číslo 7 |
|
vyšlo 6. 2. 2006 Navštivte |
|
Jak se žije na dně společnosti s nemluvnětem Bratři Dardennové pokračují (po Rosettě a Synu, u nás dosud neznámých filmech) v portrétování lidí živořících na pokraji společnosti - v dramatu Dítě zkoumají dvojici outsiderů, kteří ovšem na společenském dně skončili z vlastního rozhodnutí. Bruno ze zásady odmítá pracovat, živí se drobnými krádežemi, v nichž mu pomáhají školou ještě povinní hoši. Sonia, zřejmě pocházející z rozpadlé rodiny, nedávno porodila, nezdá se však, že by se strachovala o svou budoucnost. Bruno své rodičovství nijak intenzivně neprožívá (výmluvné je, jak při prvním setkání odmítne děcko pochovat), dívku dokonce v porodnici nikdy nenavštívil ani nereagoval na její telefonické vzkazy. Dokonce novorozence prodá. Jenže neočekával dívčinu bouřlivou reakci: udá jej policii. Brunovi se sice děcko podaří získat zpět, ale musí vrátit dvojnásobnou sumu, než jakou dostal. Lehkovážný mladík záhy dostane tvrdě na pamětnou - gangsteři, s nimiž se zapletl, myslí své výhrůžky vážně.
Autoři se vyhýbají explicitnímu hodnocení či zaujímání stanovisek, z banálních motivů splétají výmluvný obraz jedné sociální vrstvy, zastoupený právě ústřední dvojicí Bruna a Sonii. Ačkoli hrdinové zprvu vyhlížejí - zvláště Bruno - jako lidé bez valného svědomí, lidé nezodpovědní, ba asociální, překvapí jak dívčin silný vztah k jejímu děcku, tak Brunovo citové pouto k Sonii, které jej přiměje přijmout odpovědnost a snad i probudí záchvěv svědomí. Bruno je sice drobný kriminálník, dominuje u něho svého druhu smolařství, jakýsi alternativní životní styl, který je společensky jistě problematický, avšak sotva by svedl skutečně ublížit. Znesváření partneři se v slzách usmíří až ve vězení, kam Sonia přijde Bruna navštívit. Smířlivý závěr až zbytečně koketuje s nadměrnou sentimentalitou, když poskytuje prostor snad očistnému pláči vymykajícímu se dříve navozeným významům. Předchozí dění ale udržují tvůrci důsledně v protokolárně záznamové poloze. Napomohli tomu i zcela neznámí, mimořádně však autentičtí Jéremie Renier a Deborah Francoisová; zbavili své hrdiny psychologického zázemí, zpřístupňují jen jejich vnější počínání. Dítě jistě může připomínat filmy Bressonovy, ale vzdává se jejich vyhrocené modelovosti, s dokumentaristickou naléhavostí zdůrazňuje všednost dění i hrdinů, ustavičně se pohybujících po ulicích. Vypravěčské pojetí se vyhýbá klipovému rytmu, ale přesto navozuje intenzivní pocit dynamického plynutí událostí. Věrohodně napsané i mluvené dialogy nepopisují a nevysvětlují, ale přímo zrcadlí rozpoložení a úmysly jednotlivých postav, snažících se nalézt svůj drobet štěstí. JAN JAROŠ |
|