číslo 2
vyšlo 2. 1. 2006
Rozhlas Plus
Život a ...poezie?
Šestka nejen v letopočtu
Na prahu roku, jehož erbovním číslem stává se poprvé v tomto století šestka, připutovalo ke mně zajímavé básnické poselství šestice autorů. Přestože jen jeden z nich žije v Praze a antologie jejich básní vyšla v Příbrami, zdráhám se mluvit o publikaci regionálni povahy. Ostatně Knihovna Jana Drdy v Příbrami je už několik let v publikování poezie jedním z nejznámějších nakladatelských domů, jemuž svěřují své sbírky i věhlasná jména české kultury jako Jiřina Hauková nebo Jiří Suchý.
Šestero básníků navíc nepřichází s žádným programovým prohlášením nebo vymezením vůči něčemu a vůbec už není organizovaným společenstvím středočeského kraje, kde většina autorů žije. Teprve po prolistování antologie poněkud záhadně nazvané Země, v níž se rozednívá člověk pochopí, jak rozdílné cesty vedou k napsání básně a komu všemu se může poezie jevit jako ono příslovečné záchranné lano života. Neboť - a o tom nepochybuji ani na chvíli - půl tuctu oněch jmen je především volně propojené uskupení lidských osudů, do nichž poezie vstoupila jako samozřejmý prostředník zprávy o nich samých a o smyslu jejich bytování na tomto světě v nikterak záviděníhodné éře jeho vývoje.
Jména autorů jsou seřazena podle abecedy - .už i to svědčí o tom, že každé z nich má své rovnocenné postavení. Mohli si svobodně zvolit i téma a název svého výběru a dokonce, jak zřejmo, napsat vlastní životopisný medailon.
Začněme tedy podle téhož
klíče: Karel Dachovský (1949) je knězem vysvěceným až roku 1993,
téměř dvacet let po tajném řeholním angažmá ve františkánském řádu v letech
totality. Zprvu kaplan v Holešovicích a celé desetiletí poté výpomocný
duchovní v kostele svatého Rocha v Praze na Žižkově. Známý ovšem i jako
editor: před odchodem do emigrace v roce 1986 vydával samizdatovou
náboženskou literaturu, po návratu založil nakladatelství Řád, které
podnes řídí a spolu s ním i stejnojmenný časopis. Poezie vstoupila do jeho
života jako spoluhodnota duchovního vybavení, prostor k vyjadřování někdy až
ostentativně napružených meditací, vrh básnického slova-oštěpu daleko za
čáru. Báseň Testament začíná: Až se rozvine před tebou / ten
šílený koberec běhoun / v okamžiku tvé smrti, / kde budou nitky tvých
skutků? Následuje výčet, v nichž se identifikace Boží přítomnosti
vyjevuje jako vnitřní řád navenek nesouměřitelných situací. Jedna z
momentek: Mladá žena Terri Schindler-Schiavo / už je patnáct let na
přístrojích. / Uprostřed hrůz televizních novin / bývá šot zvířátka v
zoologické. / I ten zlý se někdy / raduje z mláďátka. / Proč ji chtějí
poslat na věčnost, / podle nich jen do prachu krematoria, / když slyší,
raduje se a trpí? / Kdo ví, co je to za myšlenky v její hlavě / nebo srdci
nebo duši? Nepočítá se, že by se mohla modlit. A konec obsažně košaté
meditace - je mi smutno, když v můj sluch nedrnkají / struny božské
harfy. V šestidílné suitě Hvězda nad Betlémem k tomu dodatek:
Kdyby nebylo to narození, / kdy se Otec k lidstvu sklání, / byl bych jen
pohozená tříska / na břehu Gangy, / bezzubý herec gladiátor v aréně.
Josef Menšík rok svého narození v autobiografickém medailonu neudává, 28 let žije na Dobříši, dovídáme se, pracuje v Praze jako zahradní architekt. Poezie a život - jedno vždy pro mne budou, za všech okolností žijeme neodmyslitelně spolu, uvádí a dokládá to sadou textů Vepsí rojení, osobité lyriky prokrvené imaginativním proudem obrazů přírodních a intimních krajin prostupujících se v podivuhodně vyrovnané jednotě. Důkazem, že lze na malém prostoru básnicky definovat vesmírné rozměry, je báseň Noc: ...vstoupil jsem / do nalezené lastury // hledám vzkaz / zapomenutých předků // očima, rukama , ústy // Co zmohou mozky počítačů / a ruce u obrazovek? // Smrt dne nastala / krátce před setměním // a pozůstalí // stoupají výš a výš // až - // lastura vypláče / perlu luny."
Příbramský ambulantní psychiatr Jan Mička (1939) není v poezii jméno neznámé, pět sbírek z posledního dvacetiletí mluví samo ze sebe, věhlas jeho spirituálních vibrací lze zachytit až v Austrálii, kde se tiskne jak v anglických překladech, tak i česky mezi krajany. Jediná inspirace, tak pojmenoval svůj výběr; stejnojmennou báseň z něho ocituji jako modelový znak Mičkovy poetiky - verše lehce nadnesené, někdy až úsměvné, láskyplné sondy do často utajovaných kráterů našich vnitřních zón. S citovým zaujetím / sleduji hromadné / cvičení žen. // Po jeho skončení jsem / za dlouhotrvajícího / potlesku pochopil, kde měly gotika / a baroko své vzory // a s nimi / i slohy smíšené.
Vladimír Stibor (1959), tvůrčí duše projektu antologie šesti, je držitelem už značně obsáhlého básnického konta - pokud jsem správně napočítal, obnáší sedmero titulů sbírek poezie a početné podílnictví v almanaších a antologiích vesměs regionálního charakteru. Ostatně právě na něm lze aplikovat názor, že pojem "regionální autor" vůbec nemusí mít devalvační příchuť, naopak, Stibor se hrdě hlásí k tomu, že je básníkem sedlčanské krajiny pod Cunkovem, kde žije už řadu let. Má své nezastupitelné místo v celém kulturním dění na Příbramsku a přítomná edice, k níž napsal prolog, je toho všeho dotvrzením. Jeho poezie mluví řečí nápovědí, překvapivých spojení, nečekaných point, jazykových experimentů. V textu Toulání jabloňovým sadem ve svému výbor nazvaném Básně o malířích podzimu odkrývá naplno karty své poetiky: Z nejvyšších větví, / kam nelze dohodit kamenem, / jablka stejně jak slova / spadnou sama. / Nepotřebují nic, / aby jim někdo otřel tvář, / netouží ani po střepech z amfory vesmíru, / který nabízí vystrojit / nejvášnivější hostinu / z právě ulovených aligátorů. / Řeka nevyschne, ale posmutní. Jeho básně dlužno šifrovat někdy velmi dlouze a právě kladení možností, jak nakládat s jejich metaforickým a myšlenkovým arsenálem, činí ze Stiborovy poezie jakési až hlavolamy; z antologie je to básník nejrozporuplnější, cesta k němu plna nástrah, ale určitě ji nepodnikáme zbytečně. Nevím, co je poezie, tuším jen, čím nás převyšuje a čím někdy tiskne ke zdi, upravuji do jedné věty čtyřverší z jeho Otázky pro zasvěcené. Jako by tu čtenářům nabízel klíč k interpretaci svých slovních partitur.
Z Milevska přispěl do antologie pozoruhodnou sadou Tomáš Třeštík (1961), Diogen v montérkách, jak se tituluje, básník literární a filozofické kontextuality, který umí vyvolávat do našeho světa i duchy dávno pozapomenuté - jeho báseň Karel Toman píše báseň alegoricky vypovídá i o něm samém. Jeden z nejkrásnějších textů knížky, který zasluhuje být citován celý: Z popela dní / hrách skutků přebírat / jak trpkost vína / světobol si dobírat / Modlitba / kletba / ani píseň. / Najít tak Slovo / - horský pramen / uzdravující. // Pro jeden úsměv letmý / šašek metafor / kozelce v tichu metat bude / Pravda vrásek / a drobná mince pochybnosti / Stříbro řeči / na světě černající. // Pro jeden úsměv / už v jiných dálkách / bloudící / cestou k samotám." Co verš, to - metaforicky řečeno - vybolená zpověď člověka velkého srdce. Dar vidění, o který se básník uchází po celý tvůrčí život. Už názvy Třeštíkových textů mluví za autora: Mlčení apoštola Pavla, Portrét paní Sidonie, Juditin most, malá písecká reminiscence z města, kde po léta pobýval. Alespoň závěr meditace nad tím, proč vydrželo pojivo mostních oblouků věky odolávat nástrahám času: "my prostí / zůstáváme / jako strom ke stromu / srdce k srdci / kámen ke kameni / do zdiva svázaní. - Pro mne skutečný objev hodný zapamatování.
O Zdeňkovi Volejníkovi (1934) doyenovi antologie, žijícím posledních dvacet let v Milíně, se ví, že je malířem a grafikem Prahy - jeho výtvarné inspirace sahají od periférie rodných Vysočan až po rušné centrum Prahy, jak píše v autoportétu. Optikou nazírání na město je spřízněný se Skupinou 42. Jména jejích protagonistů od Františka Hudečka po Ivana Blatného najdeme i v několika jeho básních. Také kulatý libeňský plynojem, stříbrná koule nad Palmovkou, vstoupil do jeho poetického arsenálu v nejedné podobě. Málokterý současný český básník je tak dvojdomě inspirovaný, poměrně snadno můžeme vyvolat výtvarné podoby jeho imaginativních obrazů ze slov. Jeden text za všechny - s výmluvným jménem Skupina 42.: Svědek - Noční chodec / prochází městem / kolem Ohrady / snů / v níž spí / žlutý balón / Nádraží / v Dejvicích / maluje / František Hudeček / Plynojem / na Palmovce / je připraven / k odletu / do obrazu / Františka Grosse / Zeď vzpomínek / plaše obhlíží / Ivan Blatný.
Nebylo marné shledat, uspořádat a vydat básnická svědectví šestice duší citlivých na stav současného světa. Rodila se přečasto na hony vzdálena centrům politického a společenského dění, stranou vřavy, zmatků a přetlaku civilizačních aglomerací, a přesto nejsou o nic ochuzena, není v nich ničeho zamlčeno, ba zdá se, že o to jsou sdílnější a věrohodnější.
MIREK KOVÁŘÍK