číslo 52

vyšlo 19. 12. 2005

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek,
reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Svět v roce 2005

Leccos vypadá na konci letošního roku úplně stejně jako na jeho začátku. A škarohlíd si všimne, že jsou to většinou věci, u kterých jsme si všichni přáli, aby už konečně vypadaly jinak. Leccos se změnilo k nepoznání, a optimista si řekne, že se to třeba zase vrátí do normálu, protože takhle jsme to vůbec nechtěli. Bilancovat a nevyvolat rozčarování je těžké, když člověk musí počítat jak se škarohlídy, tak s optimisty, a sám se konec konců taky někam řadí. Až ostatně dočtete, možná si mě zařadíte mezi jedny či druhé.

Já vidím rok 2005 jako období, v němž hvězda západního světa tak trochu zapadala. A v tomto ohledu to nebyl první takový rok. Na konci loňského roku jsem v podobném pokusu o bilanci konstatoval, že Evropa v současné době nedokáže ovlivňovat běh světa tak, jak by měla, a že tedy nejdůležitější událostí toho roku a hlavním předznamenáním událostí roku následujícího bylo znovuzvolení George W. Bushe prezidentem Spojených států. Myslím, že realita roku 2005 tomu pak odpovídala. Ale výsledkem trvající hegemonie Spojených států je jen to, že na konci letošního roku musím konstatovat, že ani Spojené státy americké nejsou schopny ovlivňovat běh světa tak, jak by měly (a jak by chtěly, což podle mne ovšem není totožné). Přitom Evropa je na konci roku ještě mnohem slabším hráčem v globální politické aréně i na svém vlastním písku, než byla na jeho začátku. Vcelku se tedy dá říci, že západnímu světu se vymykala z rukou role určující síly, kterou si v moderní historii nárokoval tak dlouho, až začal věřit, že ho o ni nikdo nikdy nepřipraví. Kdybychom se na současný Západ dokázali podívat očima člověka v Bombaji, v Taipei, v Pekingu, ale třeba i v Káhiře, neviděli bychom nic impozantního, nic imponujícího. Krom historie, a to jenom té kulturní. Jinak bychom mohli přestat Evropu - a možná i Západ jako takový - vnímat.

Jak se to stalo? Začněme u té stále ještě největší síly na globální scéně. U Spojených států. Ani letos, po téměř třech letech, nedokázaly Spojené státy vítězně ukončit irácké tažení. I když Irák začal dělat první kroky k nové budoucnosti, Američané tam dál zabředají do potíží. Ukázalo se, že jejich vojenská síla není uzpůsobena pro takovou formu konfrontace, jaká na ni v Iráku čekala (a s kterou nepředvídavý prezident USA dopředu vůbec nepočítal). Koncepce amerických ozbrojených sil umožňuje vítězit - přesnými zásahy inteligentních zbraní i mohutností nasazených sil - v konvenční válce s dobře zvoleným nepřítelem, ale ne proti zákeřné městské gerile a proti medúzovité organizaci, která "svou" válku umí přenést z Iráku na madridské nádraží či do londýnského metra. Poslední dva roky navíc režimy v "rogue states" - tedy v nedůvěryhodných státech - utvrdily v přesvědčení, že se nestanou, tak jako Irák, cílem "vojenského řešení", a že tedy mohou pokračovat ve své politice a ve vyhrožování svému okolí (Izraeli - v případě Íránu, a všem v dosahu severokorejských raket s jadernou hlavicí - v případě KLDR). Kalkulují s tím, co ukázaly právě minulé dva roky: momentální vojenská kapacita Spojených států není neomezená, a i kdyby Washington zmobilizoval lidské i materiální rezervy, které jistě má, věděl by teď už, že "vyhrát mír" je o hodně těžší než vyhrát válku. Zejména když válku vede i v tajných kobkách, rozsetých po různých kontinentech a ostrovech.

V dnešním světě by bylo zoufale třeba, aby Evropa měla autoritu. Ale ona ji spíš během roku ještě ztrácela. EU si v minulých letech vzala příliš velké sousto: rozšíření na 25 zemí a schválení evropské ústavy. Když do evropské lodi nastoupilo 10 nových zemí, důkladně se rozkymácela. Ústava přitom spadla přes palubu. Sice nešla ke dnu, ale bude se dlouho sušit a nakonec z ní třeba zbude jen pár listů. Nepodařená ratifikace ústavy a hned potom nezdar debaty o penězích při schvalování rozpočtového výhledu na léta 2007 až 2013 na červnovém summitu odhalily nepříjemný fakt, že o budoucnosti Unie, a tedy Evropy, panuje příliš mnoho rozdílných představ. Jen jedna chybí: představa o tom, co bude s Evropou a zeměmi na jejím území, až ten svět, který se na svou západní půlku dívá zatím nezúčastněně a snad i bez postranních myšlenek, zjistí, že Západ už jen překáží a že Evropa je jeho slabší článek.

Schválně trochu dramatizuji. Ale zase ne tak moc. Že Čína představuje pětinu lidstva, že její hospodářská dynamika je pětkrát rychlejší než v EU, že objem čínské ekonomiky se od roku 1989 ztrojnásobil a její skladba se neuvěřitelně diverzifikovala a že Čína byla letos téměř denně na prvních stránkách světového tisku, to už v tomto sloupku také zaznělo. Během letošního roku k tomu přistoupilo ještě zjištění, že Čína je schopná sama vykoupit světové zásoby některých životně důležitých surovin. Jak roste napětí uvnitř Světové organizace obchodu (WTO), to máme teď také často před očima.

Jsem proto rád, že v tomto neutěšeném bilancování mohu na konci roku jen zopakovat to, co jsem radostně konstatoval už v jeho průběhu. Naše země se nemusí obhlížet s rozpaky na letošní výsledky hospodaření. Naopak. V některých parametrech to byly výsledky lepší než kdykoli v minulosti, v jiných lepší, než se odvažoval kdokoli předpokládat. Nemohu si ale právě proto odpustit povzdech: Jsme-li na tom celkem dobře, bylo nutné držet se při prosincových jednáních o rozpočtu EU toho malodušného "co je doma, to se počítá", místo abychom hrdě trvali na tom, že jediné jednání, které v EU akceptujeme - když už v ní jsme jeden a tři čtvrtě roku -, je jednání rovného s rovným, a to i za cenu, že nám to přinese riziko finanční ztráty? Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, ještě neproběhl summit, kde se odehraje poslední kolo jednání. Třeba v něm nakonec česká delegace obhájí nejen finanční prospěch, ale také důstojnost svého národa. A kdyby nešlo obhájit obojí, myslím, že bychom vydělali víc na tom, kdyby bez úhony zůstala ta důstojnost.