číslo 52

vyšlo 19. 12. 2005

Dívejte se

Na venkově to městská dívka nemá snadné

Neděle 1. ledna, ČT 1, 20.00

Ondřej Trojan (známe od něho např. film Pějme píseň dohola) se po několika letech věnovaných produkční práci opět vrátil k režírování - zvolil si knihu Květy Legátové Jozova Hanule, jejíž přepis překřtil podle místa dění na Želary. Je to ovšem název poněkud matoucí, protože Legátová takto pojmenovala i útlý svazeček povídek, z nichž však některé motivy byly rovněž převzaty.

Autorka samotná i tvůrci filmu (scénář napsal Petr Jarchovský) zasadili příběh do ponurých okupačních časů, které však povětšinou vystupují jako kulisa. Vlastně až v závěru vyprávění získává netušený dramatický vzmach, když s nebývalou vroucností popisuje krajně rozporuplnou osvoboditelskou misi sovětské armády - teprve s jejím příchodem paradoxně dochází k největšímu krveprolévání.

Film se soustředí na sžívání městské dívky, nedostudované medičky Hany, s drsným vesnickým prostředím, ovládadaným spletí nepsaných zvyklostí. To skýtalo množství podnětů pro konfrontaci rozdílných mentalit i povah. Hrdinka, kterou představuje Aňa Geislerová, se totiž připletla k odbojové činnosti a hrozbě zatčení uniká jedině přijetím falešné identity, přestěhováním do zapadlé podhorské vísky Želary a domluveným sňatkem s jedním z tamějších horalů. Došlo přitom k posunům: narozdíl od knihy je třeba babka kořenářka, nerozlučná hrdinčina průvodkyně, výrazně upozaděna.

Poznávání komunity do sebe uzavřené, kde hrdina funguje jako cizorodý prvek, nalezneme v řadě filmů (např. Je třeba zabít Sekala). Želary v tomto ohledu shledávám dílem už po inscenační stránce ne zcela věrohodným. Ani užívání dialektu, ani vizuální zpodobnění (Asen Šopov) nakonec nepomáhá: působí chladně, odosobněně, ve zdůrazňování lezavě vlhkého podnebí nacházím poplatnost výrazovým schématům. Interiérové záběry nuzných dřevěnic prozrazují spíše okouzlení, romanticky změkčují chudobu i drsnost prostředí.

Konfrontující postup, který Trojan užil, není nijak nový: nejprve je divák seznámen s prostředím a poměry v něm panujícími, poté následuje zatěžkávací zkouška v podobě nějakého vnějšího zásahu. Želary tento zásah zdvojují: nejprve jsou to zdáli doléhající nacistické represe odůvodněné "pomocí nepříteli", vzápětí pak obava, že skrytím uprchlice by se mohla k něčemu takovému poskytnout záminka i v Želarech.

Trojan vytvořil v současném kontextu závažný film, avšak vadí mi na něm klišovitě, jakoby "skanzenovitě" postižený venkov, opatřený jen několika prostoduše načrtnutými symboly mravů i povah. Nezvrátila to ani přítomnost jindy spolehlivých herců: vystupují zde György Cserhalmi, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek, Jaroslava Adamová, Jan Tříska...

JAN JAROŠ