číslo 2

vyšlo 2. 1. 2006

Jak to vidí

Jaroslav Vanča, básník, scenárista a pedagog

ZKRAJE TÝDNE

O přáních a prognózách

Protože si představuji možného čtenáře těchto svých zamyšlení jako jedince dospělého, lidsky již zralého (dětem a mladým lidem totiž čas ještě tak neutíká), mohu snad s leckýms z vás sdílet pocit, že závěr minulého roku se přehnal jako kdyby nás budoucnost táhla k sobě na rybářském navijáku a nepřipraveni jsme se tak ocitli až téměř v ní, jaksi rovnou v příštím roce. Tedy v tom přítomném, novém roce, v němž ještě nemáme žádnou jistotu, krom té, že nevíme, co bude. Nevíme taktéž, bude-li to, co bude, pro nás dobré či zlé, což nemusí být totéž, ba může to být i opakem toho, co bude dobré nebo zlé pro ostatní. Nezní to zajisté moc nadějně, mít jedinou jistotu ve vlastní nejistotě. Alespoň že jsme si ohledně znalostí budoucnosti všichni rovni: mýlí se v ní proroci stejně jako prognostici, meteorologové stejně jako autoři vědeckofantastické literatury. Nedávno jsem četl rozhovor s jedním z nejslavnějších tvůrců tohoto žánru, Stanislawem Lemem. Vyniklo v něm kategorické prohlášení více než osmdesátiletého a nesmírně vzdělaného pána: budoucnost se předvídat nedá. Zas a znovu, za každým rohem nás překvapuje nečekaná podoba budoucnosti, která se tak stává naší neuvěřitelnou současností. Právě proto asi také věčnost není obsažena v minulosti ani v budoucnosti, skrývá se jen a jen v přítomnosti, jak se nám snaží sdělit křesťanští myslitelé.

A přece jakási záhadná cesta do budoucnosti existuje: Je to cesta, k jejímuž ověření je rovněž zapotřebí být zralým a dospělým, mít prostě jistou sumu odžitých zkušeností a zároveň základní schopnost vědomí souvislostí, vycházejících z těchto zkušeností. Co mám na mysli: Mnozí z nás, kteří v mládí vyslyšeli vlastní touhu po jisté podobě svého budoucího života (a podpořili ji navíc svou vůlí), seznali po letech, že jejich touha vlastně došla svého naplnění, že život jim nadělil pod ten jejich strom života takové ovoce, jaké chtěli. Je to však ovoce trochu jiné, rozhodně ne tak sladké, jaké bylo to, jež si kdysi vysnili. A oprava původních přání není možná, neb do minulosti nevede cesta stejně jako nevede do budoucnosti. To, co nám patří, je právě a jen přítomnost, žádný stroj času neexistuje, jakkoli s ním spisovatelé sci-fi a filmoví scenáristé budou ve svých dílech stále počítat jako s vítaným zdrojem dramatických zápletek. Při formulaci svých přání prostě zůstáváme stále jen lidmi, kteří nejen že neznají svou budoucnost; neznají ani sebe sama natolik, aby mohli zodpovědně prohlásit, že "vědí, co chtějí".

Chce-li nás osud potrestat, splní nám naše přání, říká se. V existenci této ironie osudu se pak skrývá cosi velmi tajuplného, cosi, co dokáže znejistit i mnohé "pravověrné" ateisty, mezi něž se i já stále ještě počítám. Možná i takovou podobu na sebe může vzít skrovňoučké zmoudření mnohých z nás, dospělých a zralých, jež dosavadní zkušenost se životem dovedla alespoň k tomu, aby mohli ostatním do nového roku zodpovědně přát především zdraví a pak snad ještě lásku, ať už se význam tohoto slova v průběhu lidského času jakkoli proměňuje.