číslo 2

vyšlo 2. 1. 2006

Televizní glosář

Kam se ubírá Miroslav Donutil?

Odpověď na vznesenou otázku se zdá být jednoduchá: do pekel. Slavný a uctívaný herec (jen tak mě napadlo, proč vlastně chybí v kalendáři populárních tváří vydaném Českou televizí?) chce hlavně bavit, a to čím dál víc jakkoli; kde je konec nějaké katarze, které uměl docílit jako málokdo - vzpomínáte na dávnou, leč stále nepřekonanou kreaci, jakou předvedl ve hře Koncert v...? Jak tam virtuozně vyhmátl fukcionářskou ustrašenost, rozehrál úžasnou přehlídku mnohotvárných gest, slov i pohledů, evokujících každou změnu rozpoložení? Tolik obdivovaný výkon ve Sluhovi dvou pánů je pak jen rozeřvanou, výrazově přemrštěnou pitvorností, která ovšem přitáhla pozornost. A v této dryáčnické linii herec snaživě pokračuje.

Hvězdné postavení měl deklarovat i cyklus 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem (jeho vánoční vydání se ovšem smrsklo jen 2 plus 1), který přerostl v přehlídku trapností, předkládaných ovšem se sebejistotou nepřipouštějící ani stín pochybnosti. V lepším případě šíří bohorovnou řemeslnou machu, zužitkovává ověřené postupy, uhlazené do sterilně přítulného tvaru, v horším případě se míjí se ztvárňovanou postavou, s bodrou ledabylostí předvádí motivicky nezakotvené charaktery. Co chci vyjádřit: Donutilovým prokletím se stává práce jakoby narychlo spíchnutá, mechanické naplňování zakázek.

Byť lze uvažovat o sporné dramatické nosnosti a propracovanosti scenáristických předloh (Jana Knitlová, Josef Klíma), zásadní roli zde zaujímá režisér obou povídek Jiří Strach. Myslím si, že Donutila příliš neusměrňoval, jistě se i bavil hercovou pohodou a bodrostí. Obě povídky (ostatně jako celý cyklus) ovšem svědčí o jediném: jak Donutil rozmělňuje svůj nepochybný talent v pouhém figurkaření, po řemeslné stránce jistě dobře vykroužených, avšak jinak sterilních úšklebcích. Není náhodné, že Donutila zastiňují herecké partnerky. Zřejmě ho postihne totéž, co kdysi Vladimíra Menšíka (jak právě stvrdil střihový pořad Vladimír Menšík nonstop) - stane se tlučhubou.

JAN JAROŠ