číslo 6

vyšlo 30. 1. 2006

Titulní rozhovor

Jan Burian, písničkář a spisovatel 

Už na své starší album Zrcadlo jste natočil hned několik písní o ženách. Nyní jste jim věnoval celé dvojalbum. Zdá se, že se vám o hezčí polovině lidstva píše neobyčejně lehce. Nebo zdání klame?

S výjimkou písničky o Markétě, která uhodla prací prášek a vyhrála tudíž v soutěži, jsem celé album napsal v takovém zvláštním, tří měsíce trvajícím, horečnatém období. Nikdy předtím se mi to nestalo, stěží udělám deset písní za rok.

Na Dívčí válce se zpívá o ženách od sedmnácti do osmdesáti let, jsou to intelektuálky stejně jako "ženy v domácnosti". Měl jste při psaní některé z těch skladeb problém vcítit se do její protagonistky, vznikaly některé texty obtížněji než jiné?

Někdy to bylo trošku těžší, třeba když jsem měl dopsat konec písničky o Magdaléně, která je tak hezká, že si s nikým nepopovídá. Dopsala se sama - jednou jsem šel po ulici a potkal holku, která vypadala přesně tak, jak jsem si tu Magdalénu představoval. Tak jsem se na ni podíval takovým tím mačovským pohledem, ona sklopila hlavu a já přišel na to, že na konci té písničky musí být, že se už nechce dívat do země. Že jí to leze na nervy. K jiným textům jsem nesnadno nacházel melodii, hudbu, bál jsem se, abych text nezničil, neoholil, neokradl o to, co v něm je.

Kde jste nastřádal témata písní?

Nestřádal jsem, byla ve mně. Až jsem se divil, že jich je tolik. Taky mě provokovali blízcí lidé. Přišla moje dcera a vytkla mi, že píšu o samých úchylných ženských, ať taky napíšu o normální holce. A vznikla Normální holka, píseň, která se rodila těžce, protože napsat něco o normální holce, je na první pohled problém. Než člověku dojde, že je někdo normální a svět kolem normální není. Pak už to šlo.

Každou z vašich nových písní na albu zpívá jiná zpěvačka: Hana Hegerová, Lenka Dusilová, Sestry Steinovy, herečky Chýlková, Geislerová, Holubová, novinářka Vopálenská... Psal jste jim "na tělo"?

Někdy mi bylo od začátku jasné, kdo by asi měl písničku nazpívat. Ale jindy ne. Upřímně řečeno: dobrých zpěvaček není mnoho a některé taky nabídku odmítly. Většinou jsme nehledali zpěvačku, jež by se ztotožnila s písní, ale tu, která by dokázala věrohodně vyprávět příběh. Těžko můžete chtít po Dáše Andrtové, aby se ztotožnila s písní o Alence, co na Černém mostu stopuje auta. Ale zrovna Dáša dokázala tuhle písničku uchopit zcela po svém. A pozorovat, jak jednotlivé interpretky k těm písním přistupovaly, to byla pro mne při natáčení velká zábava.

Zatímco první nosič dvojalba obsahuje vaše písně v podání zmíněných zpěvaček, na druhém jste se jich ujal sám. Nabízíte tak srovnání autorského a interpretačního přístupu k písni?

Ano, s mým synem Honzou, aranžérem celého alba, jsme o tu rozdílnost usilovali. Bylo nám jasné, že nesmíme dopustit, aby zpěvačky zpívaly jako já, vedli jsme je k tomu, aby zpívaly tak, jak jsou zvyklé. Jinak by vznikly dvě podobné nahrávky a nemuseli bychom točit dvojalbum.

Překvapila vás některá ze zpěvaček zvláště osobitým přístupem?

Skoro všechny. Ale vůbec nejvíc mě překvapilo, jak je těžké frázovat moje texty. Stál jsem tváří v tvář zkušeným zpěvačkám, které se s mými písněmi příšerně trápily. Ale téměř každá se s tou svou nakonec vyrovnala. Byl jsem ovšem také svědkem výkonu Jany Koubkové: na první pokus skladbu "vystřihla", jen ji pro jistotu natočila ještě jednou - a šla domů.

Album Dívčí válka vydáváte v zemi, kde je role žen - třeba v oblasti správy věcí veřejných - skoro zanedbatelná. Máme velmi málo vrcholných političek, ředitelek velkých podniků. Je to tím, že jsou ženy méně průbojné, nebo je my muži nechceme slyšet?

Myslím že platí obojí. Některé ženy o sobě možná nedávají vědět, protože neshledávají jaksi smysluplným vydat se tímto směrem, daleko spíš je v životě zajímá spousta jiných věcí, jiných aktivit. Tím jsou mi ještě sympatičtější. Sdílím pocit, že na špičce hodnotové pyramidy nemusí stát zájem o to, být veřejně činným, ale touha něco poznat nebo prožít. Péče o děti a bohatý duchovní život mi například přijdou daleko důležitější, než se honit za nějakou funkcí. Na druhé straně je snad jasné, že ženám se poskytuje ve veřejném životě méně prostoru, než by měly mít - tedy třeba těch padesát procent. Možná proto, že by kladly nepříjemné otázky, které my muži tak snadno zahodíme pod stůl. Třeba by se ukázalo, že jejich pohled na svět je odlišný a najednou bychom se museli víc přizpůsobovat, něco nového se učit chápat a podobně. To děláme dost neradi. Možná se i obáváme, že by ženy tak snadno neakceptovaly tu naši povrchní kamarádskost, náš sklon k radostné korupci a jiné zaběhnuté životní postupy. Řada z nás mužů má asi taky pořád pocit, že se žena nehodí pro veřejnou funkci, a ač se k tomu třeba nepřiznáme, pořád ji rádi vidíme v kuchyni a u dětí. Taková žena nám samozřejmě usnadňuje praktický život a naši vlastní seberealizaci. Na druhé straně si ovšem myslím, že od počátku 20. století se situace zásadně mění ve prospěch emancipace žen. A že by bylo dobré v tom procesu plynule pokračovat, a nevymýšlet radikální kroky - jako třeba různé kvóty. Ty mě urážejí. I jako ženu.

Řadu písní z Dívčí války už zpíváte na koncertech. Chystáte i nějaké společné vystoupení s dámami, přizvanými na CD?

Chystáme velký koncert do Divadla Archa na 26. března, kde budu ty písničky hrát a zpívat já s kapelou a některé ze zúčastněných zpěvaček tam také vystoupí, ale většinou se svými skladbami. To album asi muselo skončit ve studiu, protože není v lidských silách a už vůbec ne v našich finančních možnostech sehnat na zkoušky tolik zcela vytížených lidí. Ty ženy nedáte dohromady ani na fotografování, natož na koncert.

Loni jste kromě nového CD připravil a vydal i svou další cestopisnou knížku. Po Islandu, Chile, Dánsku a baltských ostrovech jste navštívil a literárně zachytil Portugalsko. Proč zrovna tuto zemi?

Já vlastně nevím. Snad že mě lákají tak trochu izolované státy. A ostrovy. Portugalsko je pro mě taky takový ostrov, od Evropy odříznutý Atlantikem a Španělskem. Což Portugalci vtipně glosují: jediný rozdíl mezi Španělskem a Atlantikem prý je, že přes Španělsko se špatně pluje na lodi. O Portugalsku jsem dlouho věděl leda to, že nám dal Eusebio pár gólů v kopané a že portské je dobré. Ale po prvních přečtených knížkách Fernanda Pessoy a dalších portugalských autorů mě ta země začala lákat víc a víc. Až jsem jí propadl.

Ve svých knížkách z cest často srovnáváte české a tamní reálie, v čem jsme si s Portugalci blízcí a čím se lišíme?

To je sice jednoduchá otázka, ale vyžaduje složitou odpověď, a já nechci zjednodušovat. V knížce jsem se to pokusil zachytit. Ale obecně platí, že i když srovnáváte zdánlivě úplně jiné vesmíry, nakonec zjistíte, že jsou si v lecčems podobné.

Pokud vím, vašim cestopisným knihám předchází pečlivá příprava. Jak dlouho trvalo portugalské dobrodružství?

Jako obvykle: dva roky příprav, šest týdnů pobytu a dva roky psaní. Já nejsem ten typ cestovatele, který někam odjede, aby si odškrtl, že tam byl. Mě by nebavilo být tím, kdo sepisuje ty rychlé knižní reportáže, já si všechno musím prožít. Zabývám se historií a kulturou země, i tou současnou, a pocity, jež z toho pro mne vyplývají. Před cestou do Portugalska jsem natočil asi třicet rozhovorů s lidmi, kteří tam delší dobu pobývali, přečetl si i klasickou portugalskou literaturu - leckdo si klepal na čelo. Nejvíc se vždycky těším na objevná setkání s lidmi. V Lisabonu jsem se seznámil třeba s Františkem Listopadem, básníkem, esejistou, dramatikem, který žije v Portugalsku už od roku 1959. Od té doby na něj často myslím, čtu ho, a těším se, že ho zase někdy potkám. Mám ho prostě v sobě jako suvenýr z té cesty.

S vašimi knížkami souvisí i další aktivita: pro jistou cestovní kancelář připravujete zájezdy na místa, která jste navštívil a o kterých jste psal. Co vás vedlo k tomu, stát se "vedoucím zájezdu"?

Původně touha pravidelně se vracet na Island. Byl jsem tam už více než desetkrát a stejně se mi po delší době stýská. Zhruba jednou za rok tam tedy vyjíždím s cestovkou. Snažím se lidem zprostředkovat jiný zážitek, než mají běžní turisté, nějaký, zjednodušeně řečeno, duchovní rozměr té země. Usiluju o to, aby těch pár dnů, co tam spolu strávíme, pro ně znamenalo důležitou životní zkušenost s něčím, co doma nemají, aby to nebyla jen pohodlná a příjemná dovolená. A aby si domů odvezli co možná nejméně zjednodušených pohledů. Letos snad pojedu v této roli i do Dánska.

Do jaké míry se při práci pro cestovní kancelář musíte vyrovnávat s obvyklou komerční představou o turistice?

Současný turismus - to slovo mi zní skoro pejorativně - má podobné zákony jako komerční hudba. A tak se snažím uchovat si svobodu, a snad se mi to do značné míry i daří. Když ale natáčím pro nějakou firmu desku, musím taky přijmout určitá pravidla. I provázení lidí po Islandu je pro mne pokus udržet rovnováhu. Ale hlavně tam sloužím, čtu turistům pohádky, pouštím jim muziku té země, filmy, snažím se najít odpovědi na všechny otázky, které je zajímají, hodně si povídáme, někdy jim i zpívám. Jsem po tom všem vždycky strašně unavený, je to tvrdá práce.

Ale na vaše zájezdy se asi hlásí poněkud specifický typ turistů, ne?

Jasně, až na výjimky jsem se nesetkal s takovým tím mastňáctvím, měšťáctvím, s tou českou tupostí na export. Zvláště na Island lidé jezdí za poznáním, za něčím novým, překvapivým, co je okouzlí a co jim třeba změní život. A to mohou na Islandu klidně nalézt.

Vedete taky Klub islandských fanatiků.

Ten jsem založil už před lety, abych se pořád nemusel zabývat jen Islandem. Vymyslel jsem klub a říkal si, že lidi se budou kamarádit mezi sebou a nechají mě dělat taky něco jiného. Stalo se. Mají své schůzky, srazy, pořady, navzájem se informují, je to hezké a mám radost, že klub funguje, ověřte si to na www.islandklub.com. Podařilo se nám dokonce vydat knihu Islanďana Thórbergura Thórdarsona Kameny mluví, kterou přeložila Helena Kadečková. Ta knížka u nás už kdysi vyšla, ale ani v antikvariátech byste ji nesehnal. Nám se podařilo oslovit sponzora a vydat ji znovu. To bylo pro mě velké vítězství - je to jedna z nejhezčích knih, které jsem o Islandu četl.

Knihu o Islandu kdysi napsala také vaše matka Zuzana Kočová. Její Chvála putování by si reedici také zasloužila, vyšla jen jednou, v 80. letech, dnes ji také neseženete.

Napadlo mě vydat ji znovu, ale nemůžu k tomu zneužít Klubu islandských fanatiků, to by byl střet zájmů. Věřím ale, že se nějaký vydavatel najde. Každým rokem se na ten můj islandský zájezd přihlásí někdo, kdo Chválu putování zná a říká, že ho ta kniha zásadně ovlivnila, že kvůli ní na Island jede. Možná se pokusím zajistit na její vydání peníze sám. Nebo co třeba vy, vy byste na to neměl? (smích)

Kam se chystáte příště?

Tuhle otázku dostávám už léta a vždycky jsem z ní trochu nervózní. Momentálně odpovídám, že se chci vydat pěšky na naši chalupu v Rousínově.

Tak to tu ještě nebylo...

Ale já to myslím vážně. Před pár lety jsme si tam koupili chalupu, kdysi v té vesnici žil můj pradědeček, a tak tam cítím své kořeny. Chci tam vyrazit z Hradčan, kde bydlím a napsat o tom cestopis.

Na obrazovku České televize se po delší přestávce opět vrátilo Posezení s Janem Burianem. Prý tomu pořadu říkáte Klub přátel videa?

Vysílací časy jsou v pondělí po 23. hodině, reprízy jdou po půlnoci. Snad si to lidi aspoň natočí a v rozumnou hodinu pustí. Mně by ani ten vysílací čas nevadil, můžu být rád, že má televize pořád zájem o pořady, v nichž nejde jen o zábavu, ale třeba o radost z poznání člověka, který se o něco snaží a v jehož životě nejde ani tak o peníze, jako spíš o pocit seberealizace. Ale jinak mě Česká televize - řečeno veřejnoprávně, bez obalu - stále víc programově zklamává.

Už máte vytipovány osobnosti do letošních Posezení?

Zatím jsme natočili dva díly, jeden se zpěvačkou Feng-Jün Song, druhý s originální výtvarnicí Kateřinou Šedou, laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a žačkou Vladimíra Kokolii. Mám vymyšlené i další hosty, ale jejich jména nechci zveřejňovat, aby se pak neobjevili v nějakém jiném pořadu. To bych asi nesnesl. (smích)

Posezení se začalo vysílat už zkraje 90. let, kdy talk show, která dnes zažívá takový boom, nebývala v televizi k vidění. Co říkáte dnešním pořadům typu Uvolněte se, prosím, Vodopád, Banánové rybičky?

Mám rád pořad Terezy Brdečkové. Naše Posezení bych ani mezi čisté talk show neřadil. S režisérkou Janou Hádkovou se snažíme dělat něco mezi talk show a televizním dokumentem. Chceme ukázat co nejvíc obrázků, nesedět jen s hostem u stolu a klábosit, ale opravdu ho představit. Další rozdíl je v tom, že vyhledáváme lidi, kteří nejsou moc známí, ale zato jsou nabiti životními zkušenostmi. Je zvláštní, že takových lidí se nikdo na nic nezeptá, zatímco takzvaných celebrit se posté ptají na hlouposti a nikomu nevadí, že už všechno řekly a že nudí. Dřív jsem hrozně stál o to, abych Posezení dělal, časem jsem ale zjistil, že jsem na tom pořadu nezávislý. Že kdyby nebyl, měl bych i tak jiné práce dost. S takovým pocitem se cokoli líp vytváří.

Přepis vašich televizních Posezení má vyjít i knižně.

Prvních padesát prvních dílů vyšlo už v 90. letech pod názvem Zlaté časy televize. A nyní Jitka Kulhánková, šéfredaktorka karlovarského časopisu Promenáda, připravila druhý díl, spíš samostatnou knížku, kde je mnohem pečlivěji a systematičtěji zpracováno dalších padesát rozhovorů. Knížka je hotová, zatím hledáme nakladatele. Nezáleží mi na tom, aby vyšla za dva týdny, ale aby byla aktuální ještě za deset let. A myslím, že tahle knížka aktuální bude, protože jsou v ní rozhovory s lidmi, kteří mají opravdu co říct. Kdybych si z každého rozhovoru vzal jednu myšlenku za svou, vypadal bych hrozně moudře.

Vedle televize jste se vrátil i do rozhlasu. Pro ČRo 2 - Praha připravujete týdeník Galerie osamělých písničkářů. Jak byste pořad charakterizoval?

Snažím se uvádět v něm písničkáře, kteří jsou na tu muziku sami a kteří mi připadají zajímaví - jednoduše řečeno, od kterých bych se sám chtěl něco dozvědět. Je jich dost a myslím, že nadpoloviční většina je veřejnosti zcela neznáma. Chtěl jsem, aby byl ten pořad zaměřen na autentickou hudbu, písničkářské řemeslo. Obchodníci s hudbou se nás snaží přesvědčit, že písnička je zboží, se kterým se má kšeftovat, a že důležité je, kolik se toho prodá. Trochu zapomněli na to, že píseň je tradiční lidový žánr, který je rozhodně starší než nějaký hudební průmysl. A že tady existují lidé, pro něž je druhořadé, jestli natáčejí na desku. Karel Diepold, kterého jsem představil v prvních pořadech, hraje dvacet let a žádné album ještě nikdy nevydal, přitom jeho písničky jsou krásné a dokážou oslovit spoustu lidí. Nebo Jirka Smrž, nebo zpěvák, který si říká Caine, bubnuje v kapele Znouzectnost, ale dělá řadu let i své písničky. Sestry Steinovy, Jan Zubrycký... Jsem rád, že Český rozhlas hraje i hudbu, kterou bych na soukromých stanicích marně hledal. Čest výjimkám, jako Rádio Proglas nebo Rádio 1.

Ve vašem koncertním katalogu je několik tipů pořadů. Jedním z nich je i autorský pořad pro střední školy. Jací jsou středoškoláci posluchači?

Musím se o jejich pozornost rvát, jinak budou hrát na mobilech hry nebo si posílat textovky. Přicházím mezi ně jako absolutně neznámý člověk, rozhodně nemám předem vyhráno. A můžu taky špatně dopadnout. Proto se snažím spíš o dialog - o poezii, nezávislém umění a alternativní kultuře, než o nějaký - jak se říkávalo - výchovný koncert. Ta setkání mě naplňují radostnými pocity. Střední školy jsou dnes naplněné studenty, kteří jsou naprosto nespoutaní, svobodní, v tom dobrém slova smyslu všeho schopní, aktivní. V tomto smyslu se tedy rozhodně neděsím toho, kam ten svět spěje.

Na verše různých autorů jste už napsal řadu písní. Vyšly na třech albech - Poesie, Unavený válečník a Drtivé jistoty. Stále ještě zhudebňujete básničky?

Zrovna nedávno jsem zhudebnil několik veršů již zmíněného Františka Listopada, které jsou tak krásné, že je s úctou válím v puse a vykřikuju do hudby. Na repertoáru mám i další skladby, které na zmíněných deskách nevyšly: poměrně dost zhudebněných básní Ericha Kastnera, Antonína Brouska, něco od Halase, Ortena a dalších.

Když jste vydával své předposlední album Drtivé jistoty, nabízel jste nahrávku ke stažení na internetu - zdarma. Zastáváte pořád názor, že kopírování zachraňuje hudbu?

Ano, zaměstnanci velkých hudebních vydavatelství sice tvrdí, že kopírování hudbu zabíjí, ale správně by měli říct, že kopírování zabíjí jejich prachy. Když si někdo vypálí moje cédéčko, znamená to, že si mou hudbu předtím taky poslechl. A že třeba na základě toho přijde na koncert. A když někoho moje hudba opravdu zaujme, tak si originální cédéčko stejně nakonec koupí. Já to dělám taky tak. Kopíruju si spoustu různé hudby, ale třeba desky Toma Waitse si vždycky koupím, pokud je tedy seženu. Ač to zní divně, snažím se poslední dobou abstrahovat od spojování peněz s písničkami, protože to osvobozuje. Písničky se nedělají proto, aby se vydávaly, ale aby se poslouchaly a zpívaly. A hudební průmysl ať si klidně průmysluje.

Netajíte se tím, že děláte jen to, co vás baví. To zní až příliš ideálně v čase nářků nad nekulturností národa a zpráv o všemocném showbyznysu...

Kdyby mě nebolely zuby, nebyl jsem moc tlustej, neštvala mě politika a nepřečetl si právě o strašných věcech, které udělala církev svatému Františkovi, tak by mi svět připadal úplně ideální. Ale i ty nepříjemné věci a špatnosti patří k životu, jinak bychom nebyli na Zemi, ale rovnou v samotném Nebi.