číslo 6

vyšlo 30. 1. 2006

Nalaďte si

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

Od neděle 12. února, ČRo 3 - Vltava, vždy v 18.30

Nejmodřejší oči, černá krása a Toni Morrisonová

Začalo to Vánocemi a panenkami, které jsem dostávala. Ten největší dárek byla vždycky panenka s modrýma očima. Dospělí, starší dívky, obchody, časopisy noviny,výklady - celý svět se shodoval, že modrooká a blonďatá panenka s růžovou pletí je pro každou holčičku ten nevětší poklad. Ale já jsem ji nedokázala milovat...

Černá dívenka Claudia je však ve svém okolí výjimkou. Její kamarádka Pecola Breedloveová - tragická hrdinka románové prvotiny Toni Morrisonové Nejmodřejší oči - žije v přesvědčení, že je odpudivě ošklivá. Nosí svou ošklivost "navenek, jako masku" - skrývala se za ni, zahalovala, zatemňovala - vykukovala spoza své masky jen zřídka, a když se to stalo, ihned zatoužila se znovu ukrýt. A právě v tom vidí autorka její neštěstí, prvotní příčinu jejího tragického osudu. Chuděrka Pecola v sobě živí přesvědčení, že kdyby vypadala jinak, krásně, bylo by i v jejím životě všechno jiné. A tak zatímco Claudia se o Vánocích více než z modrooké panenky těší z posezení v maminčině kuchyni a poslechu jejích písní a tátovy hry na housle, touhou Pecoly jsou krásné modré oči. Nejmodřejší oči na světě. Obě dívky si v koutku duše hýčkají svůj čítankový sen o krásném zelenobílém domě, v němž žije šťastná rodina: Máma se směje. Táta je velký a silný. Kočka mňouká mňau, mňau. Pes štěká haf haf. A všichni hrají "hezkou hru". Jejich dětský sen je však ve výrazném kontrapunktu s realitou, v níž žijí. Cestu k tomu, aby se skutečnost přiblížila ideálu, má - jak je zřejmé - větší naději nalézt Claudia, která "se spontánně vzpírá kultu modrookých panenek. S nebojácnou rozhodností tyto darované panenky čtvrtí a s nimi rozbíjí i cizí mýtus, který tak zbavuje falešného kouzla a zlé moci" (J. Jařab). Bude to však cesta dlouhá a náročná... Připomeňme, že T. Morrisonová vydala svou prvotinu v roce 1970, tedy v době, kdy se boj proti rasové diskriminaci dostal do historicky nové fáze, ztělesněné heslem "černá krása".

Když Toni Morrisonová obdržela v roce 1993 Nobelovu cenu za literaturu, snad nikdo neopomněl zdůraznit fakt, že se jí této pocty dostalo jako první Afroameričance v historii. Aniž by chtěla být snižována umělecká hodnota jejího díla, byl tím zdůrazněn její přínos v boji za rovná práva mužů a žen a především pak v boji za potlačování rasové diskriminace. V té době byla již Morrisonová autorkou pěti úspěšných románů a knihy esejů a získala si renomé i svými veřejnými vystoupeními a přednáškami na různých univerzitách nejen v Americe. Po získání Nobelovy ceny neusnula na vavřínech. Pokračuje v důkladném studiu afroamerické historie (jako redaktorka newyorského nakladatelství Random House již v 70. letech připravila například Černou knihu - soubor dokumentů o historii černých Američanů od dob občanské války), nevyhýbá se veřejným vystoupením a pracuje na dalších románech. Úspěch, který u čtenářů i kritiky provázel vydání toho prvního "ponobelovského" (Ráj, 1998) potvrdil, že prestižní literární ocenění jí patří plným právem.

Toni Morrisonová, vlastním jménem Chloe Anthony Woffordová, se narodila 18. února 1931 (uvedení četby na pokračování z jejího románu Nejmodřejší oči je příspěvkem k připomenutí jejích pětasedmdesátin). Dětství prožila v městečku Lorain ve státě Ohio. Právě zde se odehrává i děj její literární prvotiny, v níž není těžké rozpoznat některé autobiografické rysy; rodné město poskytlo autorce i přirozenou inspiraci při zalidňování multietnického světa románu. Chloe Anthony studovala nejprve na washingtonské Howardově univerzitě, kde získala bakalářský titul roku 1953; dva roky nato následoval titul magisterský na Cornellově univerzitě, kam se po čase vrátila jako pedagožka. Manželství s jamajským architektem H. Morrisonem netrvalo dlouho, kromě jména jí však dalo i dva syny. Po rozvodu se s nimi na čas vrátila do rodičovského domu v Lorainu, později se přestěhovala do New Yorku, kde přijala místo redaktorky v nakladatelství Random House. To již měla za sebou literární úspěch své prvotiny Nejmodřejší oči (1970). Následovalo několik dalších románů: Sula (1974), Píseň o Šalomounovi (1974), Léčka (1981), Milovaná (1987, za tento román získala Pulitzerovu cenu a konečně i světovou slávu), Jazz (1992). Již vzpomínaný Ráj (1998) tvoří s dvěma posledně jmenovanými volnou trilogii - jako by autorka chtěla bezděky naznačit, že udělení Nobelovy ceny nezměnilo nic na jejím uměleckém ani názorovém směřování. V roce 1992 vydala další tituly: Velká krabice, Kniha lakomců a soubor esejů a přednášek Hra v temnotě. Zatím poslední román Láska vyšel v roce 1993.

DAGMAR ORAVOVÁ