číslo 1

vyšlo 27. 12. 2005

Dívejte se

Filmy se natáčejí obtížně - zvlášť osleplému

Pondělí 2. ledna, ČT 2, 21.20

Nad šalebností filmařského prostředí se zamýšlely mnohé filmy známé i z televizní obrazovky: Zrodila se hvězda, Sunset Blvd., Americká noc, Hráč... Také Woody Allen se magie filmu (či šířeji mediálního obrazu) několikrát dotkl, třeba ve fiktivním dokumentu Zelig, v komediích Pozor na Harryho a Celebrity. Pokračuje v této linii i snímkem Konec podle Hollywoodu (kina jej ovšem uváděla jako Hollywood v koncích). Zahrál si tu zneurotizovaného režiséra Vala Waxmana (česky snad Voskovce?), jenž po letech neúspěchů vycítí příležitost prosadit se velkorozpočtovým projektem.

Překotně povídavý ješita se nejprve musí vyrovnat se zjištěním, že práci mu "přihrála" jeho bývalá žena Ellie (Téa Leoniová), pak mu život komplikuje nenadálé oslepnutí jako důsledek stresu, obav, vědomí vin. O natáčeném filmu, odehrávajícím se někdy ve 40. let se mnoho nedovíme, z občasných průhledů na přemrštěně melodramatické výstupy v jakési vražednické zápoletce si však snadno domyslíme, oč se jedná.

Allen sice nepřináší nic převratně nového, ale jistě zaujme vtipnými variantami mnohokrát prozkoušených postupů. Nevidoucí hrdina stále musí rozhodovat, co v obraze upřednostní, jak jej koncipuje, stále se jej někdo ptá, jak nahlíží na to či ono. Allen se snaží co nejvíce vytěžit z ústřední zápletky, odvíjící se od toho, že osleplý člověk tají svůj stav a jeho mnohdy obskurní počínání si okolí vysvětluje všelijak. Připomenu aspoň pantomimickou etudu, když se slepec učí nazpaměť krokům v místnosti zastavěné nábytkem, aby mohl předstírat normálně vidoucího. Ovšem téma samotné filmařiny mizí v pozadí, jen občas probleskne v trefně napsaných promluvách, najmě v tlachání o dějinách filmu, třeba o tom, zda Hitchcock podléhal komerci.

Allen skvěle rozehrává směšné konflikty: vynikající je hned jedna z prvních Valových rozmluv s bývalou manželkou: během vcelku poklidného vyjednávání o pracovních podmínkách co chvíli brunátní a vybuchuje, když si vybaví někdejší společné soužití. Výmluvně cynická je reakce současné družky: infarktově ustrašený výraz ve tváři se netýká budoucnosti jejich vztahu, ale obav, zda i po rozchodu zůstane obsazena v natáčeném filmu. Roztomilé jsou kolize s čínským kameramanem, jenž nerozumí ani slovo anglicky.

Allen si nečiní iluze o americkém publiku. Na spršku výtek jeho hrdina s hořkostí namítne, že teprve v Evropě jeho film dokáží ocenit...

JAN JAROŠ