číslo 3

vyšlo 9. 1. 2006

Navštivte

Všední zločin v pařížských ulicích

Snímkem, který v záslužném Projektu 100 určitě přitáhne pozornost, je slavná Godardova prvotina U konce s dechem (1959), jeden ze zakladatelských počinů francouzské nové vlny. Režisér Jean-Luc Godard přebírá schéma americké gangsterky, filmu noir: ne náhodou se ve filmu nenápadně objeví fotografie Humphreye Bogarta, hvězdy takových příběhů. U Godarda je jedním z hlavních hrdinů vrahoun Michel, kterého tehdy začínající Jean-Paul Belmondo obdařil strhující hravostí a přidrzlou bezprostředností, s jakou se vnucuje do přízně své přítelkyně (i diváků). Film byl dokonce nařčen z přílišných sympatií k němu.

Kriminální zakotvení podléhá změnám hned ve dvou směrech: jednak v příklonu ke zdánlivě bezobsažnému plkání (které Michel vede se svou americkou milenkou), jednak ve zdůraznění téměř dokumentárního stylu - rozpohybovaná kamera se snad ani na okamžik nezastaví, provází každý pohyb, který postavy učiní v interiérech i na ulici; především však Godard důsledně začleňuje pouliční ruch s proudy aut, zvláště pak noční pařížské scenerie, jimž vévodí hrdinovi ustavičné projížďky autem. Kameraman Raoul Coutard, vybavený lehkou ruční (a proto snadno uživatelnou) kamerou, odvedl vynikající práci, když dosáhl v oné době málokdy vídané dynamiky.

U konce s dechem si pohrává s amorálností jinak charismatických hrdinů, kteří svůj životní styl nevnímají jako něco nevhodného, naopak jsou s ním plně ztotožněni. Belmondův Michel připomíná spíše bezstarostného nezbedníka, který si s milostnými vztahy ani s budoucností neláme hlavu. Belmondo, podmanivě zošklivělý, jej obdařil nečekanou výmluvností nedbale vyslovovanou, cigaretou věčně zachumlanou v koutku úst. Michel se v jeho ztvárnění mění v nedbalého elegána, jenž si nepřipouští žádné starosti.

Michelovu přítelkyni Patricii ztvárnila Jean Sebergová: začínající novinářce, podobně spontánní a bezprostřední, nevadí Michel, ačkoli musí ledasco tušit o jeho kriminálních zvycích, neznepokojují ji náhlé přísuny peněz ani drahá auta. Libuje si v přemlouvání, v koketování, ostatně sama přiznává větší počet milenců, než je u dívek obvyklé. Bezstarostné úsměvy a gesta naruší až policejní inspektor (tato rovina je překvapivě toporná, neústrojná), jenž ji vyzve ke spolupráci - s náznakem vydírání jí doporučí, aby Michela udala, pokud se s ním setká. A dívka to učiní. Příběh směřuje k tragickému vyvrcholení.

U konce s dechem je dílo zajisté stále fascinující, i když leckdy přece jen chtěné ve svém prolamování ustrnulých forem. Zvláště závěrečný Michelův úprk je ve své křečovité upjatosti až směšný. Zde Belmondo již nemohl uplatnit svou pověstnou okouzlující přidrzlost a zhroutil se kamsi do křečovité pohybové etudy. Všude, kde převládají "obrazoborecké" touhy, se vkrádá rušivá upachtěnost. Ale stejně je to zázrak: bezmála půlstoletí starý film zůstane svěží a bezprostřední, bez ohledu na to, že u Godarda později převážila všelijaká módní pozérství.

JAN JAROŠ