číslo 6

vyšlo 30. 1. 2006

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Nebyl jsem zbytečnou osobou ve vašem domě

Více než o Jakubu Demlovi (1878-1961) - od data jeho odchodu uplyne 12. února už 45 roků - mluví se dnes spíše o demlovském fenoménu, který v české literatuře nemá obdoby, v mnohém předběhl dobu a je stále živým inspirativním zdrojem mimořádné emocionální razance doložené navíc bouřlivou básníkovou biografií. Demla-spisovatele ovšem nelze přehlédnout: téměř dvousetčlenná složka jeho díla je už sama o sobě výmluvná a udivuje rozvětvenou žánrovostí - od poezie, básní v próze, záznamů snů, korespondence pedanticky vedené a publikované bez jediné retuše, až po prozaické útvary, které jako by předjímaly literární výboje pozdějších desetiletí, zejména stylovost "non-fiction" a ve své občasné enumerativnosti i tzv. nového románu.

Toto všechno leží roztroušeno nejen v jeho nejzásadnějších osobních výpovědích, jakými bezesporu jsou Zapomenuté světlo nebo Podzimní sen, ale v podstatě ve všem, co Jakub Deml vypustil do světa. Hlásili se k němu, přitahováni nezvyklou imaginací a nekonvenční strukturou jeho projevů, nejen surrealisté, kteří Moje přátele zařadili mezi své kultovní texty, ale i mnozí rebelující solitéři rozmanitých uměleckých disciplín, pro něž byly Demlovy postoje příkladnými akty svobodné vůle a nekompromisního jednání v takových situacích, kdy v životě běží o mnohé, ne-li o všechno. V Demlově životaběhu o ně nouze rozhodně nebylo. Nezradit sebe sama, nepromarnit to, co si člověk střádá jako svůj mravní kapitál, tato volba byla v Čechách ve 20. století nastolena mnohokrát, a nejenom před umělce. U Demla ji vidíme vyřešenu přímo krystalicky čistě: především nechtěl být "poslušným" knězem, nástrojem v rukou církevních hodnostářů, vzpíral se vřazení do stáda jakékoli organizace, i jeho několikaleté nadšené sokolské angažmá po roce 1918 skončilo znechucením z maloměšťáckého spolkaření. Se stejnou rozhodností - ač těžce zadlužen - odmítl komunistickým ministerstvem nabízené apanáže; považoval je za korupční snahy umlčet jeho zásadní výhrady proti režimu, který mu nastražil hned v prvních měsících po svém nastolení soudní jednání jako akt msty za to, že se po válce nestal obětí udání pomstychtivých dušiček.

Jakub Deml byl složitou osobností - jeho názory vyvolávaly od počátku vlny souhlasu i odporu , nemohla se jim však upřít osobnostní opravdovost a soulad mezi jejich lidskou a literární podobou. Je-li demlovský fenomén něčím přitažlivý po dnes, je to právě pro tuto schopnost interpretovat sebe sama ve vší složitosti a - módně řečeno - kontroverznosti, česky: rozporuplnosti.

Ani v létech těžké osobní krize, po smrti svého strážného anděla, jímž bezesporu byla Pavla Kytlicová, žena, která vstoupila na jeviště Demlova života jako dar dlouho vyhlížené lásky, nepropadl beznaději a cynismu, ač k nim měl pudově namířeno. Náhlé osamění v tasovském útočišti a neúspěch u další z jeho osudových blíženkyň vyplodilo pak podivně barvitou žeň - vedle Zapomenutého světla a vroucných vyznání rodnému kraji také řadu básní v němčině jako zoufalé gesto proti odmítání, odsudkům a nepochopení, které cítil od české literární veřejnosti a ze strany tzv. oficiálních míst. Touha po jiném podobném vztahu k ochránkyni a zdroji smyslových radostí se podruhé nenaplnila, všechny další ženy hrály po Pavle Kytlicové v jeho životě už role podřadnější.

Kněžství, které iluminovalo celé jeho dílo světlem biblických příměrů a permanentní přítomností Ježíše, Panny Marie a bezpočtem svatých téměř v každém jeho projevu, bylo zcela jiného rodu, než na jaké jsme byli v českém kontextu zvyklí. V žádném případě to nebyl "literárně činný" katolický duchovní, jakými byli K. Dostal-Lutinov nebo S. Bouška a další vrstevníci z Katolické moderny. V tom je podnes zásadní problém jeho hodnocení - ani takoví pronikaví duchové jako F. X. Šalda nebo V. Černý nepokusili se interpretovat Jakuba Demla s patřičným odstupem od dobových afér, v nichž figuroval jako konfliktní muž mnoha tváří, nálad a libůstek, s břitkou polemickou výzbrojí, ustavičně navazující a přetrhávající přátelská pouta k lidem nejrůznějších ražení.

Do Demlova osudu zapadlo kněžské poslání jako schopnost zvláštního vidění světa s úkolem být nablízku a sloužit lidské bolesti - poslední odstavce Zapomenutého světla výmluvně podávají trpký výčet tohoto údělu. Když umře selka Zezulka a je pochována, odehraje se tato závěrečná scéna:

...v neděli ráno, když jsem se vracel se hřbitova a všecko bylo na ranní v kostele, jdu prázdnoprázdnou ulicí, jdu podle domu, z něhož před 24 hodinami byli vynesli zesnulou Marii Zezulovou. A ze vrat toho domu vyšel hnědý pes, já čekal, že se na mne rozštěká jako dosud vždy a že mě bude chtít kousnout jako dosud vždy, ale pes neštěká, pes na mne nedoráží, pes se na mne jen tázavě dívá a pes jde pořád za mnou. Před potokem se obrátím a povídám mu: Bročku, je mi tě líto, ale se mnou to nebudeš mít lepší. Zapamatuji si tvou dnešní lásku a důvěru; konečně tedy sám vidíš a naznáváš, že jsem nebyl zbytečnou osobou ve vašem domě a že vlastně jenom jediný já mohl bych Ti něco říci o smrti - ale to, že za žádným jiným nejdeš v této věci nežli za mnou, je nejsmutnější svědectví, jaké mně kdo mohl dát. Teprve dnes vidím, že i Ty jsi krásný a že Tvá duše trpí - Ty máš aspoň mne, ale já trpím neskonale víc než Ty a nemám vůbec nikoho.
Brok porozuměl a vrátil se.

Cesty k Demlovu dílu byly po Listopadu zcela uvolněny; už v 60. letech stačilo vyjít několik výborů, nejkuriózněji v roce 1963 byli publikováni Moji přátelé péčí místních institucí ve Žďáře nad Sázavou. Text byl vložen mezi fotografie z Vysočiny a v ediční poznámce vedle tiráže poznamenáno: "přetiskujeme podle vydání z roku 1947, vypouštíme však úvodní moto." Následovala závorka a v ní, dokonce proloženě, moto do slova a do písmene uvedeno. Neškodí ho připomenout: Tázal jsem se květin, kde myšlenky jejich jsou nejzdravější. - A odpověděly: Na hrobech! - I ptal jsem se jich rychle, kde se jim nejlépe odpočívá. - A odpověděly: Na oltáři!

Jaký byl Deml básník.
Pokud nenahlížíme na celé jeho dílo jako na transformovanou projekci reality, a tedy poezii, a zúžíme tázání jen na texty psané veršem, shledáme, že v nich je autor zhusta sdílně intimní, někdy jako by váhavě rozmítal, zda báseň má ukončit, nebo ještě čímsi doložit a dopovědět. Text, který nabízím, je z posledního údobí života a evokuje jednu z jemu nejdražších domén. Však se demlovský herbář zapsal do dějin české poezie zlatým písmem. Ostatně nebyl jediný z básníků, jimž byla Příroda chrámem, kde k Bohu měli nejblíž.

Loretánské zvonky

Loretánské zvonky možná pro někoho už neznamenají nic,
jako pro mne nikdy nic neznamenal Staroměstský orloj,
bylo to všechno dřevěné.

Smuteční vrba v Královské oboře oděná ranním sluncem,
když se seklo seno po mléčné snídani.

Sbohem můj sne? Na dně mé věčnosti!
Dejte pozor, přichází dudek a nevím v jaké posloupnosti
skřivan, vlašťovka, hejl, ledňáček, žlůva, špaček, vrána
a nejsmutnější ze všech kavka na věžích nemocnice.

A jako by nic jiného nebylo,
čemeřice, sněženka, petrklíč, sasanka, devětsil, pomněnka,
jalovec, modřín, lípa.

A sedíš-li na věži pod zvony, všechno jako když utne,
s hrůzou očekáváš nové cvaknutí hodin
v stoletých dubových trámech nad hlavou.

Nesmlouvavě, neúprosně ozývá se naděje všech radostí, čas.
Všechno je tady,
všechno se vrátí.

Měl jsem v životě štěstí, že jsem mohl texty Jakuba Demla nejen interpretovat, ale básníka také zosobnit ve dvou uměleckých dokumentech, které v polovině 90. let produkovala brněnská televize. Tak jsem se dostal několikrát do Tasova, místa osudově spojeného s básníkovým životem. Spolu s herečkou Zdenou Herfortovou jako Pavlou Kytlicovou stanuli jsme tenkrát u hrobu obou, nedaleko vchodu do tasovského chrámu. Dnes je citlivě zrestaurovaný Demlův dům otevřen poutníkům, pro něž býval kdysi Tasov u Velkého Meziříčí cosi jako Lourdy Ducha. O tom všem budeme vyprávět a z básníkova díla číst v hodině Poetického nokturna na stanici ČRo 2 - Praha v neděli 26. února ve 22.05. Zvu na toto setkání, které nechce být jenom připomenutím jubilea.

MIREK KOVÁŘÍK