číslo 2

vyšlo 2. 1. 2006

Titulní rozhovor

Jana Klusáková, novinářka

Nedávno jsem v Respektu četl váš rozhovor s Vladimírem Kokoliou: to je nějaký zbytek, který se nevešel do knížky, nebo propagace, anebo vás ten člověk pořád tolik zajímá?

To byl předvolební rozhovor: Vladimír Kokolia kandidoval na rektora AVU.

Takže žádná reklama knize?

O knížce tam nebylo ani slovo.

To sice ne, ale byla jste tam vy a byl tam on. To si přeci každý složí dohromady. A hned si poběží koupit vaši knížku.

Myslíte? To by bylo pěkné.

Proč s takovou oblibou volíte žánr rozhovoru?

Rozhovor je šikovný žánr. Mohu se lecčeho dobrat, a zpovídaný člověk někdy dokonce řekne něco, nač by bez mojí otázky nepřišel.

Jste šikovná.

Ne, že bych byla tak chytrá - taková je moje zkušenost z četných knižních rozhovorů po roce 1989. Ptám se obyčejně, občansky: nejsem ani politolog, ani ekonom, ani sociolog, ani psycholog. Moje jednoduché otázky zpovídané lidi často zaskočí, sami sebe by se takhle nezeptali. Když se s někým opakovaně scházíte a ten dotyčný vás doopravdy zajímá, do rozhovoru dříve nebo později pronikne intimita. Jen si musím dát pozor, aby mi protistrana nezačala být příliš sympatická, nebo aby mi jí nezačalo být líto.

Koho vám bylo líto?

Třeba Petra Pitharta. Jeden den byl ještě předsedou české vlády a druhý den chodil pěšky, bez ochranky, bez práce a bez peněz. V téhle pro něho nepochopitelné situaci, celý rozbolavělý, byl ochoten leccos říci. Podobných případů bylo zkraje devadesátých let víc.

Té intimity, bezprostředního setkání s člověkem a s jeho dílem, ale lze dosáhnout i v jiných žánrech, třeba v eseji.

Jenže když píšu esej, nemám toho dotyčného před sebou. Mám nastudované jeho dílo, znám leccos z jeho života, ale chybí mi bezprostřednost. A bezprostřednost rozhovoru je nenahraditelná. Odmítám dávat předem napsané otázky, pod kterými se objeví bezchybně vypracované odpovědi. Chci říkat "ano", ale taky "ano, ale." A když se pak ti dva, dotazující a dotazovaný, dostanou na jednu kolej a dialog se vydaří, je to blaho, skoro bych řekla rozkoš - a to pro oba. A zprostředkovaně snad i pro čtenáře.

Ano, ale podobnou rozkoš z textu můžete zažívat i při psaní eseje, ke které, mi přijde, je dialog jakýmsi předstupněm, shromažďováním informací.

Esej je náročný žánr. Rozhovor si přečte daleko víc lidí. Když jsem zkraje devadesátých let dělala rozhovory pro nakladatelství Primus, vycházely v desetitisícových nákladech. Vždycky jsem si přála, aby si člověk můj knižní rozhovor přečetl cestou z Prahy do Brna - a nenechal ho v autobuse ležet na sedadle.

Kdy jste s rozhovory začala?

Začínala jsem s literární kritikou, to bylo za onoho času, kdy vycházel týdeník Student. Vystudovala jsem na Filosofické fakultě rusistiku, četla jsem tudíž v originále knížky, které tady nikdo neznal, a o nich jsem psala. Rozhovory, to byla vlastně znouzectnost. Ze začátku mě to moc nebavilo, protože různé časopisy vyžadovaly odpovědi na dotazy typu: Kdy jste se poprvé zamiloval? Jaké zvířátko máte ráda?

S koncem 60. let jste ale s rozhovory přestala. Co jste dělala pak?

S ruštinou jsem vystudovala češtinu, pak estetiku, ale učit jsem nikdy nechtěla. Naštěstí mě přijali k filmu, konkrétně do propagace Ústřední půjčovny filmů. Tam jsem poznala všechny představitele "nové české filmové vlny". V jedenasedmdesátém roce mě potupně propustili. Po marné snaze najít práci v oboru jsem začala tlumočit a překládat.

Měla jste za normalizace z něčeho radost?

Byla jsem normální mladá holka. Ale doba to byla odporná.

Vychovávala jste dva syny.

Děti mně přinášely mnoho radosti. Ale nikam jsme nesměli, ani k Balatonu. Čas utíkal a mě děsilo, že nadosmrti zůstanu tlumočnicí.

Neuvažovala jste, že byste z republiky odešla?

To bych nedokázala. Sice jsem hned v devětašedesátém dostala lákavou nabídku ze západního Německa, ale měla jsem tu rodinu a vůbec - jsem jako domácí kočka. Obdivuji emigranty, kteří odešli s prázdnýma rukama do nejistoty s tím, že už se nikdy nevrátí - a přece se dokázali prosadit a neztratili vztah "ke staré vlasti".

Kdy se situace zlepšila?

Až na konci osmdesátých let se svěžími větry, které do našeho zatuchla zavanuly z Ruska - tehdy jsem začala spolupracovat s Československým rozhlasem. V Mikrofóru jsem měla jednou týdně svoje Ruské okénko.

Kdo z toho okénka na posluchače koukal?

Hlavně filmaři, spisovatelé a divadelníci, jednou dokonce Vladimir Vysockij. Tehdy se ale všechno předtáčelo, naživo jelo snad jen zvukové znamení. A tak se stávalo, že jsem v rozhlase něco natočila, šla domů, otevřela rádio a místo mého příspěvku zpívala "hvězda popu".

Takže jste toho nechala a začala psát knižní rozhovory. Ten první byl s Olbramem Zoubkem. Jak se rusistka dostala k sochaři?

S Olbramem Zoubkem mě seznámil Jindřich Chalupecký. Zkraje 70. let mě vzal do jeho proslulého ateliéru v Salmovské ulici. Poznala jsem také jeho ženu, skvělou výtvarnici Evu Kmentovou, která bohužel v polovině osmdesátých let zemřela. Vídali jsme se často a někdy zjara 1989 jsem si - nejspíš pod vlivem samizdatových rozhovorů Karla Hvížďaly - řekla, že Zoubek by stál za rozhovorový hřích. Nebyl proti, tak jsme se do toho pustili. Mimochodem: prostřednictvím diktafonu, dárku od Václava Havla.

Byl to váš první rozsáhlejší rozhovor. Jak probíhal?

Zoubek je múzický člověk, rozumí výtvarnému umění, ale i hudbě a literatuře, hodně pamatuje a dokáže být kritický sám k sobě. Byla to radost. Točili jsme v březnu a v dubnu 1989, to už bylo ve vzduchu, že se s režimem musí něco stát, a já se mimo jiné zeptala, kdo by měl být po Husákovi československým prezidentem. Olbram řekl: Václav Havel.

Ta knížka ale bohužel vyšla až v prosinci 1989, kdy už byly karty rozdané. Po Zoubkovi jste sáhla po Brejchové a Bartoškovi, načež přišly "rozhovory nadoraz" s politiky. Proč zrovna s nimi?

To byl nápad Pavla Primuse, mého prvního nakladatele. Kde se vzal tu se vzal, z Bratislavy v jedenadevadesátém roce utekl do Prahy Fedor Gál. Byl tu nejdřív bez rodiny, nejistý a zmatený z toho, co se vlastně stalo. Noví politici tehdy byli neokoukaní a zajímaví. Mnozí po raketovém vzestupu nedobrovolně opouštěli významnou funkci - tehdy bez "zlatého padáku", cítili se zneuznaní, odkopnutí a byli ochotni promluvit. A tehdy jsem přišla já, celá v bílém, jak se říká v tom chytrém vtipu.

Byl zajímavý i inženýr Klaus?

Václav Klaus byl z mnoha důvodů nejlepší. Co slíbil, to dodržel. Žádala jsem ho o dvanáct setkání, vždycky hodinu a půl, sami dva, bez telefonů. Když jsme v říjnu 1997 začínali, byl velmi pevně českým premiérem, když jsme 18. prosince 1997 končili, vyklízel po tzv. sarajevském atentátu pracovnu na Úřadu vlády.

Čím vás politici zaujali?

Každý byl jiný. A každý byl osobnost s balíkem zkušeností. Předtím, než jsem se s nimi začala setkávat, jsem musela nastudovat spoustu dostupných informací. A potom, během rozhovoru, jsem se z nich snažila dostávat další a nové věci. Někteří odpovídali ochotně, jiní ne. Václav Klaus byl nepředvídatelný, bystrý, v hádkách v podstatě dojemný. Podobně zajímavý a srozumitelný byl doktor Otakar Motejl, vzdělaný muž, schopný nadčasových odpovědí. A samozřejmě Karel Schwarzenberg - to je kníže se vším všudy, zásadně nad věcí.

Pokud se politik vyhýbá odpovědi, co uděláte?

Má metoda je jednoduchá, leč účinná: říkám jí metoda soustředných kruhů. Zeptám se "na kozu", on spustí "o voze", jak je navyklý z mediální praxe. Doufá, že na svůj původní dotaz zapomenu a přejdu k další otázce. Jenže já se zeptám na totéž znovu, trochu jinak. Tahle hra na schovávanou může mít několik kol. Stane se, že výsledek nepřinese - záleží na míře politikovy odolnosti. Ale když ten neuralgický bod vyhmátnu, naťuknu a doberu se odpovědi, to je vítězství pracujícího lidu!

Kdo byl nejupřímnější?

Jednoznačně Petr Pithart.

Jsou politici zajímaví i dnes?

Pro mne ne.

Takže za rozhovorové hříchy deset let poté nestojí?

Ne.

Ta nezajímavost byla důvodem, proč jste se v roce 1999 na šest let odmlčela?

Ano. Všichni, ačkoliv z různých stran, začali mluvit stejně.

Jako dotazující jste hodně spontánní, improvizujete, občas zírám, na jaké věci jste schopná se zeptat - třeba Kokolii: jestli bude večeřet, anebo půjde spát nalačno.

V té občas zdánlivě naivní nečekanosti je právě kouzlo rozhovoru. Ptám se na něco, co by dotazovaného, a možná ani vás, který se mě právě ptáte, nenapadlo. Dokonce i ten racionální, vzdělaný a předvídavý Václav Klaus ke mně nejednou s překvapením zvedl oči, nač se ho to, proboha, ptám, jak mě to vůbec mohlo napadnout. Kostru rozhovoru si sice připravím předem, ale kompletuji ji až během setkání.

Neuškodí ta improvizace celku? Přijde mi, že třeba u Kokolii řada témat chybí, že knížka tu pevnou kostru, jak říkáte, nemá.

Chci, aby dialog lidi bavil, aby překvapoval, byl nečekaný. Nechci se držet cesty: dětství hrdiny, jeho mládí, škola, první zaměstnání. Vím o tom, že jsem nesystematická, že k tomu, co jsem naťukla při prvním setkání, se vrátím třeba až při tom předposledním. Někdo mi to vyčítá, jiný to bere.

A je to plus, anebo minus?

Nevím. Je to prostě tak. Nad hotovým rozhovorem pak dlouho sedím, mořím se s textem, škrtám a opravuji. A zásadně ho dávám "protivné straně" k autorizaci.

Máte přehled o tom, jak se vaše knížky prodávají? Která měla největší úspěch u čtenářů?

Rozhovor s Fedorem Gálem vyšel v překladu do slovenštiny a do maďarštiny. Jen v češtině se ho prodalo přes třicet tisíc výtisků. Klausů prodalo Argo dvacet tisíc. U těch ostatních přesná čísla neznám. A Rok s Kokoliou vyšel teprve nedávno, je dosud na trhu.

Kdo bude následovat?

Nikdo mě nenapadá. Vás ano?

Co knižní rozhovor s Janou Klusákovou?

Ve zbeletrizované podobě už cosi, je tomu pár roků, vyšlo - bohužel. Nabídky k rozhovoru od těch, kteří mě málo znají, dostávám kupodivu poměrně často.

No a?

Většina lidí, kteří prošli mým životem, dosud žije. To by bylo žalob! Ale kdyby se mi podařilo dokončit rozhovor s Hanou Hegerovou, na kterém jsme začaly pracovat už před dvanácti lety - to by mě, milá Carmen, opravdu potěšilo.

Baví vás i po deseti letech práce v rozhlase?

Je natolik různorodá, že mě nikdy bavit nepřestala. V Radiožurnálu mluvím o nových knížkách, zvu si hosty, často mě stěhuji z místnosti do místnosti, ale nelituji: Změna je, jak známo, život.