číslo 4

vyšlo 16. 1. 2006

Navštivte

Není snadné kapelu založit, ani ji udržet

Režisér Alan Parker několikrát prokázal, že se na půdě muzikálu dokáže pohybovat jako málokdo - nikoli co do technické brilance, jak tomu je u hollywoodských produktů, ale v zapojení muzikálové struktury do přesně vymodelovaného časoprostoru - ať již symbolického (Pink Floyd: The Wall) či reálného (Sláva). Ve snímku Commitments, odehrávajícím se v chudinské čtvrti irského Dublinu, zaujme přesně postiženým místním koloritem, inscenační věrohodnost se týká jak prostředí samého, zanedbaných domků a věčně zavlhlých ulic, tak tamějších svérázných postaviček. Podíl kameramana Gale Tattershalla na sugestivním výsledku je nesporný.

Tento film, přicházející do kin v rámci záslužného Projektu 100, předkládá příběh o založení, vzestupu a rozpadu soulové kapely. Obsahuje množství cenných postřehů o místní mentalitě, o tom, jak tamní obyvatelé vnímají sebe samotné jako vykořeněné a vyobcované (však zazní hořký postřeh, že Irové jsou černochy Evropy, Dubliňané černochy Irska a oni sami černochy Dublinu).

Režisér téměř rezignoval na muzikálovou strukturu, zapojuje hudební výstupy (postupně prezentované v bezmála dokumentárním klíči) jako nedílnou součást sledovaného dění. Ale její přítomnost přece jen zachytíme v téměř pohádkovém průběhu hudebních aktivit, kdy neškolení hudebníci zázračnou rychlostí spějí k dokonalému výrazu, kterým ohromí nadšené posluchače. A rovněž v hladkém vyřízení obhroublých mafiánů, kteří chtějí kapelu vydírat.

Parker se soustředí především na postavu manažéra Jimmyho (Robert Arkins), jenž obětavě skládá kapelu, přesvědčuje její jednotlivé členy, pomáhá jim z krizí i bázně. Opírá se přitom o Joeye, charismatického hráče na trubku, poněkud bizarního pábitele, jenž se odvolává na svou spolupráci se všemi možnými muzikantskými veličinami (i když do konce příběhu se nevyjasní, zda to byla skutečně pravda). Všimneme si nápaditých průstřihů jak na hudební dilemata (jsou odmítány jazzové improvizace jako cizorodé soulovému stylu), tak na jednotlivé hráče, často vznětlivé a vztahovačné jako v případě samolibého zpěváka; jeden z hráčů dokonce odejde. Nechybí však ani připomínka tíživého rodinného zázemí: třeba jedna z půvabných zpěvaček pečuje o malé dítě...

Scény, které zachycují zrod kapely a pokoutné zkoušky, vybírání uchazečů, v lecčems připomínají rané Formanovy filmy (zvláště Konkurs a Taking Off), v ironickém kaleidoskopu se střídají na pokračující melodii různí interpreti. V okamžiku, kdy kapela začne veřejně vystupovat (poprvé na církevní akci proti drogám), však Parker rychle zpokorní a její hudební produkce zachycuje v celistvosti. Velkou pozornost věnuje Jimmyho organizační práci, jakoby mimoděk a s jistou nadsázkou zaznamenává jeho skryté touhy (z procítěného rozhovoru se vyklube samomluva před zrcadlem), i dosažení skutečného věhlasu.

Commitments asi nepatří k Parkerovým nejvýznačnějším titulům, ale určitě strhne vypravěčskou bezprostředností. Režisér prokázal nejen znalost, ale také pochopení lidských povah, oceníme, nakolik je obeznámen s výbušným dublinským prostředím, jak umí skloubit spontánně uvolněné herectví s hudební produkcí, která se též stává velkou a působivou podívanou. Dílo, jehož titul odkazuje k závazku, dobrovolně přijaté povinnosti či odpovědnosti, se razantně liší od prostoduchých hříček, která běžně okupují tuzemská kina, a přitom je zábavné.

JAN JAROŠ