číslo 7

vyšlo 6. 2. 2006

Jak to slyší

Oldřich Knitl, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Nové vltavské projekty

I když jsme teprve na začátku, dá se říci, že nápad přivést na svět pořad Rok v dopisech, který od prvního ledna den co den uskutečňuje stanice Vltava, byl dobrý nápad. Zdařilý je způsob řazení jednotlivých dopisů, to že rozhoduje datum jeho napsání shodné s dnem vysílání. Dodává to věci pestrost i prvek překvapení a dokonce snad i jistý bláhový sice, přesto ale působící pocit spojení časem. Dobré je i to, že jsou dopisy uváděny, komentovány, zasazovány do kontextů někdy odborníkem, jindy aspoň průvodním slovem Bronislavy Janečkové, autorky pořadu. Každý ten desetiminutový pořad tak působí jako drobný dokument často překvapivého a někdy až ohromujícího účinku. Tak určitě působily dopisy mladých manželů Liškových, které napsali několik hodin před svou popravou v pankrácké věznici 6. ledna 1945. Popraveni byli za účast v odboji. Co všechno si člověk po vyslechnutí těch několika řádků uvědomí, co všechno mu dojde, jaké konotace se mu vybaví. Na příklad otázka, jak to skutečně bylo s českou zbabělostí tak často proklamovanou národními flagelanty. A na druhé straně, kolik takových manželů Liškových, jejichž osud jsme v pokoji zapomněli, by se v případě potřeby našlo dnes ?

Právě ta překvapivá zjištění a od nich se odvíjející asociace, které mnohé dopisy nabízejí, jsou velkým půvabem pořadu. Člověk třeba může vědět, že malíř Kubišta pocházel z chudých poměrů, ale teprve když uslyší jeho dopis strýčkovi, jenž mu pomáhal udržet se na studiích v Itálii, uvědomí si pořádně, co to znamenalo. Jde a bezpochyby i půjde především o korespondenci velikánů, dopisy tak zvaně obyčejných lidí, kteří se nepokryli slávou, jako třeba právě manželé Liškovi, budou v menšině. Nicméně velikány ta psaní často ukazují v nečekaném světle, zlidšťují a přibližují je. Anebo přesvědčivě dokládají, proč se ten či onen z nich velikánem oprávněně stal. Jako třeba dopis Karla Havlíčka Borovského z Moskvy, který přes propast stodvaašedesáti let neodolatelně působí svým vtipem a postřehem. Zvlášť když si člověk uvědomí, že ho psal mladík z tehdy vypjatě rusofilských Čech. Pravda, některé dopisy jsou už pokryty dějinným prachem, zvlášť, když vnich převládá dobový formalismus nad obsahem sdělení, ale koneckonců i prach dějin může být svým způsobem zajímavý.

Hodně sliboval i další projekt, který Vltava v lednu rozjela. Jmenuje se Synagogy Čech, Moravy a Slezska a je začleněný do řady Pátečních večerů. Bohužel jeho první část věnovaná pražským židovským památkám mohla leckterého posluchače zklamat. Důvod je prostý: fundamentem a naprosto převládající složkou dvouhodinového pořadu byl popis. Popis interiérů synagog, popis náhrobků, dokonce popis ulic. Jistě, popis doplňovaný tu více, tu méně zajímavými informacemi či oživujícími prvky, nicméně popis vše ostatní převažující. Bylo to tak trochu jako by člověk přišel do divadla natěšený na velezajímavé drama, ale pak by ke svému zklamání zjistil, že mu jsou předváděny jen kulisy, postupně osvětlované a měnící se, přece však pouhé kulisy. Přitom, jaké strhující kusy se v těchto kulisách za staletí jistě odehrály! Škoda, že nám do nich nebylo dopřáno alespoň nahlédnout. Pořad by tím získal obsah (nedá se nic dělat, bez obsahu to prostě nejde) a my to, na co jsme se těšili. Samozřejmě, dalo by to o hodně víc práce, ale určitě by se to vyplatilo. Takto, bude-li cyklus i nadále pokračovat metodou převažujícího popisu, je na místě obava, že rekord ve sledovanosti asi nezlomí. Stokrát škoda, téma je to přece velmi slibné. A škoda také, že se to přihodilo autorce tak zkušené, která už mnohokrát dokázala, že umí.