číslo 2

vyšlo 2. 1. 2006

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

IN MEDIAS RES

Kdy už to praskne

Jistě jste si všimli, že lidé už přestali říkat to oblíbené "Kdy už to praskne?" a myslím, že to není dobře. Jakmile se tato věta přestane objevovat, znamená to, že se společností není něco v pořádku. Jako by se ztratila naděje na změnu, vyprchala energie potřebná k dynamickému životu a občané, kteří přišli o smysl a cíl, převalují se jen v teplém bahně obyčejnosti. Mladí i staří.

Nutnost společenské proměny je přitom očividná. Setkávám se s názorem, že vlastně čekáme jen na jakousi příští generaci, protože každá nová (mladá) generace si najde a uspořádá své hodnoty znovu, bez ohledu na to, co přinášejí dějiny. Jen je potřeba, aby se nepřetrhla tradice a tyto hodnoty se někam neztratily. A v tom je právě kámen úrazu. Takzvaná nová generace nejeví žádné známky kontinuity nespokojenosti (nemyslím ovšem kravály a technoparty, které jsou málem vydávány za společenské bouře, nemyslím projevy odporu související s pubertou, jako jsou drogy, alkohol a volný sex). Obávám se, že se stalo něco závažnějšího, než se čekalo. Mládež se přestala ptát, kdy už to praskne.

Vím, že se nevrátí něco jako éra hippies a nadšení květinových dětí, které pro to, aby to prasklo, pracovaly s nadšením ve dne v noci. Chtěly mír a lásku, pod kterýmižto slovy mínily vyrovnat si účty s tupou společností komerce a s establishmentem vůbec. Jaký je rozdíl mezi nimi a dnešními mladými? Ti dnešní ztratili pojem o hodnotách, protože k nim už nebyli vychováni ani vedeni. Nevědí mnoho o nevinnosti, jen velmi málo o lásce, nevadí jim lidská špína, protože ji přestali vnímat jako něco nedůstojného - dívají se na ni v televizi, chodí na ni do kina. Stručně řečeno: oni za to nemohou, nevědí ani co mají chtít. A proto od nich nemůžeme nic čekat.

Nebudu plýtvat místem, abych ukázal na příkladech, s čím vším se smiřuje generace, která nastoupila po takzvané sametové revoluci. Jsou to přece oni, kdo vyrábí reklamy, kdo zabral manažerská místa, kdo točí duchamorné filmy a kdo obsadil média. Nebo se snad pletu?

Zdá se, že tito lidé mají společnost, jakou si přejí a jinou ani nechtějí. Jestliže ale platí, že nevědí, co by mohli chtít? Co potom?

Z historie jsou známé podobné situace. Ví se o otrocích, kteří odmítali zbavit se otroctví a museli být přesvědčováni, aby přijali svobodu. A ještě dlouho potom vzpomínali na staré zlaté časy. Ve druhé polovině 19. století existovalo hnutí narodniků v Rusku. Tito lidé věděli, že rolníci odmítají žít bez pána, že je potřeba jim nejdřív vysvětlit, co mají chtít. Proto chodili mezi "narod", aby šířili vědomí o lidských hodnotách.

A je to tady zas! Kolem nás žijí lidé, a je jich hodně, možná většina, kterým je třeba vrátit vědomí hodnot.

Média tuto práci nedělají, to je jisté. Sami jejich pracovníci, i ti, kteří je ovládají, potřebují vrátit vědomí hodnot, morálních kritérií, civilizačních pravidel, norem přirozeného zákona. Proto ani média nejsou k ničemu. Kdyby tomu bylo jinak, volalo by se v médiích každý den a stále hlasitěji: Kdy už to praskne?

V médiích nedostanou prostor ani ti, kteří vždy v krizových situacích přicházeli s výjimečnými nápady, s extrémními názory, s šílenými projekty, z nichž se často zrodila myšlenka na společenskou proměnu.

Chtěl bych vás seznámit s jedním takovým šíleným projektem na převrat ve společnosti. Vyslechl jsem ho nedávno. Je to vcelku jednoduchý recept. Co je hnacím motorem takové společnosti, v jaké právě žijeme? Peníze, hromadění majetku v rukou jednotlivců, kteří je pak předávají svým dědicům a nástupcům. Co je největší zkázou společnosti? Právě toto hromadění majetku a v době, kdy už neumíme dál rozumně tuto činnost řídit, prohlubování propasti mezi chudými a bohatými. Vypadá to, že si to nikdo nepřeje, a přece tomu tak je. S úpadkem morálky a etiky jsou bohatí stále méně ochotni "rozumně" hospodařit a vyjít vstříc potřebám společnosti. Zásady lidské solidarity, soucitu nahradila "charita", která se za pomoc potřebným jen vydává. Stát nemá prostředky, jak zabránit všeobecnému zbídačování obyvatelstva a spíše nahrává bohatším. Je to bludný kruh. Co dělat? Přerušit ho, přetnout tento bludný kruh odvážným řezem. Peníze ať jsou dál motorem lidského konání, majetek ať se hromadí podle libosti, ale.... ať se nepředává dál. Každý bude mít právo podporovat své děti na studiích, při vstupu do života, ale jen do té chvíle. Pak ať mají všichni mladí lidé stejné podmínky. Bez zázemí rodinných majetků. Své peníze si může samozřejmě každý užívat až do smrti, potom ale ať je odevzdá společnosti. Odpadne pokrytectví fráze, že všechno přece děláme pro děti, i zločin okrádání bližních, i válečná tažení.

Každého hned napadne: zase "táborské kádě", kam husité odevzdávali majetek. Tuto demagogii si odpusťme a uvažujme, jak k táborským kádím přistoupit moderně.

Koneckonců jsme měli možnost takový šílený projekt spustit po roce 1989. Nebo nějaký jiný, méně šílený. Faktem zůstává, že to, co jsme spustili, naše očekávání nesplnilo. To, co prožíváme, je pád do neznáma. Stát je tak dobrý, jak dobrá je jeho péče o slabé a potřebné. Můžeme proto říci, že tento stát dobrý není, protože slabé a potřebné žene do katastrofy. Je to o to horší, že je jedno, která strana vládne.

Nikdo se neptá: kdy to už praskne? Omámeni pozlátkem, které se vydává za blahobyt a pohodlí, žijeme v teplíčku. Cestou od hypermarketu k second handu jsme poztráceli kus své lidské důstojnosti. Ustoupili jsme ze svých poctivých zásad, povolili jsme všechny normy morálky. A ti, kteří nás vedou, jsou dvojnásob nepoctiví a nemravní. Všechno jim projde a tím nás udržují v klidu.

Už jsme skoro zapomněli, jak se to dělá, když to má prasknout. Ohlédněme se do minulosti. Martin Luther přibil na vrata kostela svých 95 tezí proti odpustkům a začala německá reformace. Já znám jednoho, který jich má pohromadě zatím pět. Jak to tak vypadá, ještě dlouho to nepraskne.