číslo 52

vyšlo 19. 12. 2005

Jak to vidí

Jaromír Štětina,
publicista, spisovatel a senátor Parlamentu ČR

ZKRAJE TÝDNE

O dvou prorocích

Následující příběhy už jsem mnohokrát vyprávěl. Omlouvám se těm, kteří je už slyšeli, ale myslím si, že je potřeba je opakovat neustále:

Koncem roku 1999 mne skrýval jeden můj čečenský přítel před ruskou federální armádou ve svém panelákovém bytě v jedné vesnici jižně od Grozného. Bylo to ve dnech kolem Vánoc. Na Štědrý den se ke mně přitočil a zeptal se: "Nemáte vy křesťani z Česka dnes nějaký významný svátek?"

"Ano," řekl jsem, "jeden z nejvýznamnějších. Říkáme mu Štědrý den."

"A co vy křesťané na tenhle svůj svátek jíte?" zeptal se můj kamarád.

"Rybu," řekl jsem.

Asi hodinu na to můj hostitel zmizel a vrátil se až večer. V kuchyni na stole přede mne položil balíček zabalený v novinách. Rozbalil jsem ho a přede mnou ležel na kusu papíru - zavináč.

Příběh má dvě pointy: První: můj přítel odešel koupit štědrovečerního herynka do vedlejší vesnice Dubajurt. Ta byla od naší vsi oddělena ruskou frontovou linií. Můj hostitel ji musel proplížit dvakrát: směrem tam a se zavináčem směrem zpět. Druhá pointa: Můj přítel se jmenuje Isa. Dostal jsem tenkrát štědrovečerní večeři od samotného Ježíše. Isa je v Koránu jméno Ježíšovo.

Kdykoliv jsem se dostal v muslimských zemích do diskuse o Ježíšovi, jasně jsem vycítil, jaké úctě, zřejmě odpovídající prostoru jaký mu věnuje Mohamed v Koránu, se prorok Ježíš těší. Úcta k Ježíšovi se mi zdá být tím nejzákladnějším prvkem, na němž je třeba porozumění mezi islámem a křesťanstvím stavět. Ježíš, neboli Isa, ctěný muslimy i křesťany všech konfesí, je oním svorníkem, který sbližuje obě bratrská abrahámovská náboženství. I v běžném soužití muslima a křesťana, v každodenním životě se tato blízkost může překvapivě projevit.

Dříve nebo později se každý křesťan žijící v muslimských zemích setká s šahádou, základním vyznáním víry každého muslima: Lailah il allah, Muhammad rasul Allah, což obvykle překládáme do češtiny: Není boha, kromě Boha a Mohamed je jeho prorok.

V Afghánistánu se mne šahádu snažil naučit jeden můj kábulský přítel. Nezpěčoval jsem se jeho snažení, přesto, že jsem základní muslimské zaklínadlo znal už dávno před tím. Opakoval jsem obě poloviny zázračné věty a čekal jsem na přítelovu reakci. Byla obvyklá: "Řekl jsi tu větu upřímně? Myslíš si upřímně, že není boha kromě Boha? Myslíš si upřímně, že Mohamed je jeho prorok?"

"Ano, myslím si upřímně, že není boha kromě Boha a myslím si upřímně, že Mohamed je jeho prorok," řekl jsem.

Tvář mého přítele se rozzářila a řekl: "Pak jsi se tedy stal muslimem. Kdo řekne šahádu ze srdce, se stává muslimem automaticky."

I já jsem se usmál a řekl jsem: "Stojím si za svou upřímností, ale mýlíš se, příteli, muslimem jsem se nestal."

Pak jsem mu dlouze vysvětloval, jak bolestně se moderní křesťanská teologie snaží vypořádat s proroctvím Mohameda a s jasně cítěnou ekumenickou potřebou. Vysvětloval jsem svému muslimskému kamarádovi, jak silně cítím vážný imperativ dnešního světa: Bez náboženského smíru nebude ve světě mír. A také jsem mu říkal, že rovnost kultur je předpokladem udržitelnosti života na naší planetě. A protože náboženství stále určují základní rysy civilizací, je třeba usilovat o jejich smiřování a blízkost, což je první předpoklad, aby nebyla zneužívána, aby jimi nebyly přikrývány partikulární zájmy jedinců, vlád či organizovaných skupin.

V této adventní době mi zní v uších muslimské Ve jménu Boha, milosrdného a slitovného i křesťanské Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Krásné a pokojné Vánoce.