číslo 7

vyšlo 6. 2. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

Ledovým královstvím na bruslích

Jako svou životní strategii zvolil vyhýbání se módě, a tak se pouští do činností, které mezi ostatními lidmi "nefrčí". Právě tato touha dovedla geologa Radka Mikuláše k tomu, aby si jako svou profesi vybral do té doby u nás pozapomenutý obor - ichnologii. V Geologickém ústavu Akademie věd ČR zkoumá, jak byly usazeniny vzniklé především působením moří a řek přepracovány a změněny činností nejrůznějších drobných živočichů. Tyto poznatky mohou být užitečné například při hledání ropy. Možnost objevovat a zkoušet nepoznané mu přinesl i u nás netradiční koníček - dálkové bruslení po zamrzlých hladinách. Právě o tom vyprávěl v Hostu do domu ČRo 2 - Praha.

Je někde v Evropě dálkové bruslení po zamrzlých tocích běžným sportem?
Tento sport je velmi populární zejména ve Švédsku a Holandsku. Švédsko je velmoc dálkového bruslení, mají tam obrovská jezera, na kterých se dají nabruslit stovky kilometrů. Ve Stockholmu existuje bruslařský klub s deseti až patnácti tisíci členy. Vydávají množství průvodců a pořádají řadu tematických zájezdů. Můžete jet i na týdenní výlet na bruslích: denně ujedete sto kilometrů, přespíte v nějaké chatě či ubytovně a takto objedete celé zamrzlé jezero. Švédové se chlubí, že mají nejlepší přírodní led na světě, ale celou zimu ho udržují pluhováním. Myslím, že u nás někdy máme přírodní led daleko lepší?

Jaké podmínky k dálkovému bruslení mají Holanďani?
V současné době daleko horší než my. Ale udržují tam tradici z takzvané malé doby ledové, která skončila zhruba před sto lety. Do té doby zamrzaly jejich slavné kanály, na kterých dodnes nadšenci organizují závod nazvaný Jízda jedenácti městy, což je dvousetkilometrový maratón. V Holandsku teď pořádně mrzne tak jednou za deset až patnáct let, a tak se stává, že si svůj tradiční závod zorganizují buď ve Švédsku nebo v Rakousku, kde pro Holanďany odklízejí některá alpská jezera.

Kam sahají vaše první vzpomínky na bruslení?
Před zhruba 38 lety se v Praze polévaly četné plácky vodou a tam jsem se učil bruslit. Jako desetiletý jsem zažil s bratrem u dědy na chalupě u Vlašimi nádherně zamrzlou vlašimskou Blanici. Z letních prázdnin jsme považovali tuto malou říčku za tajemný svět. Chodili jsme na ryby, ale voda bývala kalná, nebylo do ní vidět. Vždycky jsme vytáhli tak akorát nějaké hrouzky nebo okouny, a ti pro nás byli poslové z cizího světa. Když jsme se potom dostali na čirý krásný led, viděli jsme ryby ve svém životním prostředí a byli jsme nadšeni zjištěním, že jich je tam poměrně hodně, že je pod vodou bohatý život. Uvědomil jsem si tehdy taky, jak je led sám o sobě krásný, jaké může mít odlesky barev, lasturnatý lom, jak na něm vyrůstají keříčkovité krystalky nebo ledvinité fontánky, pokud na něj stříká voda. Nádherné jsou také rampouchy nebo zamrzající jezy, kde vznikají nádherné ledopády. Led sám je obrovský zážitek.

A právě to způsobilo, že jste se nadchnul pro dálkové bruslení?
Vážněji jsem se o bruslení začal zajímat v době, kdy jsem chodil na vysokou školu. Pokud byly dobré podmínky, dával jsem přednost výletům na brusle před výlety třeba na běžky či sjezdovky do horských středisek. Způsobila to jednak krása ledu a potom neskutečná exotika zimní krajiny viděné z řeky. Nejenom led, ale i voda sama je krásná, samozřejmě zvířata a vodní rostliny a taky pohledy do okolní krajiny jsou překvapivé, protože není listí na stromech. Každý, kdo někdy viděl suchý rákos prosvícený sluncem, musel být nadšen? Kdežto vyrazit v době mých studií na jizerskou magistrálu byl dosti smutný zážitek: člověk potkával běžkaře na horách plných pařezů, a když si opřel běžky o bufet, aby si mohl dát čaj, měl velkou pravděpodobnost, že je tam už nenajde. Proto jsem začal sjíždět zamrzlé řeky a nadchnul jsem i svou ženu a několik kamarádů.

Když se na zamrzlém toku sejde více bruslařů, neničí krásu přírody, kterou jste před chvílí tak pěkně popsal?
Myslím, že právě bruslení je jedním z úplně nejšetrnějších pohybů v přírodě vůbec. Potvrdil mi to i nestor českého bruslení a přírodovědec každým coulem dr. Vojen Ložek, který označil bruslení za způsob, jak poznávat přírodu beze škody. Bruslaři pochopitelně mohou rozjezdit nádherné ledové krystaly, ale nemohou poškodit rostlinstvo ve vegetačním období, znečistit vodu a neruší ani vodní ptactvo, protože to se stahuje na plochy, které nejsou zamrzlé.

Dal jste podnět k tomu, aby vznikla kniha Na bruslích Českou republikou, průvodce po zamrzlých tocích, proč jste se pustil do psaní o dálkovém bruslení u nás?
Sám jsem takovou knížku sháněl, a když jsem se dozvěděl, že neexistuje, pochopil jsem, že si ji budu muset napsat sám. Ze svých výletů jsem měl zápisky, fotodokumentaci či obrázky v mapách, takže jsem se mohl zmínit vydavateli a on byl mým nápadem nadšen.

Zamrzlé toky středních, částečně i severních a jižních Čech znáte dobře, ale v knize máte zmapovanou i Moravu, kdo vám pomohl?
Můj kamarád ze střední a vysoké školy Mirek Bubík pracuje v Brně, je taky nadšený bruslař a dodal zprávy alespoň z jižní Moravy. Pavla Loucká, rodačka z Liberce, popsala přehrady v Jizerských horách, na kterých se někdy také dá bruslit. Když byl průvodce skoro před dokončením, potkalo mě štěstí a seznámil jsem se se sportovními bruslaři Janem Stodolou, Tomášem Matouškem a jejich česko-švédským učitelem Vladimírem Žadkevičem. Za jejich pomoci jsme mohli udělat skutečně podrobný návod, jak se věnovat dálkovému bruslení jako sportovní disciplíně.

Na křtu knihy jste ukazovali, jak se může zachránit člověk propadnuvší ledem do studené vody. Zažil jste někdy tuto situaci?
Ano, zatímco můj kamarád a spoluautor Jan Stodola to do té doby ještě nezažil. Mluvil o tom, že by si to rád zkusil v neoprenu a tak jsem ho navedl, aby to udělal při křtu. Myslím, že to v jeho případě nebylo ode mne nemorální jednání, protože taková zkušenost je k nezaplacení. Honza posléze ustoupil i od neoprenu a spadl do ledové vody na Vltavě pod Vyšehradskou skálou v místě, kde přecházel led v proudící vodu. Zachránil se pomocí bodců, které jsou ve Švédsku povinným vybavením dálkového bruslaře. Většina lidí považuje bruslení v přírodě za nebezpečné, což je svým způsobem pravda, ale pokud o těch nebezpečích víme a známe je, jsme většinou schopni se jim víceméně vyhnout. Jsem přesvědčen, že kdyby lidé věděli, kudy projet po zamrzlé hladině krásnou přírodou, tak se na takový výlet taky vydají.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ