číslo 6

vyšlo 30. 1. 2006

Jak to slyší

Jaroslav Someš, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Otvírání obálek

Do nového roku vstoupila stanice ČRo 3 - Vltava s novým nápadem, který je nejen velmi zajímavý, ale také tak nosný, že vydrží na všech 365 dnů. Každý den totiž přijde na pořad četba dopisu, jehož datum se bude dnem a měsícem napsání shodovat s datem vysílání. Půjde o listy z let dávno minulých i docela nedávných. Mezi autory budou kromě mnoha slavných osobností také jména naprosto neznámá, lidé buď zapomenutí anebo úplně obyčejní, kteří se ničím neproslavili, a přesto třeba prožili leccos pozoruhodného. Náročný rozhlasový projekt bude po celý rok v rukou jediné ženy, dokumentaristky Bronislavy Janečkové, která je autorkou pořadů i jejich režisérkou zároveň.

Celý cyklus zahájil v první den roku list "babičky" Kavalírové, půvabně popisující zážitky z její návštěvy Prahy. Dále jsme hned v prvních lednových dnech mohli slyšet například dopis Boženy Němcové, Františka Ladislava Riegra, Bohumila Kubišty, Oty Pavla, ale také pozdrav z doby renesance, psaní dcery pana Vojtěcha Pětipeského z roku 1594. Někdy se v jednom dni sešly hned dopisy dva (například vězeňské listy Karla Stanislava Sokola a Aloise Rašína, každý však z jiného roku). Jindy byla přiřazena i odpověď (v korespondenci mezi Aloisem Jiráskem a Mikolášem Alšem, kdy z jejich slov dýchá tolik upřímného přátelství, že jim to můžeme jenom závidět). K dopisu Karla Purkyně otci Janu Evangelistovi bylo připojeno také psaní Karlova bratra Emanuela z úplně jiného data, aby se posluchač dověděl o dalším vývoji rodinné situace.

Šťastně koncipované je též průvodní slovo k jednotlivým dílům, zejména občasné vstupy a dodatky k textu dopisů. Převážně je obstarává Bronislava Janečková sama, ale vzorový byl rovněž úvod Rudolfa Matyse k dopisu Březinovu - velmi zasvěcený, a přitom působil jako podávaný spatra. I volba různých způsobů doprovodných komentářů tedy podporuje dosavadní pestrost jednotlivých dílů. K ní přispívá rovněž herecké podání. Mezi interprety jsme zatím slyšeli například Antonii Hegerlíkovou, Otakara Brouska, Rudolfa Pellara či Igora Bareše (ten četl krásně především zmiňovanou Alšovu odpověď a pak dojemně statečné poslední dopisy manželů Liškových před popravou). Snad jen pro psaní teprve třiadvacetiletého Otokara Březiny mohl být vybrán méně zralý hlas.

Vlastní výběr ukázek doposud zachovává taktnost a cudnost. Věřme, že si ji udrží. Korespondence patří - stejně jako různé osobní zápisky a deníky - mezi dokumenty zcela zvláštní povahy. Většinou se k ní přistupuje jako ke svéráznému druhu faktografické literatury, a jako taková tedy bývá vydávána a čtena, ale v pravém slova smyslu to literatura rozhodně není. Dopisy jsou intimní - a často velmi intimní - sdělení pisatele adresátovi a nenesou v sobě záměr zveřejnění. Stejně tak deníky (tam jsou výjimkou snad jen memoáry vznikající formou každodenních zápisků). Zajímat se o cizí korespondenci je tedy z mravního hlediska věc docela ošidná. Jistě, často nám nahlédnutí do privátní sféry závažným způsobem dokreslí portrét známé osobnosti, ukáže nám ji v jiném světle. Ale je to správné? Nakolik máme právo překračovat hranice, za něž dotyčný sám pouštěl jen ty, jimž své dopisy poslal? Nebo otvírat ryze osobní zápisky, v nichž se odreagovával? Potřebujeme opravdu znát Máchovy deníky, aby nás vždy znovu uchvátil Máj? A budeme číst Babičku jinýma očima po seznámení se s korespondencí Boženy Němcové? Nehraničí v mnoha případech veřejný zájem o neveřejnou sféru života známých osobností s jakousi voyerskou touhou po bulvární senzaci, která žene dav ke sledování televizních reality show? Tento negativní sklon lidské povahy musí mít na paměti každý, kdo se rozhodne poodemknout přísně střežené soukromí kteréhokoli člověka, ať slavného či obyčejného. Cyklus Rok v dopisech je si toho zjevně vědom. Ale i my, kteří jej posloucháme, bychom neměli zapomínat, že tím "bez dovolení" nahlížíme do zákoutí osudů a mysli těch druhých.

Ještě jedné věci bychom si mohli nad celým projektem všimnout. Je obdivuhodné, jak bohatou češtinou se uměli až do nedávna naši předkové - ať vzdělanci nebo lidé prostí - vyjadřovat. Jak plasticky dokázali vylíčit své zážitky, jak nefalšovaně vystihnout své city. Dnes, v době, kdy papír a pero nahradila elektronika, se ve snaze po stručnosti na něco podobného nezmůžeme. V kvapu a s různými zkráceninami "nabušíme" na internet nebo na mobil jen to opravdu nejnutnější a zprávy odeslané i přijaté bleskurychle mažeme. Že by tedy jednou v budoucnu někdo mohl sestavit rozhlasový cyklus Rok v "esemeskách", to asi nehrozí. Ostatně, při literární úrovni naší dnešní korespondence - stálo by mu to vůbec za to?