Don Juan v ruském vydání aneb Ubavit se k smrti
Po slavných Léblových inscenacích Čechovových
dramat Racek, Ivanov a Strýček Váňa v pražském Divadle Na zábradlí může být
další uvedení Čechova na této scéně vnímáno trochu jako risk a trochu výzva.
Současný umělecký šéf, režisér Jiří Pokorný nenechal v tomto ohledu nikoho
na pochybách - k této kontinuitě se přihlásil už "nahuštěným" aranžmá a
atmosférou otvírací scény své inscenace Čechovovy prvotiny Platonov. Uvádí
ji v překladu Ivana Wernische pod razantnějším názvem Platonov je darebák!
Lébla si v jediném okamžiku všichni připomenou, pak možná ještě párkrát
"cinkne o klobouček" hravá připomínka, ale spíš jako vtipný scénický gag,
než opakování či těžkopádná citace. Vtipnými významovými odkazy přímo hýří
scéna Martina Černého a hudební složka, pod níž je podepsán Michal Novinski,
lehce ironizuje hudbu filmovou.
V
každém případě se i v tentokrát Pokorný projevuje jako režisér, kterého
vzrušují především neuralgická témata současnosti: v krizi ruské společnosti
konce devatenáctého století nachází motivy, jejichž obrazem lze nahlédnout
pokřivenost dnešního bytí - především konzumerismus, tendence "užít si", žít
teď, v tuto chvíli, ať to stojí, co stojí. Život je jeden velký večírek, jak
napovídají bujné maškarní chorovody, které se co chvíli přeženou scénou.
Řeči o ideálech, o společnosti, kterou je třeba vybudovat, jsou k smíchu, už
nikoho nezajímají - nejmíň jejich dříve zdatného hlasatele - učitele
Platonova, pro kterého z nich zbyly jen cáry vějiček, na něž jako na návnadu
kdysi "lovil" ženy. Jen z nečekaného závanu ješitnosti si je znovu vyzkouší
na novomanželce svého přítele Sergeje Vojniceva Sofii, která kdysi byla jeho
milenkou. Tento Don Juan "mcenského újezdu" je v podání Igora Chmely spíš
loven než lovec, víc slaboch než ničema, a k tomu opilec, úspěšně se
propracovávající do deliria. Jak jinak zabít čas jdoucí naprázdno a beze
smyslu. Jenže Platonov je široko daleko jediný chlap, který občas aspoň
předstírá, že má ducha a takové výjimečné "nabídce" ženy okolo něj nedokáží
odolat. Kromě afektované Sofie, jejíž zakrývanou hloupost Magdaléna Sidonová
vytváří především jakýmsi mechanickým patosem, s nímž odříkává "moudra",
útočí na Platonova vytrvale její tchýně Vojnicevová. Hostující Tatjana
Medvecká z ní hlupačku nedělá, její Anna ví, co chce, iluzím už dávno dala
vale, jde jí o sex, ale jakkoli je sebevědomá a dominantní, přece jen touží
po lásce, která by dala jejímu životu smysl. Hloupoučkou Platonovou manželku
Sašu Natálie Drabiščáková obdařila nejen chlípností, ale i trochou mazanosti
a upřímné lásky. Nepřehlédnutelná je i bláznivá a ustrašená Marie Kristiny
Maděričové. Ze statkáře a lichváře Gerasima Petrina se tu stala Sidonie
Gerasimovna Petrinová, kterou Zdena Hadrbolcová brilantně obdařila
neskrývanou chamtivostí a zákeřností obalenou do tiché laskavosti. Jak se
ukáže, je to ona, která vládne všem kolem. I mužské postavy - a není jich
málo - jsou dobře obsazeny a vnášejí do hry další témata. Možná by
sevřenosti inscenace prospělo, kdyby se některých motivů inscenátoři vzdali.
Ale i když tak neučinili, a představení tak s přestávkou trvá tři a půl
hodiny, rozhodně nenudí.
VÍTĚZSLAVA ŠRÁMKOVÁ |