číslo 5

vyšlo 23. 1. 2006

Jak to vidí

Ivan Medek, publicista

ZKRAJE TÝDNE

To všechno odnes čas?

V roce 1930 se stal šéfem hudebního oddělení Radiojournalu (tak se tehdy jmenoval dnešní Český rozhlas) Karel Boleslav Jirák. Byl to hudební skladatel, dirigent, pedagog, spisovatel a kritik. Obecně uznávaná osobnost české hudby. Při jednom rozhovoru prý na otázku, co považuje za svůj hlavní úkol v nové funkci, odpověděl: pozvednutí obecného vkusu. Tím nemyslel zrušit vysílání populární hudby, tehdy se říkalo šlágrů, ale nahradit ty špatné lepšími. Zároveň to znamenalo konec podbízení se požadavkům posluchačů. Rozhlas byl tehdy nejdůležitějším mediem, nebyla televize. Slovo "vychovávat" nebylo ještě v mediích tabu a nikdo se mu neposmíval.

Jak to Jirák dělal? Především se nespoléhal jen na sebe. Zavedl novou funkci hudebního režiséra a obklopil se mladými, talentovanými a vzdělanými skladateli a teoretiky. Onen obecný vkus nemohl úplně ignorovat, ani příliš rychle měnit. Zároveň si byl velmi dobře vědom toho, že zájem posluchačů vážné hudby je stále ještě omezen na devatenácté století, přičemž mnozí z nich neznají ani všechna díla Bedřicha Smetany nebo Antonína Dvořáka. Věděl proto, že musí pracovat na dvou frontách. Zlepšit kvalitu šlágrů, dechovky a operet a zároveň rozšířit repertoár vážné, nebo jak se tehdy říkalo, těžké hudby. Pro interpretaci skladeb soudobých autorů měl k dispozici rozhlasový orchestr. "Mám zkušenost, že obecenstvo nepředpojaté pochopí i skladbu nejmodernějšího směru, když se mu předloží vhodným způsobem a ve vhodném zarámování."

Rozhlas si byl za Jirákova působení vědom odpovědnosti vůči našim předním hudebním institucím. Z Národního divadla se během roku přenášelo dvacet sedm opernícfh představení, tj. tři měsíčně, z Německého divadla a z Národního divadla v Brně po pěti přenosech ročně, ze Slovenského národního divadla sedm. Z veřejných koncertů České filharmonie přenášel rozhlas dvacet osm koncertů ročně, z tzv. Evropského rozhlasu patnáct. Účinkovali na nich nejslavnější světoví umělci té doby.

Pár slov osobně. Nemusím snad připomínat, co pro mne a pro mou generaci rozhlas znamenal, a to nejen v době, kdy nebyla televize. Koncem šedesátých let, to už se zase ledacos smělo, mě Hudební redakce pro děti a mládež, mimochodem moc dobrá redakce, pozvala ke spolupráci. Podařila se nám řada věcí. Mezi jiným soutěž pro mladé Hádejte desetkrát, věnovaná poznání světových skladatelů, která běžela v dobrých vysílacích časech. Každý týden bylo věnováno jednomu autorovi několik relací, jejichž znělkou bylo charakteristické téma z jeho tvorby. Stalo se mi, že jsem přišel ráno v půl osmé do tiskárny, kde se tiskly programy Pražského jara, a už za dveřmi jsem slyšel, jak si sazeči pískají Beethovenův Menuet. Na otázku, co to je, odpověděli: Nevíme, ale je to dobré.

Vzpomněl jsem už tehdy na Jiráka a na jeho snahu pozvednout obecný vkus, tedy nejen uspokojovat potřeby vzdělaného publika, nýbrž rozšiřovat obzor všech posluchačů. Vzpomínám na to i teď, když píšu svůj první příspěvek do rozhlasového časopisu.