číslo 5

vyšlo 23. 1. 2006

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Dechy nám v bigbítu zněly úžasně...

Úctyhodné množství úspěšných písniček má na svém kontě coby autor jedenašedesátiletý Pavel Krejča. Připomeňme třeba tituly Plakalo bejby, Balalajka a Peggy vytvořené pro Petra Spáleného, Je ráno, Anno pro Václava Neckáře, Abych tu žil pro Michala Tučného nebo hity Věry Martinové Malý dům nad skálou, Až na vrcholky hor, Nebe, peklo, ráj, Toulavý džíny... Tento skladatel, aranžér, hráč na lesní roh, melofon, mandolínu a klávesové nástroje byl v šedesátých letech členem skupiny Hipps a nástupnického Apollobeatu, který od začátku následující dekády - po odchodu Jana Spáleného - vedl. Pavel Krejča si povídal o své dosavadní kariéře s autory pravidelného vzpomínkového písničkového pořadu Staří, ale dobří, vysílaného každou sobotu ČRo 2 - Praha.

Začínal jste ve skupině Hipps. Byl jste už v jejím prvním složení?
Ano. Spolu s Honzou Spáleným jsem stál u jejího zrodu. V roce 1965 jsem se vrátil v srpnu z vojny a už tehdy jsme hráli v tehdejších beatových klubech, v Olympiku, Sluníčku i jinde.

Hipps byli v rámci domácí hudební beatové scény šedesátých let mimořádní tím, že přibrali dechovou sekci. Kdo s tou myšlenkou přišel?
Myslím, že to byla společná koncepce. Tehdy k nám postupně začaly pronikat kapely jako Blood, Sweat and Tears, Chicago a možná i Tower Of Power. To se nedalo ignorovat. Jejich hudba nám zněla úžasně, byli jsme jí naprosto opojeni. Je pravda, že jsme byli ve své době první a jediní, kteří měli dechovou sekci.

Vy jste ovšem byl paralelně zaměstnán ve výtvarném oddělení Československé televize. Jak to šlo dohromady s muzikou?
To byla zábavná etapa mého života a dodnes na ni velice rád vzpomínám. Na tom zaměstnání bylo nejhezčí to, že jsem nemusel dodržovat pravidelnou pracovní dobu a měl jsem trošku volnější režim. Vytvářel jsem doplňky do televizních inscenací - různé žárovičky, malůvky a podobně. A mohl jsem se naplno věnovat muzice.

Hipps se přestěhovali do divadla Apollo. Dali jste si podle něj nový název a taktéž se proměnil i váš styl, že?
Bylo nutné změnit repertoár pro potřeby toho divadla. Jeho hlavní hvězda, Karel Gott, na delší čas odjela zpívat do Ameriky, do Las Vegas, a tak jsme po něm museli vyplnit hudební mezeru. Doprovázeli jsme tehdejší účinkující Apolla Yvonne Přenosilovou, Karla Hálu, Pavlínu Filipovskou a samozřejmě Petra Spáleného. Vznikala docela zajímavá hudební představení, na nichž participovali význační režiséři - například Jirka Menzel, Vít Olmer nebo Honza Bonaventura.

Z dnešního pohledu se zdá být až neuvěřitelné, že v určitou dobu v jednom městě existovala tři divadla spojená s populární hudbou - vedle Apolla i Semafor a Rokoko.
Ta situace se nedá přenést do dnešní doby. Divadla vyrůstala ze zvláštního ovzduší šedesátých let a vedle hudební funkce plnila i roli zábavnou. Nic podobného se už opakovat nebude a vlastně ani nemůže.

Vraťme se k Apollobeatu. Kromě hitové produkce typu Plakalo bejby figuruje v diskografii této kapely pozoruhodná, až surrealisticky působící deska Zvon šílencův. Jak ji máte uloženou v paměti?
To bylo vybočení trochu jiným směrem, než kterým kapela šla. Deska nabízí řadu nečekaných momentů a instrumentálních sól. Bylo zvoleno jiné aranžmá a místy zní až jazzově. Dominantní je nesmírně zajímavá kompozice Honzy Spáleného a textaře Edy Pergnera. Ta deska ale byla výšlapem, nikoliv obratem. Pak jsme se zase vrátili k normálním písničkám a deskám Petra Spáleného. Vyvázali jsme se ze Státního divadelního studia, kde jsme pár let pobyli - a jsem za to vděčný, protože jsme se tam něčemu naučili. Vydali jsme se na vlastní dráhu.

Jako muzikant jste obepnul docela široké spektrum instrumentů. Kromě jiného jste hrál mandolínu, což v daném druhu hudby nebyl zas tak obvyklý nástroj.
Nevím, proč mě ta mandolína tak zaujala. Mám ji velice rád, ale já jsem především dechař. V šesti letech jsem sice vrzal na housle, ale později jsem v době dospívání viděl a hlavně slyšel ve filmu Synkopy fantastického trumpetistu Harryho Jamese. Přemluvil jsem mámu, aby mi koupila trumpetu, a začal jsem na ni troubit - k veliké radosti sousedů. Jako voják jsem byl členem Posádkové hudby Příbram, kde jsem hrál na lesní roh. U něj už jsem zůstal. Honza Spálený mi řekl: "Proč by ses měl vracet z lesního rohu k trubce? Nechám ti udělat zvláštní nátrubek." Tenkrát jsme viděli v nějakém dokumentu orchestr Stana Kentona se sekcí melofonů, tedy lesních rohů s korpusem dopředu. Nechal jsem si tedy podle Honzovy rady předělat lesní roh, a jak se později ukázalo, byla to dobrá volba. V dechové sekci působil měkký, ale někdy až práskavý zvuk lesního rohu dobře a dával kapele charakteristický výraz.

Jako autor jste se pozvolna stylově přeorientoval na country. Jak k tomu došlo?
Už na albu Dítě štěstěny Petra Spáleného se ozvaly písně, kde byly steel kytara, housle, foukačky, tedy nástroje, které tvoří charakter tohoto druhu hudby. Já, Petr i Michal Tučný jsme všichni z jednoho místa, z Prahy 7 - Leteňáci. A z té blízkosti vyrostl podobný hudební názor. Už dlouho předtím jsem se znal se Zdeňkem Rytířem, který mě požádal, abych pro Michala něco napsal. Tak vznikly písničky, z nichž nejznámější je Abych tu žil. Pak se objevila na scéně Věra Martinová, členka dívčí sestavy Schovanky. Její hlas mě okamžitě chytil, uvědomil jsem si, že v Čechách chybí a že bych pro ni rád psal. Slovo dalo slovo a už první písnička byla hit - Malý dům nad skálou. U Věry to nebylo takové country jako u Michala Tučného, spíše country-pop, který lidi přijali. Každému nesluší stejné šaty.

Jste spokojen s výslednou podobou vaší autorské kompilace Zlaté songy, která vyšla v loňském roce?
S tou deskou mi hodně pomohl Jihočech Aleš Trdla, který její vydání inicioval a mnoho nepříjemných záležitostí vyřídil za mě. Samozřejmě že některé mé známé písničky z celkového počtu zhruba pěti set kvůli časovému limitu chybějí, ale myslím, že CD je reprezentativní ukázkou většiny mých nejpopulárnějších písniček.

JIŘÍ KASAL