číslo 3

vyšlo 9. 1. 2006

Titulní rozhovor

Jiří Válek, flétnista a profesor AMU

Jak to tenkrát bylo?

Tu flétnu mi opravdu tak nějak "přišili". Hrál jsem jako kluk trochu na housle, víc na klavír a bicí, bratr Vladimír šel studovat na Vyšší hudební školu, pozdější konzervatoř, do Kroměříže, tak já hned chtěl taky, a že jsme oba už tehdy trochu inklinovali i k jazzu, nějak jsem začal myslet na klarinet a saxofon. A s tím jsem šel ke zkouškám. Zkoušky jsem dělal na klavír, vzali mě, ale pro klarinet prý mám křivé přední zuby. Doporučili mi flétnu. Nedokázal jsem odpo-rovat, jen to trochu odbrečel, flétnu jsem předtím nikdy ani neviděl. Po prázdninách mi přinesli ze skladu starou dřevěnou flétnu s bakelitovým náustkem a hotovo. Ale pustil jsem se do toho poctivě, první roky jsem cvičil kolem šesti hodin denně...

Jedenatřicet let v České filharmonii, to už je úctyhodná doba.

Vlastně víc, dvaačtyřicet. V podniku jsem totiž už od 1. ledna 1964, kdy jsem se stal členem Českého noneta, které tehdy působilo pod hlavičkou České filharmonie - stejně jako Smetanovo kvarteto, sólisté a Český pěvecký sbor. V nonetu jsem strávil jedenáct let. Na začátku sedmdesátých let tehdejší první flétnista České filharmonie Géza Novák onemocněl, nejdříve jsem v orchestru vypomáhal doma i na zájezdech a poté, co pan Novák ze zdravotních důvodů definitivně odešel, bylo mi nabídnuto místo prvního flétnisty, které jsem rád přijal a 1. 2. 1975 nastoupil.

Myslíte, že se za ta léta filharmonie zvukově proměnila?

Když v tom orchestru sedíte skoro denně, nedá se to průběžně vnímat a staré ani nové snímky moc neposlouchám. Bylo by to na dlouhé povídání, ale v zásadě si myslím, že ta jakási typická barva orchestru, o které se psávalo a píše dodnes, hlavně venku, se víceméně udržuje. Je to vliv starších kolegů na mladší, v orchestru jsou pedagogové a jejich žáci... Taky tu téměř nejsou cizinci - sice zřejmě především z důvodu výše platů -, ale prostě tu nejsou. Ve světě je to přitom naprosto normální, a právě tahle mezinárodnost víc a víc ovlivňuje charakteristiku a hráčský styl i slavných orchestrů. U nás je to možná jeden z důvodů, proč si naše orchestry, nejen Česká filharmonie, zachovávají tu českou barevnost, zpěvnost a řekl bych i tanečnost.

Na kterého dirigenta vzpomínáte zvláště rád?

To je těžké, byla jich strašná spousta, mezi nimi i nejslavnější jména. Taky řada mladších, kterých jsem si velice vážil, ale jejichž jména jsem ani nestačil zaznamenat. Pokud jde o mne a o dirigenty, musím taky připomenout, co o mně vypravoval skladatel Zdeněk Petr: Na jeho otázku, kdo minulý týden dirigoval, jsem mu prý odpověděl: "Ani jsem si nevšimnul". Ale vážně, mnoho dirigentů na mne udělalo velký dojem, ale skutečně se z nich nedají vyjmout dva, tři. Natož jeden.

Někdo říká, že ctitelů klasické hudby je čím dál méně, a že tento nezájem podporují i média tím, že ji málo uvádějí. Co o tom soudíte?

Snad to nebude tak zlé. Ani u nás, a venku už vůbec ne. S těmi médii to vidím trochu jinak. Myslím, že pořadů s vážnou hudbou zase tak málo není, ale lidé jsou všude obklopeni popem, rockem, beatem, a to formou takzvaného nuceného poslechu - v rozhlase, televizi, v restauracích i v jiných veřejných prostorách. A zvykají si na to. Pod pojmem hudba se jim většinou pak vybavují už jen zmíněné žánry, přestávají znát i ty nejvýznamnější a nejpopulárnější skladby našich i světových klasiků. Například v restauracích má člověk někdy dojem, že všichni už zešíleli, hosté musí poslouchat heavy metal nebo sledovat televizní klipy - bez ohledu na věk, vkus nebo náladu. Pod televizním přehledem zpráv běží rocková rytmika, že není ani rozumět slovům. Že u zaměstnanců restaurací nenajdu pochopení, tomu se ani tolik nedivím, ale v médiích bych čekal v tomto ohledu větší profesionalitu a zodpovědnost. Řeklo by se, že to jsou problémy celosvětové, ale já myslím, že u nás je to nejhorší. A když mluvíme o vážné hudbě, je tu ještě další věc: Spočítejte, kolik tady v té krásné kulturní Praze bylo za dlouhá desetiletí postaveno koncertních sálů. Ani jeden, přátelé! - jak říká Zdeněk Svěrák v jednom cimrmanovském semináři. V Německu nebo v Americe je jich spousta i v menších městech, o Japonsku raději ani nemluvím.

Nemohli by do toho víc mluvit aktivní muzikanti?

Neumím si představit jak. Je to na těch lidech, kteří mají vliv na výběr hudby pro různé pořady nebo situace. Už zmíněný Zdeněk Petr kdysi řekl: "Když jsem měl jako redaktor rozhlasu vyplnit hodinu zábavnou hudbou, mohl jsem vysílat stejně tak bigbít jako Slovanské tance." Náhodou jsem se nedávno setkal s mladým ředitelem nějaké rozhlasové stanice a ten mi řekl, že on si nemůže dovolit vysílat vážnou hudbu. To znamená, že jsou zřejmě důležitější věci než hudební vkus a kulturnost našich lidí. Vždycky v duchu blahořečím Karlu Čáslavskému, který v pořadu Hledání ztraceného času používá někdy i méně známou českou hudbu, kterou už bychom asi neslyšeli nikdy. A prosím, nikomu to nevadí, krásně to dokresluje atmosféru a pořad je populární.

Šéfové médií obvykle argumentují tím, že vysílají to, co publikum žádá.

Publikum může žádat jen to, co zná a na co je zvyklé. To jsou složité věci, já se o tom nerad bavím, připadám si, jako kdybych bojoval za něco, co dělám, co mě živí. Mně je těch lidí, které vážná hudba nebaví nebo kteří o ní nic nevědí spíš líto, protože nemají tušení, co všechno ten termín představuje a o co přicházejí. Říkají, že tomu nerozumí, někdo si na tom dokonce jakoby i zakládá, že ho to nezajímá. To jsem si nevymyslel, s tím jsem se setkával celá léta, bohužel.

Nedávno jste byl s filharmoniky tři týdny v Japonsku. S jakým programem jste tam jeli?

Hráli jsme Mozartovu Pražskou symfonii, Čajkovského Čtvrtou, Dvořákovu Novosvětskou a Anglickou, bez těch by to skoro nešlo, Stravinského Svěcení jara, Glinkovu předehru Ruslan a Ludmila, Prokofjevův 3. klavírní koncert, svitu z baletu Romeo a Julie, Vltavu...

Filharmonie jezdí do Japonska poměrně často, kdy jste tam byl po prvé vy?

V roce 1974 s Českou filharmonií, ještě jako výpomoc.

Naše hudba a interpretační umění mají v Japonsku dobrý zvuk, proč to tak podle vás je?

Filharmonie tam byla po prvé už v roce 1959 v rámci dlouhého zájezdu, který měl na programu ještě Sovětský Svaz, Indii, Austrálii a na Nový Zéland. V Japonsku se prý tehdy stály fronty na lístky třeba celou noc, celý zájezd měl obrovský úspěch, možná to byl právě začátek té velké popularity české hudby v Japonsku. Navíc jejich hudební vkus je pořád spíš konzervativní, milují romantickou hudbu, a tak není divu, že si tak oblíbili skladatele, jako je Smetana a Dvořák.

A jak je to teď?

Je to neuvěřitelné, ale až na ty noční fronty na lístky víceméně stejné. Někdy třeba zbývá v sále pár volných míst, ale když na plakátech vidíte, že v tutéž dobu je ve městě několik dalších zahraničních i domácích orchestrů, jen kroutíte hlavou. Nějak jim Češi s českou muzikou natrvalo padli do oka, jezdí tam spousta našich orchestrů, operní a komorní soubory, sólisté. Je to krásné, jen kdyby to nebylo tak daleko.

Dlouhé cesto vás unavují?

Autobusy a vlaky mi tolik nevadí. Ale nenávidím letiště, čekání, odbavování, fronty, kontroly, nakonec i obavy, aby se něco nestalo. Za letu často sedíte dvanáct hodin nehnutě na jednom místě, někdy se stalo, že jsme před takovou cestou už seděli v letadle a startovalo se až po čtyřech hodinách, nebo se letělo až druhý den... A po přistání žádný odpočinek, ale třeba hodinové stání ve frontě na pasovou kontrolu, čekání u autobusů, další dlouhá cesta autobusem, případně přestup na jiné letadlo... Takové věci si člověk těžko zamiluje.

Dlouhá léta učíte na HAMU, jak se podle vašeho názoru uplatňují současní absolventi?

Podobně jako za našich časů: někteří sedí ve špičkových pražských orchestrech a podle možností se vedle toho věnují komorní hudbě a sólistickým aktivitám, někteří vyučují. Ti nejlepší mají proti našim časům víc možností pronikat i do ciziny, především s komorní hudbou. Za nás to byla samá komplikace. Taky už během studií mohou jezdit na jakékoli mistrovské kurzy, výměnné nebo hrazené studijní pobyty.

Máme ve srovnání se světem v Česku kvalitní flétnisty?

Během asi pětadvaceti let jsem se jako člen poroty zúčastnil řady mezinárodních soutěží, slyšel stovky flétnistů z celého světa, poznal osobně slavné sólisty, hrál s nimi, a můžu klidně odpovědět, že určitě máme a vždycky jsme měli. Že nebyli nebo nejsou ve světě dost známí, na to měla vliv spousta věcí. Vážím si všech výborných zahraničních flétnistů, ale víme, jakou roli hraje publicita, agenti, příslušnost k velkému státu nebo národu i ten velký náskok v pronikání do světa, který v poválečných desetiletích měli. U nás je spousta výborných muzikantů, včetně flétnistů, a že hraje jeden tak, druhý zase onak, to je jenom správné. Přesto mě mrzí, že nemůžu dostat ani ty nejlepší žáky na soutěže, rád bych se jimi někdy pochlubil, ale oni si zřejmě s těmito problémy nelámou hlavu, říkají - stejně nevyhraju. Poručit jim nemůžu. Nevím, jak to dělá třeba Loránt Kovács v Budapešti, jestli používá tělesné tresty, nebo je podplácí, že jeho žáci chodí do soutěží... Ale vážně, těm mým záleží víc na zajištění existence a o dělání díry do světa s flétnou v ruce si zřejmě nedělají iluze.

Dá se mluvit o české flétnové škole?

My jsme v minulosti spadali do té německé a rakouské sféry, já jsem zažil až konec padesátých let a dál, tehdy sem pozvolna začínaly pronikat prvky francouzského hraní, v Brně působil Hynek Kašlík, který nějaký čas ve Francii studoval, v Praze František Čech, Lutobor Hlavsa, později František Malotín, zběhlý v metodice a prosazující francouzský typ flétny... Není pochyb, že jsme to potřebovali, Francie a flétna, to se vyslovuje jedním dechem, udělalo se tam pro tento nástroj nejvíc, jak v tvorbě komorní, sólové i symfonické, tak v ovládání nástroje. Francouzský vliv sem dříve nebo později musel proniknout, jako prakticky do celého světa. Nevím, jestli se dá mluvit vyloženě o české škole, řekl bych, že jsme se vždycky nechávali ovlivňovat vším pozitivním, co bylo v dosahu, a zároveň - jako u těch orchestrů - si zachovávali ve hře tu zvláštní českou muzikálnost, zpěvnost, možná měkkost. Nebo i perfektnost. Jak kdo. V dnešní době už se způsob hry na flétnu víc a víc sjednocuje, mladí všech národností studují po celém světě u všech možných pedagogů, Francouzi hrají v amerických orchestrech, Maďaři v Německu, Američani učí i ve Francii, na soutěžích nikdo ani v nejmenším neřeší otázku nějakých škol, vítězí muzikálnost, přesvědčivý projev, krásný zvuk, rytmus, ladění - konečně i to! A mne to moc těší.

Nezdá se vám, že dřív byl o flétnu a flétnisty větší zájem?

Pokud bychom mluvili například o zájmu dětí při volbě nástroje, tak to určitě ne, spíš naopak. Pokud by byla řeč o pořadatelích koncertů, jsou určité limity. Já sám si ale nemůžu stěžovat. Nikdy jsem se nevyznačoval snahou prosadit se, a přece jsem odehrál množství koncertů a natočil spoustu snímků, hlavně na gramofonové desky. Pořadatelé nebo vydavatelství mi většinou dávali nabídky, abych to či ono zahrál nebo natočil. Navíc to byly často tematické, ucelené projekty, kompletní nahrávka Händlových sonát, komorní hudba s flétnou Bohuslava Martinů, Rejchovy kvartety, Mannheimské koncerty, francouzské skladby pro flétnu a další. Venku jsem viděl, že v nahrávkách i slavných flétnistů převažovaly spíš transkripce a přídavky.

Potřebovali to prodat.

Ano, a už jsme v té situaci taky, máme tržní prostředí. Ze strany nahrávacích společností nejde o nezájem, ale počítají a počítají... A tak je místo hlavně pro ty aktivní, popřípadě movité, aby si něco sami financovali, zariskovali a podobně. Já jsem se mezitím dostal do věku, kdy na sobě v tomto ohledu už nic měnit nebudu a tudíž už toho moc neudělám.

Které jsou vaše aktuální nahrávky?

V posledních měsících mi vyšly dvě reedice, J. S. Bach a synové - komorní skladby s dvěma flétnami s Romanem Novotným a Vranického sextety s hobojistkou Janou Brožkovou a Stamicovým kvartetem. Předloni jsem natočil flétnový recitál české a francouzské hudby v Japonsku pro Octavia Records, s touto společností máme v jednání ještě jedno CD. Budu rád, jestli se to uskuteční.

Také v rozhlase máte hodně nahrávek, často se z Vltavy některá ozve.

Mám, některé jsem vůbec neslyšel. Bohužel nemohu sledovat, co mi kdy vysílají. Když žila maminka, měla to vždycky zatržené v Týdeníku Rozhlas.

Pořád se soustavně věnujete jazzu?

Když je příležitost a pokud to čas a energie dovolí. Ještě když jsem byl v Českém nonetu, hrával jsem často v klubech, na jazzových festivalech, s TOČRem a JOČRem jsem spolupracoval tak intenzivně, jako bych byl skoro jejich členem. Ale s nástupem do orchestru mi na jazz zbývalo stále méně času a energie. Když máte dvě frekvence po sobě v orchestru, těžko můžete hrát do jedné hodiny v noci v klubu. Aspoň ne tak, jak by to mělo vypadat. Například improvizování chce chuť, sílu, náladu... Ale dělám jazz pořád, máme skupinu Sága rodu S+H, založenou Karlem Velebným - čtyři saxofony a rytmika, spolupracuji s Big Bandem Českého rozhlasu, kapelou Petra Kořínka, s Emilem Viklickým, a nejvíc, jako celá léta, s Karlem Růžičkou. A když delší dobu nic není, cvičím doma improvizace, abych z toho moc nevyšel a mohl kdykoliv nastoupit.

Mluvíte o jazzovém pianistovi Karlu Růžičkovi?

Ano, o jednom z nejlepších. Hrál jsem v jeho skupině - kvintetu; byl tam taky výborný Petr Král na tenorsaxofon, hrávali jsme ve Viole, v Redutě, v Divadle hudby, v Malostranské Besedě - obyčejně po představení Divadla Járy Cimrmana. Hodně jsme nahrávali vlastní věci. Vždycky jsme si rozuměli, však jsme taky narozeni dva dny po sobě.

Vy komponujete?

Napsal jsem asi třicet skladeb, jak se říká "malých forem", jazzově "písniček". Všechny jsou natočeny v rozhlase, některé i na deskách.

S Karlem Růžičkou pořád hrajete?

Nedávno jsme hráli ještě se třemi kamarády dokonce v komorním cyklu Pražského jara, koneckonců Karel s námi hrává i ve zmíněné skupině Sága rodu S+H. Větší spolupráce nás čeká teď v březnu.

Ti, kteří dobře znají i tenhle váš "druhý" život, litují, že se jazzu málo věnujete.

No, to si neumím moc představit, jak se tím někdo trápí, ale s jazzem chci rozhodně pokračovat, chtěl bych i psát, v červnu končím ve filharmonii a budu mít podstatně víc času.

Jako flétnista České filharmonie se musíte potkávat se skladbami, kde se stýká vážná hudba s jazzem - od Honeggera třeba až k Bohuslavu Martinů. Pomáhá vám při tom jazzová zkušenost?

Myslím, že ne. V těchto případech jde vždy jen o stylizaci, o inspiraci jazzem, použití jazzových prvků, ale zápis je klasický, čte se jednoznačně, ať už se ti jednotliví hráči současně věnují jazzu, nebo ne. A myslím si, že ti skladatelé ani nic jiného neočekávali. Přesto jsou to často zvláštní, působivé momenty, třeba v Martinů Dechovém sextetu s klavírem, ale jazz jako takový to není.

Co je tedy "jazzové"?

Když už jsme mluvili o zápisu, jedná se hlavně o jeho rytmickou stránku. Tak například ve swingové hudbě jsou určitá pravidla čtení zápisu a taky určitá pravidla frázování. De facto slyšíte něco jiného, než co vidíte v notách. Je a není to snadné, to cítění se nedá rychle naučit, to se musí dlouhodobě zažít. Pak je tady improvizace, hraní ze značek, z písmen a čísel, což připomíná barokní číslovaný bas. A hlavně - v jazzu je pocit pohody, volnosti, zvlášť v menších skupinách, při jamování, nečekané a nepředvídatelné situace, reagování na spoluhráče, radost ze vzájemného porozumění...

Jak vaše zanícení poslouchám, až se trochu divím, že jste nezůstal u jazzu.

Všechno má své. V symfonickém orchestru se hraje taková muzika, že když se zrovna daří a těch minimálně sto hráčů se rozběsní, tak vám mockrát jde mráz po zádech nebo slzy do očí... Jsou to zážitky nenahraditelné a taky se nedají koupit, jako dnes i v té muzice kde co.

Mimochodem, vzpomněl si někdo na vaše loňské dvojí jubileum: osobní i filharmonické?

Ve filharmonii a na AMU jsem dostal hezkou gratulaci, myslím, že ještě z OSA, ale jinak já zase nejsem tak významný člověk, aby někdo sledoval, kdy mám narozeniny. Je fakt, že jsem toho dělal dost, až se tomu divím, když to někdy potřebuji z nějakých důvodů sepisovat; protože občas mám pocit, že jsem líný. Trochu mě mrzí, že jsem se víc nevěnoval psaní nebo aranžování, tvůrčí práce je ohromná, měl jsem u toho vždycky krásný pocit. Ale člověk nemůže dělat všechno, i tak jsem se vždycky věnoval aspoň třem činnostem najednou.