číslo 2

vyšlo 2. 1. 2006

Jak to slyší

Jaroslav Someš, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Jako "chleba"

Nejenže přirovnání často kulhají, ale občas nemívají pravdu vůbec. Nedávno se o tom mohla přesvědčit celá naše ulice. Roky jsme klopýtali přes rozbité chodníky, zvrkávali si nohu ve výmolech, páčili podpatky z děr po dlažebních kostkách a svorně remcali, jaký je to šlendrián od slavné radnice, že s tím něco neudělá. Snad se to pánům konšelům konečně doneslo nebo co - zkrátka někdy na podzim se v ulici objevila parta dlaždičů. Že jsme se na ně po těch letech zdolávání všech chodníkových nástrah usmívali my, nebylo divu. Mnohem pozoruhodnější bylo, že se i oni usmívali na nás. Ráno nastoupili, zaklekli a už jim pod rukama rostly za rytmického poklepávání kladívek modrobílé čtvercové vzory. Do tří dnů nás všechny znali a přátelsky zdravili. Ani nepřízeň počasí jim nevadila, jen na okraj poznamenávali, že dláždění chodníků je přece jen sezónní práce a nemusela by se nechávat až na podzimní nečas. Nejen vůči nám, ale i mezi nimi navzájem nepadlo jediné ostřejší slůvko. Chovali se tak decentně, až člověka napadalo: Kde se vzalo to stupidní přirovnání "Je sprostý jako dlaždič"?

Opravdu by se mělo velmi vážně uvažovat o jeho inovaci. Pretendentů na místo uprázdněné v něm po dlaždičích je celá řada. A nejsou to lidé ledajací! V řadě případů bývají označováni za elitu národa anebo za miláčky národa. Například politikové - tzv. vláda lidu sice naštěstí před šestnácti lety skončila, ale pocit, že je nutno být lidovým vladařem, jako by paradoxně vzrostl. Přičemž být lidovým znamená mluvit co nejpeprněji. K čemu dbát na slušné vychování, když pak každý výraz sedí jako poklička na hrnečku? Nabízí se tudíž rčení "Je sprostý jako politik". Jiná možnost - "Je sprostý jako bavič". Od dob, kdy se nám humor proměnil v bavičství, se žádný komik, ať na pódiu nebo před televizními kamerami, neobejde bez výrazů, nad kterými by se červenala snad i knajpa plná otrlých pivních skautů. Ani když tihle mistři zábavy - a často umělci všeho druhu vůbec - hovoří "v civilu" a o sobě v různých rozhovorech, zpovědích a vzpomínkách, to není o moc lepší. Mnohdy stydne krev nad otevřeností, s jakou odkrývají nejintimnější zákoutí svého života, i nad slovníkem, který k tomu používají. Rovněž naše krásná literatura co do krásy výraziva už dávno není krásná, o jazyku dialogů v českých filmech, televizních inscenacích a občas i divadelních hrách ani nemluvě. Kumštýři jsou tedy také početnou skupinou adeptů do přirovnání o vulgaritě. Zmiňovat se o některých dalších je téměř zbytečné. Patří k nim například ostře sledovaní účastníci nedávno ukončených reality show v obou komerčních televizích - kdyby Velký bratr svým VyVoleným zakázal používání košilatých výrazů, nesvedli by patrně za celé ty týdny dát dohromady ani jednu větu. A pak se pozastavujme nad tím, jak se vyjadřují obyčejní lidé mezi sebou - jak se oslovuje mládež v tramvaji, jak komunikuje zákazník s prodavačkou (anebo prodavačka se zákazníkem) a což teprve dva řidiči, jejichž auta do sebe ťukla!

Až do nedávna se zdálo, že rozhlas (rozumí se ten veřejnoprávní) zůstává nákazy hrubnutí ušetřen. Pečliví strážci jazykové čistoty se mohli soustřeďovat na správné tvary přechodníků, dodržování kvantity samohlásek, případně přesné užívání cizích slov. Kterými vrátky se i do budovy na Vinohradské třídě bacil vulgárnosti vloudil, se už dnes nikdo nedopátrá, ale jisté je, že se tam šíří. Zatím tu a tam, tu slůvko, tam slůvko. Jednou, aby byl výraz pregnantnější, jindy jako šťavnatost na oživení anebo kvůli větší komičnosti. Na výrazy z oblasti lidské anatomie zatím snad ještě nedochází, na slovník urinálně-fekální už ano. K čemu prohlásit o někom, že je vychytralý, že se na něco můžeme vykašlat nebo že je něco legrace, když to lze vyjádřit mnohem jadrněji, že? A pomalu si na to zvykneme a už to nebudeme užívat jen pro zpestření, ale jako běžnou věc. Tady se hodí přirovnání, které tentokrát platí - "On to řekne jako chleba!", divívaly se naše babičky, když někdo vyslovil s naprostou samozřejmostí něco nesamozřejmého. Hrozí nebezpečí, že se jazyková pokleslost může časem stát "chlebem" i u rozhlasového mikrofonu.

Jeden příklad za všechny ostatní: Těsně před Vánocemi rozhlas vysílal "zábavný skeč", který po pravdě řečeno nijak zábavný nebyl a byl venkoncem o ničem. Jen závěr stál za to (laskavý čtenář promine citaci vulgárního slova) - herečka, která v té chvíli už nehovořila za roli, ale za sebe, uzavřela tu promarněnou půlhodinku opravdu sváteční pointou: "Lidi prděj' na přecpaný obchody a usmívaj' se na sebe". Ač dáma, řekla to jako "chleba", načež k dovršení všeho zaznělo velebné "Narodil se Kristus Pán".