číslo 1

vyšlo 27. 12. 2005

Navštivte

Don Juan v ruském vydání aneb Ubavit se k smrti

Po slavných Léblových inscenacích Čechovových dramat Racek, Ivanov a Strýček Váňa v pražském Divadle Na zábradlí může být další uvedení Čechova na této scéně vnímáno trochu jako risk a trochu výzva. Současný umělecký šéf, režisér Jiří Pokorný nenechal v tomto ohledu nikoho na pochybách - k této kontinuitě se přihlásil už "nahuštěným" aranžmá a atmosférou otvírací scény své inscenace Čechovovy prvotiny Platonov. Uvádí ji v překladu Ivana Wernische pod razantnějším názvem Platonov je darebák! Lébla si v jediném okamžiku všichni připomenou, pak možná ještě párkrát "cinkne o klobouček" hravá připomínka, ale spíš jako vtipný scénický gag, než opakování či těžkopádná citace. Vtipnými významovými odkazy přímo hýří scéna Martina Černého a hudební složka, pod níž je podepsán Michal Novinski, lehce ironizuje hudbu filmovou.

V každém případě se i v tentokrát Pokorný projevuje jako režisér, kterého vzrušují především neuralgická témata současnosti: v krizi ruské společnosti konce devatenáctého století nachází motivy, jejichž obrazem lze nahlédnout pokřivenost dnešního bytí - především konzumerismus, tendence "užít si", žít teď, v tuto chvíli, ať to stojí, co stojí. Život je jeden velký večírek, jak napovídají bujné maškarní chorovody, které se co chvíli přeženou scénou. Řeči o ideálech, o společnosti, kterou je třeba vybudovat, jsou k smíchu, už nikoho nezajímají - nejmíň jejich dříve zdatného hlasatele - učitele Platonova, pro kterého z nich zbyly jen cáry vějiček, na něž jako na návnadu kdysi "lovil" ženy. Jen z nečekaného závanu ješitnosti si je znovu vyzkouší na novomanželce svého přítele Sergeje Vojniceva Sofii, která kdysi byla jeho milenkou. Tento Don Juan "mcenského újezdu" je v podání Igora Chmely spíš loven než lovec, víc slaboch než ničema, a k tomu opilec, úspěšně se propracovávající do deliria. Jak jinak zabít čas jdoucí naprázdno a beze smyslu. Jenže Platonov je široko daleko jediný chlap, který občas aspoň předstírá, že má ducha a takové výjimečné "nabídce" ženy okolo něj nedokáží odolat. Kromě afektované Sofie, jejíž zakrývanou hloupost Magdaléna Sidonová vytváří především jakýmsi mechanickým patosem, s nímž odříkává "moudra", útočí na Platonova vytrvale její tchýně Vojnicevová. Hostující Tatjana Medvecká z ní hlupačku nedělá, její Anna ví, co chce, iluzím už dávno dala vale, jde jí o sex, ale jakkoli je sebevědomá a dominantní, přece jen touží po lásce, která by dala jejímu životu smysl. Hloupoučkou Platonovou manželku Sašu Natálie Drabiščáková obdařila nejen chlípností, ale i trochou mazanosti a upřímné lásky. Nepřehlédnutelná je i bláznivá a ustrašená Marie Kristiny Maděričové. Ze statkáře a lichváře Gerasima Petrina se tu stala Sidonie Gerasimovna Petrinová, kterou Zdena Hadrbolcová brilantně obdařila neskrývanou chamtivostí a zákeřností obalenou do tiché laskavosti. Jak se ukáže, je to ona, která vládne všem kolem. I mužské postavy - a není jich málo - jsou dobře obsazeny a vnášejí do hry další témata. Možná by sevřenosti inscenace prospělo, kdyby se některých motivů inscenátoři vzdali. Ale i když tak neučinili, a představení tak s přestávkou trvá tři a půl hodiny, rozhodně nenudí.

VÍTĚZSLAVA ŠRÁMKOVÁ