číslo 5

vyšlo 23. 1. 2006

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Důvěra - vzácná bylina

Možná jsou mnozí vděční za odlehčené náměty na tomto místě, ale myslím, že Týdeník Rozhlas své čtenáře politickou tématikou nezahlcuje, a konec konců dává svým přispívajícím autorům volnou ruku. A mně se dnes chce tolik psát o důvěře! Jak přibývá člověku životních zkušeností a čím širší rozhled získává, tím víc musí oceňovat její roli. Z osobního života vím, že dovede dát dnům řád, klid a vyrovnanost, bezpečnou cestu po správných kolejích. Jsou jí vzdálené nerváky, mindráky a deprese, nic nepředstírá, a dovede posílit v trápení i ve snažení, jehož výsledek není tak docela jistý. Je to báječný, uvolněný vztah, když víte, co můžete od druhého očekávat a čeho by se nikdy nedopustil. Jenomže my bychom nutně potřebovali, aby taková důvěra panovala nejen ve vztazích ryze osobních, ale i v životě veřejném. A přiznejme si: právě jím se šíří jako epidemie nepochopení, podezírání, osočování, předstírání a já nevím co ještě horšího. Většinou důvodně, ale v té komplikovanosti leckdy i neprávem. A výsledkem není důvěra, ale únavná permanentní ostražitost, obavy a nejistota.

Každou neděli se nám odehrává před očima na třech televizních stanicích setkání dvou či více politických soupeřů v televizním studiu. Mají stále se opakující scénář. Každý z nich uvádí jiná čísla, navzájem se obviňují ze lží a zkreslování faktů, každý argumentuje jinými údaji. A divák nikdy nemá a nebude mít možnost ověřit si, co je pravda. Způsob podání si zahrává s emocionální volbou - komu víc věřit? A komu, když je na pováženou dát za pravdu oběma, protože... Ano, protože jde o politickou hru, zvláště upravenou a okořeněnou blížícími se volbami. Někteří politici to dělají s gustem, jiní pod tlakem druhé strany z donucení. Jenomže to běžný divák málokdy odhadne. Jak rád by se spolehl na důvěru. Nedostavuje se. Všimněte si: když jeden mluví, druhý, pokud mu neskáče do řeči, kroutí hlavou a přihlouple se usmívá, jako by chtěl naznačit: "Jen si mluv, blbečku, já lidem řeknu své!" Ty úsměvy mi nadlouho zůstávají v paměti, víc než pronesená slova. Ale čerpat z nich důvěru, to přece ani nejde!

Mnohokrát jsme mezi přáteli debatovali o tom, kolik našich poslanců, členů vlád a představitelů politických stran jsou čistí lidé, zasluhující důvěru. Stačily nám prsty jedné ruky. Jestli o takových víte, prosím, napište mi o nich. Život politiků je totiž životem v jiné sféře, než je ta naše, občanská. Přijímání výhod bez skrupulí člověka pokazí. Je to jedna z věcí, kterou námi zvolení s nadšením zdědili po komunistech a nehodlají se takového cenného dědictví vzdát. Jakmile si člověk navykne, udělá všechno pro to, aby neklesl pod příčku, na kterou se už vyšplhal. A pak už nestačí poslanecké nebo senátorské platy a je třeba sáhnout v dobrém a vlivném postavení po dalších zdrojích příjmů, protože - co kdyby ten základní najednou vyschl.

Znovu a znovu si čtu v novinách příběh poslance ČSSD Michala Krause, který se natolik vžil do role obchodníka s kakaem z Ghany, že naletěl úvěrovému podvodníku Františku Rigovi, prý v euforii se podepsal na smlouvu jako "director" a dal mu dokonce k dispozici k převodu padesáti tisíc dolarů vkladní knížku své matky. A Rigo, který si odpykává desetiletý trest za podvody, ho teď z vězení obviňuje z přípravy nekalého obchodu. Zkušený by řekl: svatá prostoto, ale ona to není tak docela prostota. Kraus sám řekl, že tehdy, v roce 2001, byl ve své straně v nemilosti, a kdyby přestal být poslancem, musel se přece starat o zabezpečení rodiny. Poslanec Kraus už patří mezi ty, kteří mají co vysvětlovat, tajit, a tím pádem i mlžit.

Podobně je na tom poslanec ODS Vladimír Doležal, který údajně požadoval na dvou podnikatelích osmisettisícový úplatek pro jednoho radního. Inu, je jasné, že politické strany nejsou souručenstvím čistých. Naopak. Lákají takové, kteří větří prospěch.

S úžasem znovu a znovu čtu informace o tom, že vedení KDU-ČSL se sešlo v Lipnici nad Sázavou, jak to činí pravidelně a rádo, neboť nocleh tu stojí 49 Kč a plná denní penze 166 Kč. No, neberte to, když máte hluboko do kapsy! A tady se rozhodlo, že strana lidovců podpoří ODS, svého možného budoucího partnera v příští vládě, v kritice premiéra Jiřího Paroubka. Jen do něj! Podle nich se provinil tím, že si vyžádal vysvětlení od státní zástupkyně, z jakých důvodů bylo zastaveno více než deset trestních stíhání Tomáše Pitra. Sněmování lidovců usoudilo, že nemá právo vměšovat se jakkoliv do soudních kauz, natož někoho úkolovat, aby mu dal informace. Jak se vyjádřil předseda Kalousek: "Veřejnost musí být nesmírně citlivá na jakékoliv, byť mediální náznaky relativizace některých základních principů demokratického státu." Jsem veřejnost, snad proto jsem také citlivá. A žádám si rovněž odpověď na tutéž otázku, kterou dal státní zástupkyni premiér. Chci jen vysvětlení. A to není totéž jako vměšování.

Nejhorší, co se může stát, je, odcházejí-li ze svých pozic lidé, kterým se při vší úctě děkuje za skvěle odvedenou práci, oceňuje se jejich vysoká kvalifikace a morálka. To je příběh prvního náměstka nejvyšší státní zástupkyně Jaroslava Fenyka. Doufejme, že zatím příběh s neznámým koncem, bereme-li vážně ujištění premiéra Paroubka, že "korupci, politické tlaky a dokonce politické zakázky, ba jen podezření z něčeho takového, nekryje a krýt nebude". V justici bere důvěra obzvlášť za své. Mnozí ji vidí jako dámu se zavázanýma očima, ale dobře slyšící. A tak se jí stává, že z kriminálních případů se promyšlenými tlaky dělají politické hlavolamy a takové manévry odstavují ty nejdůležitější, tedy policii, státní zástupce i soudce, do vedlejších rolí. Jak správně říká státní zástupce Jaroslav Fenyk, "ve finále po takových tahanicích už asi nikdo nemůže věřit, kde je pravda". Kvalifikovaný a čestný státní zástupce odchází, protože nechce pracovat v atmosféře, která svazuje pocitem, že ponese následky, jestliže se svou prací dotkne některého z politiků. Bohužel, jen ministr spravedlnosti a předseda US - DEU Pavel Němec jako by nevěděl, oč jde.

Vida, jsou také lidé, kteří pro etiku v sobě a pro spravedlnost věci dovedou říci: tak takhle ne! Nevypaří se, ani neprásknou dveřmi. Vysvětlí, proč tak činí. K takovým mám důvěru.