číslo 3

vyšlo 9. 1. 2006

Nalaďte si

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

Od čtvrtka 19. ledna, ČRo 3 - Vltava, vždy v 18.30

Mauriacovo Klubko zmijí

Francouzský romanopisec, esejista a dramatik Francois Mauriac (1885-1970) patří k největším postavám francouzského románu a francouzské kultury 20. století. Jako člen Francouzské akademie (od roku 1933) a nositel Nobelovy ceny za literaturu (1952) zůstával nicméně sebekritickou osobností. Tento bytostný a břitký polemik byl pokorným křesťanem i člověkem, jenž si byl vědom své výlučnosti. Pocházel z Bordeaux ze zámožné měšťanské rodiny. Debutoval roku 1909 básnickou sbírkou Sepjaté ruce, je autorem řady románů, od Polibku malomocnému (1922) přes Terezu Desqueyrouxovou (1927), Cesty k moři (1939) až po pozdního Mládence ze starých časů (1969). Po celý život a zejména po válce uveřejňoval Mauriac v tisku úvahy týkající se politických, mravních i kulturních otázek.

Román Klubko zmijí (1932) patří celkovým charakterem k typickým Mauriacovým románům: jeho ponuré vidění světa, byť prodchnuté nadějí, zde vystupuje v téměř krystalické čistotě. Námět románu předznamenává motto knihy, citát ze Svaté Terezie Avilské: "...Bože, považ, že si sami nerozumíme, že nevíme, co chceme, a že se nesmírně vzdalujeme od toho, po čem toužíme." Román, tento "drásavý žalozpěv", je zpovědí stárnoucího muže, bývalého úspěšného advokáta, rodinného tyrana a lakomce, který před tušenou blížící se smrtí bilancuje svůj život, tento "prohraný proces", v němž byl odsouzen k osamocení a citové prázdnotě. Z nenávisti k rodině, v níž vidí jen nepřátele usilující o jeho majetek, odmítá víru. Teprve na konci života, v touze po vykoupení z citového "pekla", zapuzuje zlo ve vlastním srdci. Zdánlivě jednoduchý, protože zásadní konflikt je kompozičně ztvárněn protikladem prvků epických (líčení rodinných vztahů) a lyrických (melancholie přírodních motivů z bordeauxského kraje). Do popředí vystupuje tragika individua zbaveného křesťanských opor a ponechaného napospas metafyzicky pojatému zlu.

Mauriacův společenský záběr bývá přirovnáván k balzakovským "studiím mravů", byť Mauriac nikdy nehodlal psát nějakou balzakovsky utříděnou obdobu Lidské komedie. Literární kritika se rovněž shodla na tom, že analýzou lidské duše, výstavbou postav a jejich konfliktů má Mauriac blízko k tvůrčím postupům F. M. Dostojevského.

(tur)