číslo 51

vyšlo 12. 12. 2005

Jak to vidí

Jan Špáta, filmový dokumentarista a kameraman

ZKRAJE TÝDNE JANA ŠPÁTY

Pyramida vztahů

Adventně dušičková atmosféra blikotajících svíček v nevlídné temnotě zdůrazňuje naléhavou potřebu někoho mít, nebo se k němu aspoň v mysli upínat. Naše city, létem spíš utlumené a v pragmatickém běhu neklidného života vytěsňované, se hlásí o svá práva a pojmy jako stesk, touha, přátelství, soucit, něha, ba dokonce láska, bývají ze zasutých komnat vytaženy, aby nám jitřily a někdy i drásaly naši jinak plechem pobitou duši. S údivem si říkám, kolika citovými poryvy se člověk prokousával tím krátkým životem, jak se ve vztazích bezradně zmítal, euforicky vzlétal a bolavě padal, aby nijak zvlášť poučen stanul na prahu stáří. V této předvánoční době si také tajně dopřávám vzpomínku na svou mámu, stálici v mých láskách, a terapeuticky si tu a tam propláchnu jinak ne příliš používané slzné kanálky. Vždy mě dojímali ti, jejichž nezištná laskavost a dobrota jako by nebyla z tohoto světa.

Jako pozorovatele nevyzpytatelně zmateného kolotání vztahových podob mě odjakživa zajímalo, jakou kdo měl jejich pyramidu, koho a proč stavěl na její vršek, jak její stavbu ovlivnil sám a do jaké míry zasáhl osud. Znal jsem lidi, jejichž pyramida vztahů byla široce mnohapatrová, a taky takové, jimž zbyl jen jeden omšelý kvádr, o který se s láskou starali a také trvale báli. Jsou stavitelé mohutných pyramid, kteří jednotlivá poschodí přátelských, kamarádských či kolegiálních vztahů budují tak posedle, až se jim druhá strana nedostatkem péče rozpadá. A jsou jiní, jejichž patra lásek, přátelských či rodinně pokrevních vztahů zejí chladnou prázdnotou - často z lenosti, pohodlnosti či z neschopnosti a neochoty se pro vztah pozitivně angažovat. Ale taky proto, že nemají správnou míru talentu, kterého je pro vztahy zapotřebí podobně jako pro jakékoliv jiné tvoření či podnikání.

Chtělo by se říct, že každý má, co si zaslouží, a svého štěstí že je strojvůdcem. Leč byli smolaři, obětaví strůjci bytelných pyramid, kteří nakonec v depresi opouštěli tento svět, a byli jiní, kteří, aniž by o pár svých zbylých kvádrů nějak pečovali, se ze života plného lásky bezostyšně radovali. S láskyplnými vztahy je to podobné jako s děláním filmů: je to vzrušující a krásné, leč jedinou jistotou bývá nejistota.

Ať už je pyramida vztahů naší zásluhou, vinou, či řízením osudu jakákoliv, člověk, i největší drsňák, který si to nepřizná, je bytost, která někoho mít ráda potřebuje. Bez takového citu schne a strádá, zvláště pak v současném období dlouhých nocí. Ano, domnívám se, že mít rád je větší dar, než když k nám směřuje vřelý cit a od nás jen chladný nezájem. Jak je to ale nejlepší, dobře věděly mé severovýchodočeské tety a kmotry: na stěnách světnic svých útulných chaloupek mívaly pečlivě vyšitou kuchařku s nápisem "Milovat a milován býti, jest to nejkrásnější v našem žití".