číslo 3

vyšlo 9. 1. 2006

Jak to slyší

Ivan Němec, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Malá lidská komedie Katherine Mansfieldové

Více než osmdesát let uplynulo od smrti Katherine Mansfieldové, anglické spisovatelky novozélandského původu, o níž literární historie právem tvrdí, že se významným způsobem zasloužila o rozvoj moderní povídky a její tvorbu klade do blízkosti próz Čechovových. Když jí v pětatřiceti letech zmařila zhoubná choroba další život, zůstalo po ní několik povídkových souborů, které se díky péči nevšedního překladatele Aloise Skoumala začaly od padesátých let 20. století objevovat postupně i u nás.

Jednu z jejích povídek - Dcerušky nebožtíka pana plukovníka - zdramatizovala Alexandra Vokurková a Český rozhlas ji na stanici Vltava uvedl pod stejným názvem v Klubu rozhlasové hry v režii Aleše Vrzáka (premiéra 20. 12. 2005). V programové anonci jsme si mohli přečíst, že půjde o "lyrický příběh dvou stárnoucích žen", ale ve Vrzákově režijním pojetí a v hereckém uchopení jednotlivých postav se k nám ku prospěchu věci lyrických tónů příliš nedoneslo a hlasy stárnoucích žen jsme snad neslyšeli vůbec.

Povídka Katherine Mansfieldové vypráví o dvou sestrách, které se ocitnou v nové životní situaci, když jim zemře despotický otec, jehož musely celý život obskakovat a podrobovat se jeho nezřízeně tvrdé vůli a výchově, která je připravila o samostatné myšlení i názor a zrůdně jim zdeformovala celý dosavadní život. Tento drobný obrázek všedního života nese všechny typické znaky tvorby Mansfieldové. Je napsaný zkratkovitě, jak by skákal od motivu k motivu, je napolo dramatický, ale i trošku lyrický, má spoustu odpozorovaných detailů. Rozvíjí prostý mluvný dialog, ale nabízí i přímé vypravování a vnitřní monolog, lineárně odvíjený příběh přerušuje reminiscenční dějová rovina nebo třeba sen. Především se v něm však vedle melancholie, stesku a nespokojenosti s nevyžitým zmařeným životem objevuje také ohromný smysl pro ironii, nadhled a humor, jenž v každé lidské komedii chodívá ruku v ruce s utrpením.

Alexandra Vokurková dokázala ve své dramatizaci všechny zmíněné prvky nejen využít, ale mnohé ještě rozvinula a dotvořila. Původní stavbu povídky pozměnila a snad ji chvílemi i zbytečně zkomplikovala, takže posluchač musí být setsakramentsky pozorný, aby se v onom prolínání časů a dějů neztratil, ale na straně druhé poskytla svou dramatizací skvělý prostor pro dynamické rozehrávání jednotlivých scén, které se živě hrnou jedna za druhou a mají výbornou atmosféru, postavenou často na propracovaných detailech. Autorka dramatizace se častým prolínáním časů a dějů šikovně zbavila vypravěčské roviny nebo ji přetavila do podoby monologu a vnitřního monologu. Nechala například do hry vstoupit postavu Otce, který se v povídce objevuje jen v řeči autorské, a jeho hromování, jímž šikanuje své dcerušky za studený oběd, předznamenalo již v expozici charakter a budoucí postoje i vztahy jednotlivých figur. I když Alexandra Vokurková vytvořila z povídky drama, v němž spíše vyniknou jednotlivé části na úkor poněkud kompozičně zamlženého celku, nutno říci, že postupovala vynalézavě, vtipně a v duchu poetiky předlohy.

Především však dramatizace i režie zužitkovaly onen zmíněný autorčin smysl pro ironii a komiku. Rozhlasová inscenace s nimi pracuje vynalézavě, takže procházejí proměnami od milé a laskavé úsměvnosti až k humoru takřka černému a chvílemi cítíme, že k černé grotesce chybí už jen krok. Aleš Vrzák hru výborně obsadil. Sourozeneckou dvojici - sestry Konstancii a Josefínu - hrály Barbora Hrzánová a Taťjana Medvecká. Konstancie s Josefínou - tyhle dcerušky pana plukovníka - nejsou v jejich podání žádné stárnoucí ženy. Pravda, dívčí věk již mají dávno za sebou, ale je v nich pořád ještě spousta holčičího uličnictví, zůstala jim chuť k věčnému sesterskému pošťuchování, pořád jsou to ještě cimfrlíny, z nichž každá dokáže druhou sourozenecky píchnout a utrousit drobnou neškodnou jedovatost, ale na straně druhé jsou to také vzorně vychované viktoriánské dámy, z nichž je stará dobrá Anglie cítit na sto honů. Jsou to krásně vedené figury, díky nimž se celá hra nese v jakémsi úsměvném nadlehčení. A když dramatizace dospěje ke svému vážnému konci a ukáže se nenaplněnost života těchto žen, které za celý život nedostaly příležitost poznat muže, protože musely pečovat o otce a zároveň mu uhýbat, aby ho nerozzlobily, nepocítíme nad jejich osudem beznaděj. Ta věčně tutlaná, potlačovaná a teprve teď spíše naznačená než vyslovená touha po muži v nich zůstává, i když se o tom bojí promluvit.

Hezké postavy vytvořily také Tatiana Vilhelmová, která si s chutí zahrála drzou, línou, hubatou, odmlouvačnou a na všechny strany protivnou služku, i Jaroslava Obermaierová v roli panovačné ošetřovatelky Andrewsové.

Premiéra dramatizace povídky Katherine Mansfieldové Dcerušky nebožtíka pana plukovníka oživila zapomínanou autorku, která svými povídkami vstoupila do světové literatury, a poskytla zároveň skvělé herecké příležitosti především interpretkám, které pod promyšleným režijním vedením Aleše Vrzáka příjemně zářily.