číslo 3

vyšlo 9. 1. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

Totalita byla strašlivá doba

Matku mu zatkli po komunistickém puči v roce 1948. Za činnost ve skupině, která převáděla lidi přes hranice, dostala šest let. Byl tehdy v první třídě a se svou starší sestrou se náhle ocitli v dětském domově. Své zážitky zachytil v povídkách, které napsal už v roce 1963, ale vyšly až o čtyřicet let později v knížce s názvem U útulku 5. O psaní i o svém životě vyprávěl v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 - Praha spisovatel, scenárista a dramaturg animovaných filmů Edgar Dutka, který letos získal Státní cenu za literaturu za svou druhou knihu Slečno, ras přichází.

Jak jste jako sedmiletý kluk vnímal, že vám zavřeli maminku a poslali vás do dětského domova?

Matka byla vdova a do roku 1948 jsme si zažili tolik všelijaké šikany, že mi to vlastně ani nepřišlo. Pravděpodobně mi bylo taky teskno, ale moc jsem na to nemyslel a nebral jsem to jako nějakou křivdu; prostě takhle šel život. Po dvou letech jsem z dětského domova odešel k pěstounům a teta se strýcem mi umožnili na všechno zapomenout. Najednou jsem žil v úplně jiném prostředí. Byl jsem dítě, malý kluk. S matkou jsme se dvacet let neviděli, protože když utekla z vězení, emigrovala do Austrálie a tam jsem za ní mohl až v roce 1968.

Jaký tedy byl váš vztah?

Teta byla takový formát, že mě nutila, abych psal do Austrálie aspoň na Velikonoce a Vánoce, i když se mi hrozně nechtělo. Byla to otrava, protože teta kontrolovala, jestli jsem dopis napsal krasopisně, zda v něm nemám pravopisnou chybu, a když jsem udělal kaňku, musel jsem celé psaní přepisovat. Matka pro mě byla jenom nějaká osoba. Písemné kontakty začaly být trochu větší, když jsem byl v pubertě. Zamiloval jsem se, což doma snášeli velice trpce a nechtěli, abych se toulal. Tak jsem psal do Austrálie o pomoc, ale matka mi tehdy příliš nepomohla: na žádné chytré řeči ze zámoří jsem rozhodně nečekal. V podstatě jsem tedy neměl žádný mindrák, že je matka pryč a časem jsem začínal být hrdý na to, že je v Austrálii. Obrázky Pacifiku, které posílala, mě nakonec vzrušovaly mnohem víc než ona.

Měli jste možnost pobavit se spolu o tom, co se vlastně stalo?

Když jsem se v roce 1968 dostal do Austrálie, bylo to citlivé téma z obou stran: matka, ani já jsme moc nevyzvídali. Ptal jsem se sice na vězení, ale jinak jsme okolo všeho jen tak chodili; rok, který jsem v Austrálii strávil, byl málo na to, abychom se vzájemně opravdu otevřeli. Máma asi trošku cítila, že nebylo úplně v pořádku odejít a nechat tu dvě děti, ale já jsem jí to neměl za zlé.

Proč jste se vrátil z Austrálie zpátky do republiky?

Je pravda, že tady jsem před rokem 1968 třel bídu se stipendiem a tam jsem zažil to, co nikdy před tím. Matka se měla docela slušně, mohl jsem cestovat a Austrálie se mi ohromně líbila. Cítil jsem se tam skoro jako v Praze, protože kolem nás byla spousta Čechů. Věděl jsem, že by si matka přála, abych s ní zůstal, jenomže já jsem chtěl dostudovat školu, neuměl jsem anglicky a věděl jsem, že bych v Austrálii nikdy nemohl psát. Nechtěl jsem tam zůstat a dělat něco jen pro peníze, abych se měl dobře; to nebyl můj cíl. Druhou půlku pobytu jsem v Austrálii prožíval ve vnitřním dilematu, o kterém jsem s nikým nemluvil. Přemýšlel jsem, jak říci matce, že se vrátím. Lidé tehdy z republiky utíkali, v Austrálii byla spousta českých emigrantů, kteří byli rádi, že se jim povedlo dostat se ven, i když pak museli pracovat na stavbě, protože taky neuměli jazyk. Já jsem byl oproti nim zajištěný, měl jsem všechno, jezdil jsem jen na ryby, chytal jezerní pstruhy. Bylo to hrozné dilema, ale nakonec jsem o svém rozhodnutí matce řekl. Byla ohromný formát a nic nenamítala, vzala to jako faktum. Asi podobně jako to, že utekla z basy, emigrovala do Austrálie a nechala v Československu dvě děcka.

Do Austrálie jste zasadil svou druhou knihu Slečno, ras přichází, jejíž děj vypráví pes. Je pravda, že jste jako hrdinu zvolil psa proto, abyste mohl říci vážné věci?

Přesně tak, skrze psa jsem mohl mluvit velice otevřeně o čemkoli, protože pes si v mém provedení může říct, co chce. Může být drzý i vulgární, může myslet lapidárně a ve zkratkách, nic mu nebrání, aby filozofoval a třeba parafrázoval Nietzscheho. Samozřejmě jsem to napsal tak, aby fena Bojana chytré řeči někde odposlouchala. Důležité však bylo, že jsem se mohl vyjadřovat ke všemu, o čem jsem přemýšlel a uvědomoval jsem si díky tomu i spoustu věcí. Přemítal jsem o životě a smrti, o kolapsech, kdy máme depresi a zdá se nám, že nám život nějak unikl, o tom, jak se zase zvedneme nebo se situaci přizpůsobíme.

Současní čtenáři by takové úvahy z úst hrdiny - člověka nepřijali?

Musel bych vynalézt nějakého Camusova Cizince nebo jiného chytrého člověka, což bych asi nedokázal. Říkat věci přes psa na plnou hubu, vyjadřovat se selským rozumem, to mi jde lépe než filozofovat ve vyšších sférách.

Obracíte se ve svých knihách do minulosti, současnost vám nepřináší žádná témata?

V mém věku se už život tak trochu schyluje, takže vzpomínám na aktivní věk. Jednak tam mám morální rezidua, kdy jsem byl naštvaný na režim, na totalitu jako systém a za druhé tam jako scenárista vidím hluboce lidské dramatické problémy. Totalita byla strašlivá doba. Dnes se to přechází a pořád se vše převádí na dovolenou ROH za 400,- Kčs v Tatrách, ale zapomíná se na spoustu zničených rodin. To neodnesli jenom ti, co seděli v Jáchymově, Příbrami či v Leopoldově. Zažil jsem to na vlastní kůži, byl jsem vždycky druhořadým občanem, kterým jsem být nechtěl. Všechna témata tedy čerpám z minulosti, protože tam se formoval můj život.

Je pro vás důležitý časový odstup od událostí, které literárně zpracováváte?

Samozřejmě. Mám dost silnou citovou paměť a pamatuji si, jak jsem různé věci tehdy prožíval, ale na druhé straně si zas uvědomuji, že nemohu psát nějaké protibolševické plakáty, protože ty by nikdo dnes nečetl. Byly by obdobné jako jejich angažovaná literatura, akorát obrácené na ruby, což by nemělo žádnou cenu. Jde mi spíš o totalitu a totalitní myšlení jako takové, bez ohledu na to, jaká to je totalita.

Změnila vám nějak život Státní cena za literaturu, kterou jste letos dostal?

Zatím moc ne. Jsem pedagog v plném úvazku na Filmové akademii a nemůžu najednou říct, že odcházím ze školy a budu spisovat. Ale je to pro mě ujištění, že má moje spisování cenu. Nikdy jsem nechtěl psát do šuplíku. Vždyť proto jsem znovu začal psát, až když konečně přišla svoboda slova. V tomto smyslu je pro mě státní cena důležitá.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ