číslo 4

vyšlo 16. 1. 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Plyn - zbraň hromadného vydírání?

Když se na předělu roku vyhrotil ukrajinsko-ruský spor o zemní plyn, či přesněji o jeho cenu, a když potom bleskurychle - během jednoho dne - pocítily nedostatek plynu evropské země od Polska po Francii, řekl jsem si, že to je dobrá ukázka toho, co hrozí v měřítku ještě větším, až se energetické zdroje přiblíží svému vyčerpání. I pak bude plyn, nafta a třeba i uhlí zbraní v rukou těch, kdo nebudou váhat použít energetické vydírání jako prostředek k ovládnutí druhých. Už loni jsem v této rubrice psal o diktátu nafty a o tom, že by bylo nanejvýš moudré se proti němu vyzbrojit. "Energetická diplomacie" Kremlu vůči Ukrajině se nyní stává perfektním mementem pro všechny, kdo si nechtějí uvědomit nový imperativ: naléhavou potřebu všech zemí bez surovinového bohatství pojistit se nikoli jen proti vyčerpávání přírodních energetických zdrojů a proti růstu jejich cen, ale hlavně proti nebezpečí, že politikové bez skrupulí zneužijí situace k vydírání, k rozšiřování a upevňování "sfér vlivu" surovinových či jiných velmocí, jednoduše k "ekonomickému imperialismu".

Neumím předpovědět, jak bude v delší perspektivě reagovat Evropa na toto nečekané memento, ani jak se nátlak Moskvy na Kyjev projeví v politické a hospodářské stabilitě Ukrajiny. Ať vývoj bude jakýkoli, myslím, že stojí za to mít od nynějška na paměti, že když někdo hrozí čtyřnásobným zvýšením ceny plynu, nehrozí jen domácnostem, že zůstanou bez tepla, hrozí celé ekonomice země, životní úrovni jako takové a v konečném dopadu i politickému systému a politické orientaci země. Nosil bych dříví do lesa, kdybych se rozepisoval o tom, že o to tu právě šlo. O tu budoucí orientaci Ukrajiny, která se Kremlu vymkla zpod kontroly.

V Evropě je 21 zemí (postsovětské republiky nepočítaje) závislých - v různé míře - na ruském plynu. Přitom západní půlka Evropy i Evropská unie jako celek bez protestů přihlížely loni tomu, jak bývalý německý kancléř Schröder uzavřel s Moskvou dohodu o stavbě severní větve plynovodu, která - jak rusko-ukrajinská krize podtrhla - skvěle v případě potřeby či chuti poslouží Kremlu k tomu, aby od Evropy odříznul přesně ty země, které měl v dobách sovětského impéria pod svou kontrolou a dodnes si nezvykl, že už tomu tak není. Západoevropské země zůstanou případnou plynovou válkou Moskvy s bývalými satelity nedotčeny. Jakou roli sehraje v tom případě členství zemí, jako je naše, v Evropské unii? Půjde přece jen o "obchodní záležitost"!

Ani na začátku ledna, kdy vypukla rusko-ukrajinská plynová krize, se téměř nikdo v západoevropských zemích nepozastavil nad tím, co bývalý německý kancléř spáchal, ba ani nad tím, že hned potom přijal od Gazpromu dokonce "práci"! Co si asi myslel sám Schröder, když najednou viděl, jakou past pomohl nastavit "východní" Evropě?

Kreml se 1. ledna ujal na celý rok předsednictví ve skupině G8. Má v ní vlastně místo především proto, že je surovinovou velmocí. V zemním plynu je bez konkurence. Putin vyhlásil, že během svého předsednictví se chce Rusko v této organizaci nejmocnějších zabývat otázkami energetické bezpečnosti. Ovšem v den, kdy se Rusko ujalo předsednictví G8, ohrozilo energetickou bezpečnost celého kontinentu. Když neváhalo odříznout bez mrknutí oka od takřka jediného zdroje plynu svého souseda, Ukrajinu, prozradilo Rusko G osmičce, ale především evropským zemím, jak asi může vypadat jeho energetická diplomacie, pokud ohrožené země rychle neukáží, že nejsou ochotné zůstat vůči případnému energetickému vydírání bezbranné.

Nahradit ruský zemní plyn nebo alespoň vybalancovat jeho dodávky dodávkami odjinud bude ale jednak drahé, jednak možná i neřešitelné. Když se projevil dopad rusko-ukrajinského sporu o cenu plynu (a o nezávislost Ukrajiny) na celou Evropu, oznámilo Norsko, že není schopné ze svých zdrojů ruský plyn na evropském trhu nahradit. A žádné jiné ekonomicky dostupné alternativy nejsou. Ale nejde jen o plyn. O ten jde dokonce až v druhé řadě. Jde o Evropu, o její soudržnost, o její raison d´etre, tedy o smysl procesu evropské integrace. Což vyplyne z následujícího: Ten první den "plynového šoku", den poté, co Moskva bez skrupulí přerušila dodávky plynu na Ukrajinu, se některá evropská média na chvilku přestala kontrolovat a mezi řádky naznačila, co budou považovat za "Evropu", až jednou půjde do tuhého. Než se totiž pokles tlaku plynu projevil i v jejich zemích, ozývalo se leckde, že "Evropa" je mimo nebezpečí, i když se zároveň konstatovalo, že nedostatek plynu se citelně projevil v Polsku, Maďarsku a na Slovensku. Teprve téhož dne k večeru zjistilo všech 21 zemí odebírajících ruský plyn, že jeho tlak poklesl i u nich a že tedy mimo nebezpečí ruských plynových manévrů není nikdo, tedy ani ta "Evropa", kterou mají mnozí lidé ze "starých" členských zemí stále ještě zafixovanou v mysli: jejich "Evropa", ta západní.

Ruská energetická diplomacie - tak jak se předvedla v nátlaku na Ukrajinu - představuje samozřejmě reálnější nebezpečí pro nás, Polsko, Slovensko a Maďarsko než třeba pro Belgii, Švédsko či Francii. Ale druhotně představuje každý kompromisnický postoj Evropské unie nebezpečí pro autoritu Unie jako celku, pro její autoritu jak u občanů členských zemí, tak na světové scéně. Podle mne, Kreml svými plynovými manévry vůči Ukrajině, testoval rozhodnost Evropy, její odhodlání nedat se zaskočit. Jestliže dojde k závěru, že stačilo obnovit v plné míře dodávky plynu evropským zemím k tomu, aby evropští "přátelé" zapomněli na memento, kterým pro ně v prvním okamžiku bylo vydírání Ukrajiny, bude vědět, že mu v rukou zůstává zbraň, kterou svět (a hlavně Evropa) lehkovážně přehlíží.

My bychom ale takové memento přehlížet neměli. Nechat se ukolébat to se v naší zeměpisné poloze stále ještě nevyplácí. Nejsem sám, kdo to tak vnímá. Úvodní pasáž celostránkové analýzy situace po rusko-ukrajinské krizi, která vyšla ve Financial Times dne 4. ledna, vyslovuje domněnku, že za ruským brutálním nátlakem na Ukrajinu je možné vidět skrytý "záměr Kremlu znovu posílit kontrolu nad strategickými vazbami s bývalými satelity". Země Visegrádu by měly naléhat na Evropskou unii, aby se co nejdříve obrnila (a to jako homogenní celek) proti jakémukoli energetickému vydírání.