číslo 5

vyšlo 23. 1. 2006

Titulní rozhovor

Pavel Šporcl, houslista

Jak došlo k vaší "týmové" spolupráci s Ondřejem Soukupem?

Z mé iniciativy. Oslovil jsem Ondřeje, jestli by nechtěl na něčem podobném se mnou pracovat. A protože on nikdy nic podobného nedělal, souhlasil a ujal se toho.

V čem spočíval váš autorský podíl, jak jste si rozdělili práci?

Dostal jsem od Ondřeje základ a dokomponoval k němu houslové finesy, které ta skladba chce. Musím říct, že tahle práce se mi moc líbila.

Zatím jde o jedinou skladbu, která trvá necelé čtyři minuty. Budete pokračovat?

Ano, tohle je jen první signál, jakýsi příslib mého prvního neklasického cédéčka.

Jak byste charakterizoval hudbu na připravovaném albu?

Řekl bych, že to je klasická hudba v populárním podání. Rozhodně nejde o běžný "popík", myslím, že tímhle stylem až zas tolik nevybočuji z klasiky. Ale přece jen jde o žánr, který mě může víc přiblížit mladým. Věřím, že trošku rozšíří povědomí o houslích a ukáže, že se pro ně dají složit i takové skladby. A doufám, že se bude hodně hrát v rádiu.

Vy přece máte spoustu rozhlasových nahrávek.

Mám, ale ty můžete slyšet na Vltavě nebo na rádiu Classic, ne na normálních rádiích.

Počkejte, Vltava je přece řádné celoplošné rádio!

Jistě, ale myslím to tak, že je zaměřena klasickou hudbu. Jenže na Radiožurnálu ani nikde jinde mi Dvořáka nezahrají. Pokud na té rozhlasové stanici nemám hodinový rozhovor a nedonesu si s sebou pár nahrávek sám. Z těch pak případně v rámci rozhovoru kousek uvedou. Jinak - ať se člověk jakkoliv snaží, je to neprůchodné. Ale to není důvod, proč tuhle nahrávku budeme dělat. U mne je hlavní, že jsem už dlouho chtěl nějaký takový autorský projekt udělat.

Signalizuje to vaše nakročení jiným směrem?

To určitě ne, je to jen malé vybočení z klasiky, díky kterému jsem mohl zabrousit do jiného teritoria.

Vybočujete rád?

Rád, i když ne příliš často. Budu se vždy věnovat především klasice. Ale mám rád jazz i cimbálku. V cimbálové muzice jsem hrál dokonce jako primáš. Tedy, abych to řekl správně - muzikanti byli hodní a nechali mě hrát. Nejsem totiž člověk, který by se cpal do věcí, které neumí tak dobře. Cimbálovku ale miluju, je mi velice blízká. Mám kamarády v cimbálové muzice Antonína Stehlíka, se kterou rád spolupracuji. Představte si, že mě nechají i zpívat! Já samozřejmě neumím tolik písniček jako oni a nikdy se je nenaučím, je to jejich parketa, ne moje, ale kdykoliv je šance, tak si s nimi rád zahraju. Měl jsme také společný koncert s Hradišťanem, který byl pro mne nezapomenutelný: celý večer věnovaný houslím. Nejdřív hrál Hradišťan, pak já svůj repertoár a nakonec jsme se spolu sešli na pódiu a hodinu bavili publikum. Taky jsem přitom zpíval a nádvoří plné posluchačů s námi souznělo. Bylo to úžasné.

Vzhledem k věku je vaše kariéra až závratná: od vítězství v rozhlasové soutěži Concertino Praga až po vyprodané sály a desetitisíce prodaných desek. Co považujete za svůj dosavadní největší zážitek?

Největší zážitek? Všechno, celou tu dobu, co od Concertina uplynula! Protože já v žádném případě nejsem na vrcholu. A neustále se děje tolik věcí, že se dá těžko vybrat jeden či dva důležité okamžiky.

Ale snad máte na své cestě nějaké milníky, které jsou pro vás důležité?

Jedno z nejdůležitějších setkání v mém životě, které mě posunulo úplně jiným směrem, bylo setkání s paní Dorothy DeLay, nejlepší učitelkou na světě své doby, která si mě v roce 1996 vzala do své třídy na Julliard School v New Yorku. A samozřejmě i studium u mého velkého idolu Ithaka Perlmana. Moc rád vzpomínám i na pana profesora Václava Snítila, u něhož jsem studoval v Praze na konzervatoři a AMU, ale i na další své profesory, protože každý z nich mi dal to, co jsem v dané chvíli potřeboval. Ze všech jsem čerpal. Proto nechci někoho vyzdvihovat a na jiné zapomenout, vždyť všichni mi dali co mohli. Velkým zážitkem pro mne byl můj první koncert s Českou filharmonií, debut na salcburském festivalu, ale určitě to není tak, že bych někdy někde zahrál jeden koncert a najednou mě všichni začali uznávat. Já si všechno musel velice poctivě odpracovat.

Máte velmi bohatý repertoár: 45 koncertů, to je impozantní číslo. Který z nich vám dal nejvíc "zabrat"?

Jednoduše řečeno - všechny; na tuhle otázku se totiž těžko odpovídá, protože každý koncert má nějakou specifičnost, ať už technickou nebo muzikantskou, obtížně se určuje, který byl pro mne nejnáročnější. Některé koncerty jsou velice těžké na paměť - třeba Šostakovičův houslový koncert je nesmírně náročný, byť velice efektní. Teď se učím koncert Richarda Strausse, který je zase náročný technicky. Ale k šíři svého repertoáru, který se nestále snažím doplňovat o nové skladby, musím dodat, že existuje taky spousta skladeb, které jsem sice hrál, ale už si je nepamatuju. To, že mám na repertoáru několik desítek koncertů, ještě neznamená, že ráno vstanu a hned všech pětačtyřicet zahraju. Některé jsem nehrál několik let. Ale jsou i takové, které bych mohl hrát hned zítra, třeba Čajkovského nebo Mendelssohnův houslový koncert. S těmi bych neměl žádný problém.

Na jedno ze svých posledních alb jste zařadil vedle Čajkovského také Dvořákův houslový koncert a nejnovější CD je celé dvořákovské. Proč jste znovu sáhl právě po tomto skladateli?

Vyzvala mne k tomu vydávající firma a já měl z toho podnětu radost, protože jako český interpret samozřejmě Dvořáka hraju rád. Na tomto CD jsou jeho nejznámější skladby pro housle a klavír, Sonatina, Mazurek, Romance. Nakonec jsme se domluvili i na pokračování, letos natočím ještě jednu desku se zbylými skladbami a dokompletuji tak celý Dvořákův sólový houslový repertoár. Nejdůležitější skladbou na příští desce bude určitě jeho Houslová sonáta a také houslové verze jednoho či dvou Slovanských tanců.

Už dlouho spolupracujete s klavíristou s Petrem Jiříkovským, jste také osobní přátelé?

Hrajeme spolu právě proto, že jsme dobří kamarádi. Doufám, že to je z našeho hraní na nahrávkách i na pódiu poznat. Pro mě je vůbec velice důležité mít dobré vztahy se spolupracovníky, s klavíristy, s dirigenty. Mám rád, když se na sebe usmíváme a jsme v pohodě. S Petrem trávíme na koncertních šňůrách a vůbec na koncertech hodně času, takže se známe velice dobře.

V poslední době se u vás stalo pravidlem, že když vydáte CD, uspořádáte k němu i koncertní turné. Tahle praxe byla, pokud vím, převzata z oblasti popu, vyhovuje vám? Získává vám publikum?

Určitě. A nejen publikum, ale i zájemce o cédéčka, která se dají na mých koncertech koupit. Ti, kdo nemají šanci je sehnat v prodejnách, nebo v jejichž okolí prodejny nejsou, mohou tak přijít k aktuálním nahrávkám. Pro posluchače je to myslím nejjednodušší způsob, jak desku dostat. Nehledě na to, že podle mých zkušeností si lidé na koncertech nejraději koupí přesně ty skladby, které před chvílí slyšeli. Těším se, že už brzy vyjedu na turné s Dvořákem a že se bude taky líbit.

Aspoň tak, jak se líbil třeba váš Paganini, za nějž máte i zlatou desku.

Paganiniho hraju moc rád, i když práce na něm byla hodně náročná. Protože v dnešní době musí člověk díky digitální technice zahrát i ten nejmenší detail. A přiznám se, že to je mnohdy až nelidské, protože Paganiniho skladby jsou velice těžké. Ale mám z té práce radost. Nedávno jsem měl poslední koncert paganiniovského turné v Bratislavě a dopadl velmi dobře.

Jezdíte na Slovensko často?

Nejezdím tam tak často, ale myslím, že o to víc mě přijímají a těší se na mě.

Vystupujete na významných hudebních festivalech doma i v zahraničí, v Salzburku, na Pražském jaru, na Concentus Moraviae či Moravském podzimu. Jak vnímáte odlišnost atmosféry a publika na podobných prestižních akcích a na normálních koncertech?

Festivalové publikum je určitě jiné, zvláštní, prostě festivalové. Troufám si říct - a nemyslím to ve špatném slova smyslu - že je víc snobské než na obyčejném, třeba nějakém abonentním koncertu. Ale vždycky záleží na druhu festivalu a na tom, jakou má tradici. Mne velmi těší, že i na velkých festivalech, kde jsem hrál, ať už to bylo na Pražském jaru nebo třeba na festivalu v Salzburku, na Mitte Europa či na Festspiele Europaische Wochen v Pasově, bývají vstupenky zpravidla vyprodané.

Který svůj projekt považujete v probíhající koncertní sezoně za zvlášť významný?

Asi nejnovější album Dvořákových houslových skladeb. Těším se i na únorový koncert v Německu, kde budu poprvé v životě hrát zmíněný Straussův houslový koncert, který se prakticky neuvádí. Za významný považuji také připravovaný mozartovský recitál, se kterým vystoupím v pražském kostele Šimona a Judy 21. února. Občas sice Mozarta hraju, ale recitál jenom z jeho skladeb pro housle a klavír jsem ještě nikdy nehrál. Jistě mě to posune trošku dál. Důležité jsou i koncerty s Liverpoolskou královskou filharmonií a vystoupení v Americe, v Japonsku a ve Španělsku.

Poměrně brzy jste na sebe začal upozorňovat nápadnou image a určitou extravaganci vzhledu si pořád udržujete. Myslíte, že vám to pomáhá získávat publikum? A že se pak na vaše koncerty vrací už ne kvůli "ošátkovanému" - dnes dlouhovlasému - Šporclovi, ale kvůli hudbě, kterou hraje?

Jsem o tom přesvědčen! Samozřejmě, mnoho kritiků s tímto mým přístupem k hudbě nesouhlasí, myslí si, že to ničemu nepomáhá. Ale já jsem přesvědčený, že to, jak jsem své koncerty a muziku začal prezentovat, je velice užitečné. Například na mne začalo chodit hodně mladých lidí. A starší, u kterých jsem se mohl dejme tomu bát, že by odešli, nebo že by se na mě nechtěli dívat, ti na mých koncertech zůstali. Přišlo navíc mnoho těch, kteří by nikdy na žádný koncert nešli. Nejdřív možná ze zvědavosti - podívat se, jak vypadám. Snažím se zkrátka dostat k lidem co nejblíž, nechci, aby mezi mnou a publikem byla jakási opona. Myslím, že se to daří. Dostávám mnoho dopisů i e-mailů o tom, že díky mně a mému koncertu někdo začal poslouchat klasickou hudbu. A i kdyby to byl jen jeden jediný člověk, zaplať pánbůh za to.

Občas ale slyšíme připomínku, že vaše nápadné vzezření odvádí pozornost. Publikum se na vás dívá a neposlouchá, co hrajete.

Jenže pokud lidi přijdou, stejně tu hudbu slyší, vydrží půldruhé hodiny na sedadle a neusnou! Jistě, dívají se na mě, ale to jim vystačí sotva na pár minut, většinu času musí poslouchat, co hraju a jak to hraju.

A co další častá námitka - že příliš přibližujete klasickou hudbu showbyznysu?

Ale já si myslím, že i klasika je součástí showbyznysu! Když se to samozřejmě dělá v rozumné míře a na určité úrovni. Lidé se přece odjakživa chtějí na interpreta dívat. Vždyť třeba sólistky, ať jsou to pěvkyně nebo instrumentalistky, zpravidla nevypadají na pódiu jako svěřenkyně penzionátu, ale vždycky se na svůj koncert krásně oblečou. Stojí o to, aby se na ně lidé dívali.

Vy sám ovšem přijímáte pozvání do skutečného showbyznysu, konkrétně do televizních zábavných pořadů na Nově - ta vám dopřává řadu prezentačních příležitostí. Zrovna nedávno jste se tam ladně vlnil v latinskoamerickém rytmu.

A nebylo to poprvé ani naposledy. Věřím, že mám v sobě zakódovanou laťku, pod kterou bych nešel. Zatím se mi to myslím dařilo. Když jsem jako zástupce oblasti vážné hudby předával cenu vítězi Zlatého slavíka, byl jsem tam za sebe, jako muzikant jiného žánru.

Čeká vás spousta cestování. Máte vůbec možnost odpočívat?

Na to si vždycky musím udělat čas. V lednu si pravidelně "naordinuji" týden na horách a každý rok v létě měsíční dovolenou. To pověsím housle na hřebík, přesněji někam je schovám, a celý měsíc na ně nesáhnu.