od renesance - pro něj není důležitý. Nepřipadá vám tak?

Strnulý není rozhodně, naopak je velmi dynamický! Strnulost se mu přisuzuje neprávem. Pokud myslíte, že opomíjí člověka, řekl bych to jinak: vidí lidské omezení, má respekt před stvořením a nestaví tedy člověka do centra života. Ale právě to je svým způsobem osvobozující! Vzpomínám na myšlenku Bernarda z Chartres ze 12. století, která ilustruje odstup od vlastní důležitosti: "Jsme trpaslíci, kteří vylezli na ramena obrům." Má na mysli všechny osvícené hlavy minulosti. Středověký člověk je si více vědom své pomíjivosti a konečnosti své pozemské existence.

Myslíte, že dominantní postavení člověka má špatný vliv na morálku?

Nedávno jsem četl studii polského sociologa Baumanna, v níž srovnával přístupy ke světu. Užívá tam sugestivního přirovnání: Ve středověku se cítil člověk být ve funkci hajného, který obchází svůj revír, občas něco zastřihne či uklidí a v podstatě do "revíru" příliš nezasahuje. Renesance přichází s mentalitou zahradníka: co člověk udělá - vypleje, zryje, vysází záhonky -, je dobré. Chce si vytvořit svou zahradu, svůj svět. Naše současnost má psychologii lovce, který se snaží ulovit, urvat co může. Lov je mu prostředkem i cílem.

Schola Gregoriana Pragensis slavila nedávno patnáct let koncertní činnosti. Kolik času vám práce v souboru zabírá a jak se proměnilo jeho složení?

Práce v souboru znamená pro každého z nás kus života. Stabilně je nás osm, v posledních dvou letech došlo k několika proměnám, ale zas ne moc velkým. Naší filosofií je pracovat s určitým fixním týmem. Pokud někoho vezmeme, pak po zralé úvaze, a určitě nechceme, aby nás za rok opustil.

Jak často koncertujete?

V posledním roce počet koncertů stoupá. Letos jsme jich uskutečnili asi šedesát.

Výlučně pánská parta není zcela běžná, nepřepadne vás občas ponorková nemoc? Třeba když jste delší dobu na zájezdu.

V každém společenství přicházejí občas momenty krize. I u nás. Ale je důležité, aby lidé našli sílu problémy překonat a fungovat dál. Pokud se to podaří, může pospolitost spíše získat. V poslední době u nás zažíváme docela klidné období.

Stává se vám, že po koncertě přijde někdo z publika a chce si o tom co slyšel popovídat?

Stává. Někdy posluchače popudí naše italská výslovnost latiny, kterou používáme při interpretaci z pramenů západní Evropy. K tomu je třeba říci, že je tato výslovnost zcela legitimní a byla v dané oblasti používána už ve středověku. Pokud jde o české prameny, vyslovujeme tak, jak bylo zvykem v našem prostředí. Je z podivem, že to občas vzbudí takové emoce.

O vaše koncerty je velký zájem doma i v zahraničí. Kam jezdíte nejčastěji?

Jezdíme poměrně dost, nejčastěji asi do Německa. Je to velká země a má dostatek zájmu a také řadu významných festivalů, kam nás zvou. Teď jsme měli výbornou zkušenost v Belgii, která je specifická tím, že praxe gregoriánského chorálu je tu pořád živá, scholy jsou tu téměř stejně četné jako pivovary. Nalezli jsme tam početné a vnímavé publikum. Uskutečnil jsem zde i interpretační seminář, který navštívilo sedmdesát zájemců a dobře jsme si porozuměli.

V poslední době máme za sebou i několik exotických zájezdů; nedávno jsme byli v Japonsku. Podařilo se realizovat projekt, jehož iniciátorem byl Robin Heřman - buddhistický mnich a japanolog, který zprostředkoval kontakt mezi buddhistickými mnichy školy Tendai a naší Scholou.

O Japoncích je známo, že mají českou hudbu rádi, ale platí to spíš pro české skladatele, hlavně pro Dvořáka.

Ano, když tam zavírají supermarket, hrají k tomu Largo z Novosvětské.

Ale jak jste tam pronikli se středověkou hudbou?

Náš kontakt vznikl v Praze, kdy Robin Heřman chtěl zprostředkovat setkání buddhistických mnichů s interprety nejstarší křesťanské hudby. Po čase přijeli mniši školy Tendai do Prahy a společně jsme uskutečnili koncert v kapli Všech svatých na Pražském hradě. Po prvé jsme tam zkusili koncertní program s titulem Blízké hlasy z dáli. Chtěli jsme si zodpovědět otázku, kolik společného má křesťanská a buddhistická hudební tradice, zda se vůbec dají srovnávat. Ukázalo se, že určité paralely tu skutečně jsou. Za prvé tonální struktura - pentatonika, která je v gregoriánském chorálu také do jisté míry uchována, dále pak princip přednesu posvátného textu - zpěvná recitace, i tam jsme našli paralely. Ve dvou případech jsme naše zpěvy vzájemně prolnuli. Ač osobně nejsem přítelem násilných spojování různých prvků, výsledek byl ohromující. Jako kdyby se Východ a Západ spojil v jeden duchovní prostor. Také osobní zkušenost byla obohacující. Japonští mniši byli naprosto "nemisionářští", nedělali z nás buddhisty a my z nich křesťany. Všechno proběhlo ve znamení vzájemné otevřenosti a snahy zaměřit se na to, co je společné v duchovní rovině. Mniši přistupovali ke křesťanské tradici s velikým respektem. Například sami projevili přání uklonit se před oltářem! Šli jsme pak v procesí po dvou vedle sebe, jeden v albě, jeden v buddhistickém hábitu.

Japonské pozvání přišlo po dobrém ohlasu společného pražského koncertování?

Byl tu ještě jeden motiv: Letos se v Japonsku slavilo 1200 let od uznání buddhistické školy Tendai jakožto základu řady dalších směrů buddhismu, a při této příležitosti byly velké oslavy. Byli jsme pozváni, abychom se jich také zúčastnili. Celkem šlo o pět akcí na různých místech Japonska, některé více liturgické, některé byly více koncertní.

Jsou buddhisté tolerantní k ostatním náboženstvím?

Velice, jednotlivé směry se navzájem respektují a ctí i jiné náboženské tradice.

Co vás v Japonsku nejvíc zaujalo?

Například celý jejich systém zdvořilosti, způsobený nejspíše jejich omezeným životním prostorem. Japonců je 120 milionů a 85 procent území zabírají nepřístupné hory, kde se nedá žít. Japonci jsou velmi skromní, v některých věcech na naše poměry až moc ukáznění, akcentují etiketu, dodržují hierarchii s naprostou samozřejmostí. Jsou vychováni už od dětství k tomu, že se musí podřídit, přizpůsobit a hodně pracovat. Děti tam mají školu od osmi do šesti večer. Na druhé straně se nikdo nemusí bát, že by ho někdo ošidil. Nám například neukradli taštičku s penězi s celým rozpočtovým balíčkem na náš pobyt, kterou jsme zapomněli v Kjótu na nádraží. Když jsme se pro ni vrátili, byla u vedoucího nádraží.

A taky je v Japonsku úžasná infrastruktura. Všechno funguje, rychlovlak šinkansen jede 350 kilometrů v hodině, za dvě a půl hodiny jste z Kjóta v Tokiu. Má prý za rok průměrné zpoždění asi šest vteřin.

Stihli jste poznat i něco jiného než chrámy nebo koncertní sály?

Navštívili jsme památník v Hirošimě - to se opravdu musí zažít, stejně jako Terezín nebo Osvětim. Robin Heřman nám připravil program, v němž ukázal Japonsko z trochu jiného úhlu. Jeho součástí bylo také několik dní pobytu v klášteře se vším všudy. Účastnili jsme se klášterního života, ráno v šest hodin byla liturgie, pak jsme dostali košťata a museli uklízet. Důležité při práci je, aby se projevila snaha. To je vlastně pro Japonsko typické: nemusí se vždycky všechno podařit, ale pokud je vidět snaha, leccos se odpustí.

Připravuje skupina bratrů Ebenů nějakou novou desku?

Už se o tom začíná mluvit, což je zřejmě první krok.

Postupně jste se rozrostli na velkou kapelu. Kde jsou časy tří osamělých písničkářů!

Už dávno nejezdíme ve třech, a ani nebudeme, to se už vyčerpalo. Ve větší skupině nás to taky mnohem víc baví. Myslím, že je to velmi dobrá zábava pro nás pro všechny, nakonec i pro muzikanty, kteří s námi hrají. Jsme velmi pestrá společnost, někteří členové jsou v rockovém nebo jazzovém světě docela pojmem. Nemáme mnoho koncertů, a tak pro nás zůstávají společná vystoupení svátkem.

Kdysi Marek říkal, že kdybyste se tomu chtěli intenzivněji věnovat, mohli byste skládat písničky všichni tři. Je to tak?

Myslím, že ne tak docela. Marek má navíc talent slova. Mě docela těší, když si své party na saxofon vymýšlím sám. Jiné nároky nemám. Stejně tak to dělá i Kryštof na klávesy nebo flétnu.

Kdysi, ještě jako kluci, jste v pořadu pana profesora Žilky s tatínkem "vypálili" na pódiu bigbít. Působili jste tehdy velmi spontánně. Odpovídalo to realitě?

No. Autentické to sice bylo, ale přece jen to byl obrázek vytvořený pro potřebu jeviště. Představa naší rodiny jako muzicírujícího týmu je jinak hodně iluzorní. Každý se sice zabýval hudbou, dělal co bylo třeba, tatínek u klavíru komponoval, cvičili jsme na své nástroje, to ano. Ale že bychom spontánně začali muzicírovat, po obědě popadli nástroj a ostatní se přidali, to se nám, myslím, nepřihodilo. A když se dnes sejdeme pohromadě, raději si spolu povídáme. To má pro každého z nás, myslím, taky obrovskou cenu.

Vraťme se zpět k chorálu. Co by měl jeho poslech přinést dnešnímu posluchači?

Myslím si, že silný duchovní náboj chorálu už při prvních tónech zpomalí nebo zastaví alespoň na chvíli překotný, často hektický tok myšlenek. Může pomoci změnit úhel pohledu na vlastní problémy. Máloco totiž dokáže povznést duši člověka tak, jako hudba. A gregoriánský chorál je hudbou z nejpůsobivějších.