číslo 4

vyšlo 16. 1. 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Volební stesky

Přiznávám, že mě vstup do tohoto roku ani málo netěší. Proč, když nám přece zdaleka není zle. Jenomže bude to přece rok volební, či dokonce supervolební, jak shora občas slyšet, a dá se tedy očekávat, že dojde k ještě většímu zhrubnutí poměrů, které se dotýkají věcí veřejných a obecných, než na jaké jsme si v uplynulých několika svobodných letech museli zvykat, a budiž nám přičteno ke cti, že hrubosti, lži a perfidnosti jsme dosud nepřivykli, přesněji řečeno, rozhlas nám to zatím nedovolil.

Stačilo si vyposlechnout - už jako první vzorek -, co se začalo odehrávat hned ve vstupním dni roku, přičemž vzorek provázen farizejským zaklínáním korektností a slušností počínajícího politického volebního zápasu, aby bylo jasno, jaký to bude rok. Jak korektního a slušného zápasu se však můžeme nadít, když politická scéna ze všeho nejvíc připomíná českou sportovní arénu či stadion, kde důležitější hru než hráči hrají bafuňáři (začasté stíhaní zákonem, o to liknavějším o co větší peníze jsou ve hře), kteří pomocí podezřelých milionových zdrojů a soudců ovládají a určují výsledky toho, co původně bylo sportem?

Ale abychom byli spravedliví: ani příznivci jednotlivých politických stran se nechovají o mnoho jinak než jako fanoušci, jejichž klub (strana) má vždy a za každých (třeba kriminálních) okolností pravdu. Jako by se tito naši politicky angažovaní občané necítili být na agoře, ale spíše někde na stadionu či někdy dokonce v bojůvkách před stadionem. Jejich standardizované, totožné názory, jejich jednání a chování jako by se v ničem nelišily od způsobů, chování a jednání, jež nejspíš připomíná nejsilnější agresivní fotbalové fankluby.

Média veřejné služby zřejmě letos znovu vykolíkují sterilní prostor pro sebeprezentaci řady skupenství, jež se budou ucházet o držení moci v příštích čtyřech letech, protože tak je u nás chápána rovnost šancí. Takže jako bych už slyšel ty staré známé sliby, prázdné fráze, málo vybíravé útoky mířící kopanci do soupeřových slabin. Mají takové vulgární slovní exhibice v rozhlase a televizi význam? Neměla by média veřejné služby věnovat pozornost pozitivnější práci, jež by spočívala v systematické objektivní analýze aktuálního stavu společnosti, jejího hospodářství a kultury, tedy toho, čeho dosavadní zvolená správa státu dosáhla, a čeho nedosáhla? A jež by si všímala nejenom záležitostí či pouze afér, které umírají s dnem, ale sledovala společenské proměny za delší dobu, než je jedno či dvě volební období.

Státnická zralost lidí, které bychom měli zvolit, spočívá především v tom, že jsou schopni přijímat taková rozhodnutí, jež zakládají budoucí vývoj společnosti, neřku-li přímo dějiny. A pokud taková rozhodnutí odkládají, jako to doposud činily všechny dosavadní vlády bez rozdílu, nehledíce na životní nezbytnost investic do vzdělání, vědy a vývoje, pak každým dnem nás vrhají zpátky, až se staneme námezdními dělníky nejenom Evropy, ale i rychle se vyvíjejícího světa. Trochu ta politika připomíná gulášový spotřební socialismus, pravda, s přebytkem zboží.

Média představují dnes nejskutečnější veřejný prostor, a ten nesmí být majetkem uchazečů o vítězství ve volbách. Dovedu si představit skutečnou kultivaci politického prostředí, jež povede k obnovení zájmu o věci veřejné, a tedy i o důvěru v politiku tak, že rozhlas ve volebním roce bude soustavně a nemilosrdně analyzovat cestu polistopadové společnosti, aniž k tomu bude do omrzení zvát před mikrofon výkonné politiky a funkcionáře, kteří zpravidla neumějí diskutovat, protože neznají jiné, než partajní poslání a priori si navzájem vyvracet názory, ať jsou problematické, ať jsou správné, zpochybňovat dokonce i fakta.

Obávám se však, že všechno půjde znovu v kolejích starých a ještě starších, v radiu a televizi budou pořád vyváženě slyšet hlasy a objevovat se tváře stále týchž pretendentů, neboť kdo není na obrazovce či v radiu, jako kdyby neexistoval. A šance na renesanci politiky bude zase pryč.

Ale ani v tomto případě nemusí být zle: máme tu vynikající, perspektivní stanici D-dur.