číslo 6

vyšlo 30. 1. 2006

Dívejte se

Bolestivý je pád do prachu ponížení

Sobota 11. února, Nova, 20.00

Hned v první větě si řekněme, že vizuální stránka filmu Ridleye Scotta Gladiátor je ohromující - stačí si vybavit úvodní pohledy na unavené vojáky, na rozbahněnou, v příšeří se topící krajinu kdesi v Germánii, kde se schyluje k rozhodujícímu střetnutí mezi římským vojskem a barbarskými kmeny. Režisérova péče o hodnověrnost reálií fascinuje: nejenže je (trikově) rekonstruován starověký Řím včetně obrovitého Kolosea, nejenže jsou prostranství zaplněna bezpočetnými davy lidí, navíc je nenápadně vnášen i jistý rozměr zchátralosti, která se vyjevuje zejména v detailních záběrech: vidíme, jak se mohutné kvádry drolí, jak ošuntělé jsou monumentální stavby, jak z dálky ohromující nádhera se vlastně rozpadá.

Avšak příběh samotný, jeho vedení, pojetí a vývoj postav, to vše je překvapivě konvenční, podřízené tradicím historických velkofilmů. Do osudů vrchního velitele římských vojsk Maxima, jenž se odmítne podřídit nastupujícímu císaři Commodovi a v přestrojení za gladiátora chystá pomstu, jako by se propojily dva jiné filmy, Ben Hur a Pád říše římské. Z prvního titulu pochází téma zvůle a následné pomsty, z druhého zcela identický motiv schopného vojevůdce (ovšemže fiktivního), kterého chce zestárlý císař Marcus Aurelius prosadit jako vrchního správce říše - na úkor svého zhýralého a krutého syna Commoda, třebaže právě ten byl v již jeho posledních letech jeho života spoluvládcem.

Vyprávění plyne dosti monotónně, jedna bitka v aréně stíhá druhou, závěrečná Maximova šarvátka s proradným císařem se rozhodně nevyrovná závodům koňských spřežení v Ben Hurovi. Ani tragické vyvrcholení nezanechává hlubší odezvu, rozhodně chybí patrnější katarzní účin. Udatnému Maximovi, jenž dokáže vyváznout i z bezvýchodně vyhlížejících situací, vtiskl Russell Crowe bezmála supermanské rysy, jen dotvářené poklidným, uvážlivým výrazem ve tváři, pevnou, rozhodnou mluvou, cílevědomým jednáním, které nikdy nepropadá zmatečným emocím. Joaquin Phoenix v úloze zlodušského císaře Commoda naznačuje rozvrstvenější osobnost, která svůj sklon k hysterii dusí ve ztišených promluvách, obsahujících však už svým tónem příslib hrozby.

Avšak dvanáctileté Commodovo panování (180-192) víceméně ctilo odkaz Marca Aurelia, byť je lemovaly krvavé čistky mezi skutečnými i domnělými protivníky, terorizování senátu, upevňování despocie i vynucování božských poct. I když císař skutečně pořádal velkolepé gladiátorské zápasy, v nichž dokonce sám vystupoval (pochopitelně plně jištěn), stal se docela prozaicky obětí dalšího palácového převratu, stejně jako se stávalo mnohokrát před ním i po něm.

JAN JAROŠ