číslo 1

vyšlo 27. 12. 2005

Jak to slyší

Rudolf Matys, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Salieriho opera jako zážitek

Přiznám se, že nejsem pravidelným posluchačem sobotních vltavských večerů, přinášejících v rámci seriálu Operních sezón Eurorádia přímé přenosy i záznamy špičkových inscenací z prominentních světových scén; vynechávám zejména standardní, obecně známý operní repertoár. Velice rád si ovšem najdu čas na díla neznámá, případně málokdy uváděná. Tentokráte jsem si tedy s nedočkavou chutí počkal na záznam představení opery Antonia Salieriho Trofoniova jeskyně, které bylo uvedeno letos v květnu Městským divadlem v Lausanne s mezinárodním (skvělým!) pěveckým obsazením. Nebylo to ovšem moje první setkání se Salierim (slyšel jsem třeba jeho Pašije, vysílané před časem na ČT 2, i řadu dalších jednotlivých skladeb), ale stalo se pro mne "salierovským" zážitkem zatím nejsilnějším a až překvapivě potěšujícím.

Bulvár je zřejmě věčný. Kdyby existoval koncem 18. století takový deník jako dnešní Blesk, jistě by se na jeho první stránce objevily palcové titulky: "Mozart otráven Salierim?" Ale zrovna takové podezření se objevilo už sedm let po Mozartově smrti, a od roku 1825, v němž zemřel Salieri, se už coby potvrzená zpráva rychle rozšířilo po celé Evropě. Čím víc rostla posmrtná Mozartova sláva, tím temnější stín zahaloval postavu domněle jen ctižádostivého a pokryteckého intrikána, jehož dovedla závist až ke zločinu. Historka nepostrádající tajemný přísvit démoničnosti musela ovšem nutně vycházet vstříc představám romantické éry (v literatuře přivábila nejprve Puškina, jeho drama se stalo základem opery Rimského-Korsakova, i Albert Lortzing napsal na toto téma pasticcio, atd.). Bylo pak jen nasnadě, že o uvádění děl takového zavrženíhodného lumpa nebyl už ani nejmenší zájem (ostatně téměř všechny operní novinky, i ty velmi úspěšné, měly tenkrát jen velice krátkou jevištní životnost) a Salieri coby skladatel byl zcela zapomenut.

Modelové téma sváru závistivého, tuctově konvenčního, společensky konformního a zakomplexovaného průměru s geniální osobností, její tvůrčí odvahou a svobodomyslností, se v posledních desetiletích znovu aktualizovalo ve světově proslulém psychologickém dramatu Petera Shaffera, a pak ovšem zejména v jeho volné filmové adaptaci, ve Formanově Amadeovi. A toto jistě skvělé dílo právě i pro svou filmařskou svrchovanost a psychologickou věrojatnost jen dále u nepříliš informovaného publika posílilo, ne-li do nezvratnosti potvrdilo velmi nelichotivý, a ovšem taky nepříliš spravedlivý obraz o Salieriho osobnosti. O tu však ani tolik nešlo, Salieri tu byl víceméně jen záminkou k vyslovení podobenství obecnější platnosti. A síla umělecké sugesce přitom zvítězila nad historickou pravdou.

Není tu místo na snášení argumentů, které by mohly čelit takovým schematickým černobílým výkladům a pouhým "dosazováním do vzorečku". Mohli bychom tu jistě připomenout, že vztah Salieriho (mj. učitele Beethovenova, Schubertova i Lisztova, jehož si velice vážili i takoví skladatelé jako Gluck a později Rossini) k Mozartovi nebyl zdaleka tak nepřátelský, jak se obecně traduje - napsali společně jednu kantátu, navzájem si přátelsky parodovali své styly, Salieri Mozartovi i prakticky pomohl, veřejně se vyjádřil o Kouzelné flétně jako o geniálním díle. Zdá se tedy, že jejich vzájemný poměr skutečně nepřesahoval rivalitu mezi muzikanty celkem běžnou. Ale to všechno vlastně není důležité, může-li pro nebo proti Salierovi svědčit to podstatné: jeho hudba. Ta samozřejmě nikdy nedosáhla výšin Dona Giovanniho, Kouzelné flétny, Requiem, Mozartových vrcholných symfonií či komorní tvorby. Ve srovnání s genialitou a originalitou Mozartovou ustupují ovšem málem všechna operní díla jeho doby do pozadí a nutně budí dojem daleko větší konzervativnosti. Ale srovnávejme srovnatelné.

Trofoniova jeskyně je typická "opera buffa" (navíc svým ideovým zaměřením velmi příznačná pro ovzduší dobového osvícenectví a jeho výsměchu pověrám a falešným mýtům), je to dílo, které leží v blízkém sousedství Mozartovy opery Cosi fan tutte, právem se připomíná i její objevné spojování komična s hrůzostrašností, jaké Mozart později rozvinul ke svrchované dokonalosti v Donu Giovannim. A především je to hudba neobyčejně svěží, přímo hýřící vtipem, má smysl pro komediální nadsázku i pro přirozenou kantilénu v lyrických partiích, je plná invenčních melodických nápadů, a díky tomu všemu umí udržet posluchačovu pozornost i na časové ploše delší než dvě hodiny! Zkrátka vůbec nic nudného, tuctového, netalentovaného. Průměr? Pokud ano, pak naprosto jedinečný!

Není ovšem tak těžké si při poslechu uvědomovat, že Mozartova hudba ve srovnatelných komických operách je jistě hlubší v kresbě figur a jejich muzikálních charakteristikách, že i jeho orchestr je samozřejmě daleko bohatší dík zkušenosti symfonika naprosto mimořádných kvalit a originality. Ale myslím, že nebýt Mozarta, vyslovovali bychom možná Salieriho jméno s daleko větší úctou. Necítím se být povolán, abych tu o specifikách Salieriho hudebního stylu, vycházejícího z italských belcantových tradic, hovořil podrobněji. Můžu jen s potěšením konstatovat, že jsem jeho Trofoniovu jeskyni vyslechl od prvního do posledního tónu naprosto soustředěně, docela upřímně jsem se bavil, a ocenil jsem i nadprůměrně kvalifikované průvodní slovo Ondřeje Šrámka. Byl to tedy pro mne skutečně až trochu překvapující zážitek. A právě i pro takové chvíle, pro takové zážitky, je myslím vysílání Vltavy cenné, ba prostě těžko nahraditelné.