číslo 7

vyšlo 6. 2. 2006

Navštivte

Jak se žije na dně společnosti s nemluvnětem

Bratři Dardennové pokračují (po Rosettě a Synu, u nás dosud neznámých filmech) v portrétování lidí živořících na pokraji společnosti - v dramatu Dítě zkoumají dvojici outsiderů, kteří ovšem na společenském dně skončili z vlastního rozhodnutí. Bruno ze zásady odmítá pracovat, živí se drobnými krádežemi, v nichž mu pomáhají školou ještě povinní hoši. Sonia, zřejmě pocházející z rozpadlé rodiny, nedávno porodila, nezdá se však, že by se strachovala o svou budoucnost. Bruno své rodičovství nijak intenzivně neprožívá (výmluvné je, jak při prvním setkání odmítne děcko pochovat), dívku dokonce v porodnici nikdy nenavštívil ani nereagoval na její telefonické vzkazy. Dokonce novorozence prodá. Jenže neočekával dívčinu bouřlivou reakci: udá jej policii. Brunovi se sice děcko podaří získat zpět, ale musí vrátit dvojnásobnou sumu, než jakou dostal. Lehkovážný mladík záhy dostane tvrdě na pamětnou - gangsteři, s nimiž se zapletl, myslí své výhrůžky vážně.

Dítě je snímek natočený prostě, bez stylistických okras, ale přitom s mimořádnou působivostí. Zachycuje s obdivuhodnou spontaneitou všední (velko)městské kulisy a zejména uchvátí plně přirozené, uvěřitelné herecké výkony. Vylíčení pouličního ruchu vykazuje téměř reportážní prvky stejně jako provázení Bruna po jeho klopotných štacích. Pokoutné předávání dítěte tak, aby přejímatelé nebyli spatřeni, a zvláště pak pronásledování po nezdařené loupeži se přitom zcela oprošťuje od obvyklých kriminálních klišé, odbourána je jakákoli gradace napětí, popis je nastolen věcně a jakoby bez emocí. Pohnutky se dopodrobna nevysvětlují, ukazuje se vnější podoba událostí, jejich výskyt není zřetězen, jsou to spíše dílčí, často lakonické postřehy. Mnohé překvapí hravá dovádivost obou hrdinů.

Autoři se vyhýbají explicitnímu hodnocení či zaujímání stanovisek, z banálních motivů splétají výmluvný obraz jedné sociální vrstvy, zastoupený právě ústřední dvojicí Bruna a Sonii. Ačkoli hrdinové zprvu vyhlížejí - zvláště Bruno - jako lidé bez valného svědomí, lidé nezodpovědní, ba asociální, překvapí jak dívčin silný vztah k jejímu děcku, tak Brunovo citové pouto k Sonii, které jej přiměje přijmout odpovědnost a snad i probudí záchvěv svědomí. Bruno je sice drobný kriminálník, dominuje u něho svého druhu smolařství, jakýsi alternativní životní styl, který je společensky jistě problematický, avšak sotva by svedl skutečně ublížit.

Znesváření partneři se v slzách usmíří až ve vězení, kam Sonia přijde Bruna navštívit. Smířlivý závěr až zbytečně koketuje s nadměrnou sentimentalitou, když poskytuje prostor snad očistnému pláči vymykajícímu se dříve navozeným významům. Předchozí dění ale udržují tvůrci důsledně v protokolárně záznamové poloze. Napomohli tomu i zcela neznámí, mimořádně však autentičtí Jéremie Renier a Deborah Francoisová; zbavili své hrdiny psychologického zázemí, zpřístupňují jen jejich vnější počínání.

Dítě jistě může připomínat filmy Bressonovy, ale vzdává se jejich vyhrocené modelovosti, s dokumentaristickou naléhavostí zdůrazňuje všednost dění i hrdinů, ustavičně se pohybujících po ulicích. Vypravěčské pojetí se vyhýbá klipovému rytmu, ale přesto navozuje intenzivní pocit dynamického plynutí událostí. Věrohodně napsané i mluvené dialogy nepopisují a nevysvětlují, ale přímo zrcadlí rozpoložení a úmysly jednotlivých postav, snažících se nalézt svůj drobet štěstí.

JAN JAROŠ