číslo 1

vyšlo 27. 12. 2005

Jak to vidí

Miroslav Konvalina,
washingtonský zpravodaj Českého rozhlasu

Loučení zpravodaje v klobouku

Jak vidíte, odložil jsem klobouk rozhlasového kovboje a viditelně oplácanější než na té čtyři roky staré fotografii, jsem si oblékl větrovku a kšiltovku Radiožurnálu, ve které mě možná už brzy potkáte doma v Čechách, na Vinohradské třídě, v okolí Českého rozhlasu.

Z Týdeníku Rozhlas jste se už dozvěděli, že se do světa od začátku příštího roku chystá hned několik nových zahraničních zpravodajů. Uslyšíte je z Bratislavy, Paříže, Berlína, Bruselu, dokonce až z Hongkongu, protože světové dění se posouvá do Asie a my chceme být přitom. Parta mých nejzkušenějších kolegů ze zahraniční redakce se tedy rozjede na čtyři roky do světa, a já naopak myslím pomalu na návrat. Do České republiky, ale také do budovy Českého rozhlasu, který mě už patnáct let nabízí takové šance, že na něj žárlí i moje vlastní manželka.

Chci všem na tomto místě poděkovat, v posledních týdnech mi od vás přicházejí krásné dopisy, maily, dokonce i povzbudivé esemesky. Dáváte rozhlasákovi ten nejhezčí vánoční dárek - pocit, že nasazení, úsilí a upřímnost, které se snažím do svých výpovědí o Americe dávat, nacházejí pozitivní odezvu. Pozorně jsem četl řadu kritických připomínek od těch z vás, kteří se obáváte, že jsem zašel v kritice současné americké společnosti až příliš daleko. Týdeník Rozhlas mi skutečně po více než tři roky dával mimořádnou možnost napsat to, co mě osobně na Spojených státech trápí a často i to, co do běžného rozhlasového vysílání prostě nepatří, právě proto, že je to pohled příliš osobní. Cítil jsem, ale, že máme-li si dlouhodobě udržet zdravý vztah k někomu tak mocnému, kterého potřebujeme a zároveň k němu máme tak asymetrický vztah, jako jsou Spojené státy, musíme se pokusit poznat toho obra takového, jaký je. Už proto, že v mnohých dobrotách i špatnostech je dále než my a když se poučíme, můžeme si vzít to dobré a mít se na pozoru před tím, co by naši vydobytou svobodu mohlo omezovat. Kdo jiný než rozhlasák, který je vyslán do zámoří na několik let, aby se díval, ptal, srovnával a pátral, by se měl pokoušet dělat nějaké závěry.

Někteří z čtenářů dokonce navrhovali, aby se mnou někdo pořádně zatočil, čekal jsem s napětím co se stane a naštěstí se nestalo nic. Nikdo mi neodňal novinářská víza ani akreditace, právě naopak, ve Washingtonu si váží toho, že je tu někdo, kdo nepíše jen o politice, ale pokouší se popisovat současný americký život i s jeho chybami a problémy.

Z Ameriky odjedu za několik měsíců, protože mě vyprší doba vyslání, stýská se mi a také proto, že mě potřebují v Praze. Po rozhlasovém kovboji přijde do zámoří kolega Alexandr Pícha a vy se mě v dopisech ptáte, zda neuvidí Ameriku jinak. To víte, že uvidí a právě proto se zpravodajové ve světě střídají, aby nepřevážil jediný pohled. Vyměníme se ale také proto, aby ten nový uviděl Spojené státy čerstvýma evropskýma očima.

Přeji vám do Nového roku vše dobré, na slyšenou a už brzy také na viděnou.