číslo 3

vyšlo 9. 1. 2006

Televizní glosář

Tváře Novy na horách Kavčích

Kolem pětadevadesáti procent našich spoluobčanů prý tráví Silvestra doma. Překvapivé číslo. Napovídá, že ty davy, které každoročně řádí na náměstích velkých měst, tvoří z valné části cizinci. Alespoň v Praze tedy určitě. Přejme jim to bujaré veselí, aspoň budou mít jednou co vypravovat vnoučatům. Mnohem víc alarmující může být to, co se děje za zdmi českých příbytků. Pomineme-li prvoplánové alkoholiky, diskuzní skupinky (kolik z mladých úspěšných asi sedí osamoceně u svého notebooku a účastní se veselí elektronicky?) a posluchače rozhlasu, zbyde nám největší procento zřejmě pro televizní diváky.

Leč zpět k televizi. Byli jsme svědky pokleslé, podprůměrné zábavy s vyšeptalými hvězdami - tentokrát bez rozdílu kanálu (a jako v kanálu jsem si občas opravdu připadala - třeba při scénkách Ivana Mládka). Noc s Andělem svou eroticko-parodickou rošádu trochu přepískla, ale ať - aspoň bylo v pauzách mezi písničkami možno přepínat jinam, což v minulých letech moc nešlo. České televizi se podařilo dokonale rozbít koncepci silvestrovského speciálního pořadu Jana Krause. Pokud chtěl kdosi zařazením jeho rozverných a vtipných rozhovorů vedle již zmíněných "mládkovin" naznačit, že rozdíly v televizní zábavě mohou být propastné, pak se mu to nejspíš podařilo. Že si ČT bude chtít uzobnout ze slávy vysmívané reality show, jsem ale příliš nečekala. Parodie na Vlada, Petra z Václaváku a spol. byly stejně trapné jako směs písní skupiny Kroky v podání Aleše Hámy. Něco však přece jen přinesly: zjištění, že "tváře Novy" mají v rámci konkurenčního boje dveře do ČT otevřené, zatímco do Primy zavřené. Bývalo to naopak. Proto dost dobře nechápu, proč se pan Gondík v hudebním vystoupení musel maskovat směšnou parukou...

Ještě že Nový rok je tak důstojným dnem. Ještě že Česká televize namísto bilančních žvástů typu "odešli" či "narodili se" vsadila - alespoň tedy na svém druhém programu - na bilanci inteligentního rázu. První epizoda Manželských etud po dvaceti letech režisérky Heleny Třeštíkové, kombinujících staré díly se současnou dotáčkou, byla strhujícím svědectvím nejen o životě jedné rodiny, ale nás všech. Takoví jsme byli. A dnes? Snad nejsme jen diváky tupé zábavy. Pamětníci si možná vybaví, že z původního materiálu byly kdysi sestřiženy i dva celovečerní filmy pro kina, soustředěnější, cílenější - Z lásky a Hledání cest. Myslím, že také ty by se mohly připomenout...

JANA CIMBUROVÁ