číslo 6

vyšlo 30. 1. 2006

Navštivte

Cesta po Jižní Americe za drsným prozřením

V letošním Projektu 100 nalezneme dva nezastřeně politizující filmy - jednak již legendární Křižník Potěmkin (1925), revoluční epos o vzpouře námořníků, jednak čerstvé Motocyklové deníky, které naopak zaznamenávají prozření budoucího revolucionáře Ernesta "Che" Guevary. Zatímco výsostně bolševický Křižník Potěmkin se stěžíkdo odváží zpochybnit s poukazem na jeho mistrně vyvážený tvar i strhující podívanou, u druhého z filmů vadí, že svého hrdinu oslavuje.

Guevarovy osudy pronikly do řady filmů hraných i dokumentárních, režisér Walter Salles (známe od něho sociální drama Hlavní nádraží nebo horor Temné vody) si vybral epizodu z jeho raného období, kdy teprve studoval medicínu. Psal se rok 1952, když společně se svým kamarádem Albertem Granadou podnikl několikaměsíční cestu po Jižní Americe. Chtěli poznat skutečné poměry na tomto kontinentu, které dosud znali, jak sami přiznávají, jen z knih. Vyrazili na letitém motocyklu, který ovšem po několikerých haváriích vypověděl službu, takže později museli putovat pěšky, často bez peněz a spoléhat na stopování. Urazili přes deset tisíc kilometrů...

Mladého Guevaru hraje (nejen) mexická hvězda Gael G. Bernal, jeho jen o málo staršího druha představuje Rodrigo de la Serna. Ačkoli jistě přitažlivější personou je Ernesto - již tehdy až sebezáhubně pravdomluvný a velice vnímavý k sociálním nespravedlnostem, které vidí kolem sebe -, dramaticky působivější je Alberto. Trochu poživačník, který si rád užívá života, dobyvatel dívčích srdcí, veselý kumpán, jenž nezkazí žádnou legraci a neváhá i zalhat, může-li tím pomoci. S postavou Alberta se pojí více životnosti, spontaneity - i ztřeštěných nápadů, když si příslušný obnos na zaplacení náhodné milenky vydělá hazardní hrou. Ernesto vychází jako daleko vážnější, Bernal mu propůjčuje zbytečně mnoho sošně statického snílkovství, které stěží může vyvážit nevtíravě dravé charisma jeho kamaráda.

Salles se vyhýbá prvoplánovým proklamacím, prozření obou hrdinů (a zvláště Guevarovo) zpodobňuje bez přehánění, byť nikoli zcela prosté melodramatických prvků. Ale současně jsou přítomny i patetické okamžiky, zvláště při závěrečném pobytu mezi těžce nemocnými v leprosáriu. A nemůže chybět ani Ernestovo doznání, jak jej náročná cesta vnitřně změnila. Přiměla jej, aby začal přemýšlet o věcech, které si dosud nepřipouštěl.

Romanticky laděný film byl realizačně jistě náročný: tvůrci se vydali po stopách obou cestovatelů, navštívili tatáž místa - a neopomněli pokaždé přiřadit přesné datum a počet ujetých kilometrů. Spolu s nimi obhlédneme podmanivé, často však i drsné přírodní scenerie, vyprahlé pouště i studené vysokohorské pustiny, krajiny zasněžené i mlžnaté, počasí deštivé i slunečné. Prohlídka ruin dávného indiánského sídliště Machu Picchu, obklopeného horskými štíty, se blíží meditaci nad pomíjivostí civilizací.

Do příběhu vcházejí statické (černobílé) dokumentární průhledy na předčasně udřené, vrásčité, rezignované tváře těch nejbědnějších. Vyprávěním se prolínají i úryvky z deníkových záznamů, které si Ernesto pravidelně píše - osvětlují vývoj jeho postojů, přibližují motivace leckteré neústupnosti. Motocyklové deníky, hlásící se k tradici road-movie, upozorňují jak na zvláštnosti jihoamerické mentality, tak na mnohde dodnes úděsné sociální protiklady, pro běžného diváka stěží představitelné. A také možná film prozrazuje leccos o kořenech, z nichž prýští vzdor a touha po změně zavedených pořádků výhodných jen pro malou hrstku vyvolených. Ernesto Guevara tehdy dospěl k přesvědčení, že spravedlivější řád nelze nastolit jinak než násilným svržením toho starého.

JAN JAROŠ