Titulní rozhovor

	číslo 52
	vyšlo 19. 12. 2005 Titulní rozhovor

Jiří Langmajer, herec Četl jste Prusovu knihu Faraon v dětství nebo v mládí? Román jsem nečetl, přiznám se. Ale při natáčení těch dvanácti pokračování, jsem se setkal s výkvětem, absolutní špičkou rozhlasové dramaturgie. Byla to pro mě bez nadsázky velká škola. Jak jste se dostal k této roli? Oslovila mě režisérka Markéta Jahodová. To mě pochopitelně moc potěšilo, zároveň to ovšem byl velký závazek, abych ji - a ani nikoho jiného - nezklamal. Musím říci, že to byla pro mě jedna z nejhezčích prací za poslední dva roky. Nemyslím jen v rozhlase, ale vůbec. Jako by nejčistší, nejprofesionálnější. A nejsmysluplnější. V posledních letech je pro mne totiž největším problémem při práci právě hledání smyslu. A většina lidí, kteří mi nějakou práci nabízejí, sami smysl nevidí nebo nenacházejí. Co vás na práci pro rozhlas přitahuje? Vyžaduje rozhlasová práce po herci nějakou zvláštní přípravu? Pro rozhlas dělám už svých sedmnácti či osmnácti, let, kdy si mě vyloupl můj herecký tatínek Karel Weinlich. A od těch sedmnácti jsme s ním natočil kolem stovky pohádek. Dodnes si živě pamatuji na řadu setkání. Když jsme například dělali Prince Bajaju, tak toho koníčka, který s ním mluví, hrál Miroslav Macháček. Tuhle školu tedy mám od svého hereckého malička, co se týče hraní nebo herectví na mikrofon, prošel jsem tvrdou školou u Karla Weinlicha, takže mě tyto věci nepřekvapily. Naopak jsem se na ně velmi těšil. No a pak jsme v pozdním věku, když jsem měl čas a volno krom těch pohádek dělal pořady pro teenagery, ale docházelo i na vážné věci. Hovoříte často o své "herecké rodině" - překrývá se aspoň částečně s vaší rodinou skutečnou, biologickou? Ne, je to jen taková moje hra. Mám samozřejmě svoji rodinu, tátu, mámu, ale od chvíle, kdy jsem jako přespolní přišel v pohorkách a krátkých kalhotách z Plzně do Prahy, se mě přímo otcovsky ujal právě Karel Weinlich. Otcovsky se ke mně chová dodnes, tak nevidím důvod, proč bych ho neměl já považovat za tatínka. Nejde tedy o pouhou metaforu? Zkrátka ho považuji za svého druhého tátu. Na konzervatoři jsem pak měl možnost být žákem Blanky Bohdanové, která se ke mně chovala jako maminka. Velmi mile. Držela mě v dobách mých průserů, kdy jsem chodil chlastat a za holkama, víc za školu než do školy a propadal jsem depresím. Ona jediná mě tehdy držela nad vodou, aby mě nevyhodili ze školy. Ale ne pro tohle jí říkám má herecká maminka, ale proto, že ji považuji za svou hereckou mámu. Máte také nějaké sourozence? No právě, časem přibyl i bratr. Dokonce starší bratr, a tím je Boris Rösner. Časem možná přibude i mladší bratr nebo sestra. Ačkoliv u těch sester se obávám, že by to mohlo sklouznout k něčemu jinému než bratrsko-sesterská láska, proto o sestře zatím raději neuvažuji. A pokud jde o vaši skutečnou rodinu, co jste po rodičích podědil? Nebránili vám třeba v herecké dráze? Rodiče především vůbec nevěděli, co se mnou. Táta mě zapsal na zkoušky na konzervatoř z čirého zoufalství. Nicméně to nebylo tak zcela od věci, protože pocházím z muzikantské rodiny. Můj pradědeček z tátova kolena, který už dávno nežije, chodil každé ráno k nám domů a od čtvrt do tři čtvrtě na osm jsem s ním cvičil na housle. Denně. Praděda hrál i na pozoun nebo na trombón, pamatuju si jako malej kluk, že si balil cigára a v šuplíku s kuřáckými potřebami měl také náustek nebo co... Nátrubek? Ano, a na ten nátrubek ještě v pokročilém věku pořád "prděl". A můj táta po něm všechno podědil. Hrál také na housle a na trombón dokonce v nějakém tradičním jazz bandu. Když jsme se z Varů vrátili do Plzně, tak zpíval s dechovkou. Nicméně časem si v Praze udělal konzervatoř pro pracující, obor operní zpěv u profesora Pochmana. Po absolvování konzervatoře začal zpívat v opeře v Plzni. Díky studiu zjistil, že na konzervatoři je i oddělení pro takové flinky jako jsem já, kteří mají jakés takés hudební vzdělání, dobrý sluch, což mám, a nejsou úplně ztracení, pokud jde o nějaký přednes. Tak mě vrzli na konzervatoř udělat zkoušky na hudebně dramatický obor. Měl jste ve svém otci příklad, vzor? Chodil jsem se na něj dívat do plzeňské opery. Byl jsem tehdy natolik nedotčený, že jsem si myslel, že se v divadle hraje jenom opera. Mou zamilovanou operou byla a dodnes zůstala Carmen. Až postupně jsem se propracoval k poznání, že v divadle je také nějaká činohra. V kolika letech jste to zjistil? Až někdy ve dvanácti letech jsem přišel na to, že se tam také jenom mluví. Z domova jste dostal dobrý múzický základ. Jak už jsem řekl, pocházím z muzikantské rodiny, z čehož také plyne, že za chvíli odcházím do Divadla Kalich zpívat do muzikálu Tajemství. Muziku mám v krvi, je pro mě velice důležitá, a od herectví k muzice a od muziky k herectví je dneska strašně blízko. Podařilo se vám někdy uplatnit na divadle vaše housličky? Ani jednou. Hrál jsem jako Amadeus na spinet, což jsem se naučil, ale housle jsem paradoxně, a paměť mě zatím ještě neklame, skutečně nepoužil ani jednou. Ale když jsem jednou měl nějaké vystoupení s Jaroslavem Svěceným a vzal jeho housle do ruky, tak okamžitě poznal, že jsem na ně hrál. Spíš jsem se dostal ke zpívání než k houslím. Bohužel, možná to teprve přijde, ale čím později, tím větší dřina to bude. Jste stále členem Divadla pod Palmovkou nebo jste tam skončil? Jaká je skutečnost? Z Divadla pod Palmovkou jsem musel ne odejít, ale vyvázat se ze zaměstnaneckého poměru. Je to pro mě stále domovská scéna, ale z osobních důvodů nemohu být zaměstnancem pod stávajícím vedením. Musel jsem jít na volnou nohu. Od této sezóny definitivně, a doufám, že hodně nadlouho, možná navždycky, protože má touha kopat za jeden tým vzala letos na jaře za své. Dostal jsem takovou ránu do vazu, že v téhle věci budu ode dneška myslet přece jen trochu více na sebe než na ostatní. Zůstávám ale nadále v divadle jako doma, mám tam dokonce i svůj ateliér. Budete jen dohrávat nebo se budete nadále podílet i na nových inscenacích? Už teď jsem domluven na novém titulu. Rád bych v divadle působil i do budoucna, pokud se postupně nestane divadlem operety, neboť jsem slyšel pana ředitele Kracíka, že chce v roce 2007 ke stému výročí prvního uvedení inscenaci Veselé vdovy. Potom bych si asi musel hledat nějaké jiné útočiště. Pod Palmovkou jste už nějakých dvanáct, třináct sezón. V čem je vaše současná situace předělová? V tom, že teď vydělávám aspoň nějaké peníze. Jsem placen od představení, což se od paušálního platu přece jen liší. Jednou z tutovek je nasadit představení, v němž hraje Langmajer, aby bylo plno. Hraju patnáctkrát, šestnáctkrát do měsíce. Nová situace pro mě předělová zas až tak není, protože za ta léta jsem už jednou rok a půl jako host byl. Chvilku jsem byl na Vinohradech, pak jsem zase hostoval, nakonec jsem znova z loajality k řediteli Kracikovi vstoupil do angažmá, přestože to bylo pro mě po všech stránkách nevýhodné. Přelomový je pro mě v této situaci, v tomto věku a po celé době, co tam hraju, především fakt, že mi nikdo neříká, co mám dělat a co ne. Že si to říkám pouze a jenom já sám. Nebudu hrát s někým, s kým nechci, ani hrát v něčem, v čem nechci. A nebudu dělat věci, které nemají smysl. Například hrát v přihlouplé komedii, protože divadlo potřebuje mít vytížené všechny lidi. Ale musím vedení divadla přiznat k dobru, že jsem měl vždy dobré podmínky k práci, až na poslední věc, kterou jsem tam dělal. Smím vědět, o kterou šlo inscenaci? Kean. To pro mě opravdu byla rána, z níž se probírám doteď. Ale myslím si, že kdybych hledal štěstí v jakémkoliv jiném divadle, tak bych ho nenašel. Proto chci v tomto divadle zůstat, přestože s mnoha věcmi nesouhlasím. Já divadlo miluju, na rozdíl od ředitele Kracika, který prohlásil, že divadlo nemá rád, dokonce veřejně. Pro mě je důležitá tamní scéna a hlediště. Lidé, kteří tam chodí. Je mi srdečně jedno, kdo to tam vede, protože si to nechci nechat vzít. Chci pracovat s lidmi, kteří mě baví, které bavím já. Máte v současnosti nějakou spřízněnou duši, někoho, s kým chcete pracovat? Jednoho takového nadšence jsem našel. Je to Petr Hruška, v současnosti šéf Divadla Na prádle, který ve finále režíroval po Kracikovi Keana. Dělal jsem s ním už dvě další věci a domluvili jsme se i na spolupráci v příští sezóně. Vybereme titul, aby nás bavil, aby nám něco říkal, aby měl smysl, a aby lidi, kteří na něj přijdou, nějak zaujal. Myslím si, že v dnešních divadlech zrovna tohle šéfy a režiséry vůbec nezajímá. Kean není jednoduchá postava. Jednoduchý ovšem není ani Hamlet, který se vám před časem tolik povedl. Jaký je váš vztah k němu? Když jsme se už bavili o přelomech a předělech, byla pro mě přelomová i tato role. Mohl jsem v ní zhodnotit nebo využít všechny své dosavadní zkušenosti, nejen divadelní a pracovní, ale i ze svého soukromého života, který je dost dynamický a dost zoufalý a leckdy i dost nešťastný. Protože nejsem žádný intelektuál, váhavý sečtělý člověk, neviděl jsem jinou možnost než Hamleta hrát tak, jak jsem ho hrál. Ale právě Hamlet - váhavý sečtělý člověk, to je zavádějící klišé. Dobře, že jste téhle představě nepodlehl. Možná nejen vy. Nemíním vám nijak lichotit. To nemusíte, protože jsem od vás četl takové hrůzy, že mi ani zalichotit nemůžete. Svým způsobem. Myslím na mou osobu nebo představení, ve kterých jsem hrál. Řeknu vám jednu věc: ono by to nebylo tak dobré, kdyby to nedělali lidé, kteří to dělali. A připravoval to už tehdy se lehce rozpadající tým Kristina Žantovská a Lucie Bělohradská, které jste tak natřel za Caligulu. Dodnes mám ten článek před očima. Camusův Caligula je někdo jiný, než Caligula, kterého vytvořila režie a dramaturgie, dovolil jsem si tehdy podotknout. Ale pojďme raději zpátky k Hamletovi. Úspěch představení Hamleta tkví v tom, že bylo dobře připravené a že jsem měl vedle sebe nejen Lucii Bělohradskou, s níž jsem se nakonec pracovně a v náhledu na to, jaká je ta role a jakou cestou mám jít, rozešel. My jsme se skutečně před premiérou rozešli. Stál jsem si neústupně za svým, protože do mě ten Hamlet vstoupil. Jsem si vědom, že říkám něco, čemu se lidé můžou smát, ale mě to úplně pohltio a já byl skálopevně přesvědčený o tom, že ve jsem se ve svých osmatřiceti letech stal Hamletem. A Lucie mě nutila k něčemu, co pro mě bylo nepřijatelné. Takže jsem musel při premiéře a celé to první léto jít proti ní. Hamleta jsem nakonec hrál tři léta, což se v podhradí dosud nestalo. Celkem devadesát jedna představení. Nakonec jsem zvítězil proto, že Lucie mne s Kristinou Žantovskou v předcházejících představeních naučily, jakým způsobem herecky pracovat, neopírat se o různé berličky, které mám. Na Hamletovi jsem pracoval právě tímto způsobem, ale Lucie zůstávala nějak pozadu. Takže jsem musel jít proti ní. Naštěstí při mně stála Kristina, která podporovala mou práci na autenticitě téhle role. Takhle se snažím pracovat na všem - když už to hraju já, aby šlo o maximálně autentické dílo. Proto jsem Hamleta nemohl hrát jinak. A v posledním roce jsem si během posledních dvaceti repríz začal uvědomovat, jaké jsem měl obrovské štěstí, že jsem mohl právě na Hamletovi pracovat. Až těch posledních pár repríz jsem si trochu uvolněně užil, jinak jsem se těmi devadesáti reprízami kompletně protrápil. Potkala vás podobná osudová spřízněnost s rolí? Dozajista by se to stalo s Platonovem, kterého teď hrají v Divadle Na zábradlí, kdybychom ho dělali Pod Palmovkou delší dobu. To mi byla hodně blízká postava, ale dělal jsem ji poměrně hodně mladej, nedokázal jsem si uvědomit to, co jsem si uvědomil po dvaceti letech hraní divadla při Hamletovi. Kdybych Hamleta hrál ve dvaceti letech, asi bychom se spolu nebavili, protože by nebylo o čem. Když je ale člověku čtyřicet a má za sebou 240 představení ročně, už přece jen ví kudy kam. Troufám si velkohubě říct, že teď je to v podstatě každá má role. I ten šílený Caligula mi přirostl k srdci, především proto, že ho hrajeme tak dlouho a že jsem si těmi lety mohl opět díky režisérce a dramaturgyni, které nenechaly představení jen tak běžet, postavu vybrousit. Po premiéře jsem se silně neshodl s Kristinou Žantovskou, protože mi šlo - ve shodě s autorem - především o odpovídající filozofický výklad. Ale možná je všechno po osmi letech jinak... Škoda, možná byste byl překvapenej, jak představení drží a jak rád Caligulu hraju, přestože to je šílená postava. Několikrát jste narážel na svůj věk čtyřiceti let. Podle Danta je náš život v půli se svou poutí, ale tehdy se lidé dožívali nižšího věku. Co byste si chtěl zahrát v té hypotetické druhé půli? Chtěl bych si po těch průšvizích pořádně zahrát Sartrova Keana! Protože si mohu skrze jeviště a přes hlediště vyřídit účty s lidmi, kteří mě neskutečně štvou. Se šmíráky, špatnými režiséry a herci, dementními diváky, kteří si zaplatí divadlo, jdou tam, nechají si zpupně zapnuté mobily, fotí si z první řady a dokonce si dokážou dát na balkon divadla reklamu. Celou dobu, co hrajeme, cinkají ve foyer skleničky, protože tihle kreténi nejdou do divadla ani tak na kulturu, jako se hlavně nacpat a domluvit si další byznys. Tak se všemi těmito lidmi, s hloupými politiky, se sebestřednými, do sebe zahleděnými šéfy divadel, si to díky Keanovi mohu vyřídit z jeviště. A mohu být klidnější i v osobním životě. Letošní rok byl pro vás nelehký a složitý, ale bojování je život člověk na zemi, stojí dokonce v Jobově knize. Co byste přál do Nového roku čtenářům Týdeníku Rozhlas? V tomhle roce jsem velice vážně uvažoval o tom, že přestanu hrát, že z divadla odejdu. Ztratil jsem smysl toho, co dělám a jsem velice šťastný, že jsem si cestu k divadlu znovu našel. A něco podobného bych přál i čtenářům. Aby se ve chvíli, kdy se dostanou do nějaké slepé uličky a budou mít pocit, že to už nejde dál, dokázali zvednout. Bohužel hodně lidí dnes dělá práci, která postrádá smysl, a málokdo si cení toho, že jsou lidé čestní, nekradou, jsou nezištní. Pevně věřím, že lidem, kteří dělají svou práci s láskou, kteří dokáží rozdávat a přijímat radost, se to jednou vrátí.