číslo 52

vyšlo 19. 12. 2005

Navštivte

Slavná plastelínová dvojice opět v akci

Režisér Nick Park se proslavil třemi animovanými (plastelínovými) snímky o nerozlučné dvojici uvážlivého psa Gromita a jeho zmatkařského, nepříliš předvídavého pána Wallace. Znovu je - nepřesahují půlhodinový rozměr - uvidíme v tomto týdnu na televizní obrazovce, blíže o nich píšeme na stránce 21. Několik let režiséru trvalo, než se odhodlal k vytvoření celovečerního příběhu, který pod názvem Wallace a Gromit: Prokletí králíkodlaka nedávno vstoupil do tuzemských kin a zejména ve vánočním čase je vhodným duchovním pokrmem pro malé i velké.

O vztahu mezi oběma protagonisty bylo častokrát řečeno, že v lecčems připomíná manželství (Gromit s oblibou plete). Pes musí dávat do pořádku, co jeho pán natropí. Tentokrát Wallaceho posedly technické touhy - zamýšlí "přeprogramovat" zajíce, aby ztratili chuť živit se chutnou zeleninou, kterou sousedé pěstují v touze předvést se v každoroční soutěži. Jenže netuší, že tím přivede k životu obludného králíkodlaka, který děsí celý širý kraj...

Park (nyní ještě ve spolupráci se Stevem Boxem) postupoval podobně jako u předchozích titulů - opět začlenil parodické odkazy na určitý žánr, který vtiskne konečnou podobu. Nyní se rozhodl pro horor. Už na hlavě nasazená helmice s proudícími výboji, přes kterou Wallace hodlá za úplňkové noci ovlivnit i "rodinné" hejno králíků, jasně odkazuje k frankensteinovským motivům; snad jen s tím rozdílem, že předmětem pokusů i jejich strůjcem je právě jen Wallace.

A záhy rozpoznáme další odkazy, třeba na King Konga ve scéně, kdy králíkodlak šplhá i s unesenou ženou po fasádě výškového domu. A postava lovce posedlého zneškodňováním králíků i oblud zase čerpá z klišé protiupírských opatření - uspět může jen náboj z ryzího zlata. Přestože příběh obsahuje mnohé přitažlivé výjevy (někdy ovšem známé již z předešlých příběhů - například probouzení a oblékání s pomocí důmyslných mechanismů), vinou jejich mechanického prodlužování a opakování se vytrácí účinnost.

To, co báječně plynulo ve zhutnělém půlhodinovém tvaru, přestává v téměř trojnásobné délce fungovat. Vyprávění tak ztrácí soudržnost a rozpadá se do izolovaných segmentů, příliš zdlouhavých a monotónních, než aby mohly plně zaujmout (třeba u hromadného sběru králíků). Týká se to i vrcholných sekvencí, vesměs honičkových. Snadno postřehneme i vřazování již dříve osvědčených rekvizit (Gromit nasedne do letadélka) či postupů. Podobně jako v Cestě na Měsíc dění němě přihlížela skupinka myšek, které si při startu rakety pohotově nasadily brýle s černými skly, nyní jejich úlohu zastupují králíci, kolektivně vyjadřující rozličná rozpoložení, nejčastěji údiv či zvědavé očekávání.

Celovečerní rozměr Nick Park nezvládl z obdobných příčin, jako se komikům němé éry nedařilo přejít od grotesek k celovečerním útvarům. Také se včas nedovtípil, že dlouhá metráž se řídí jinými pravidly, že vyžaduje jiné syžetové i vypravěčské rozvržení než lakonická, rychle vypointovaná krátká hříčka. Ale pokud nejste hnidopišskými šťouraly, nenechte se podobnými tvrzeními zviklat - jedinečná zabava vás nemine.

JAN JAROŠ