číslo 7

vyšlo 6. 2. 2006

Titulní rozhovor

Jiří Králík,
ředitel Letní filmové školy v Uherském Hradišti

Vzpomenete si někdy na dobu svého skautování?

Na skauting nejenom vzpomínám: já jsem skautem pořád! Jenom už nejezdím na tábory. Ve skautu jsem byl dva a půl roku, od roku 1968 do roku 1970. Ta doba mě dost změnila - a myslím si, že k lepšímu.

Dá se přeneseně říci, že skauting je způsob života?

V tom pojetí, jak ho chápu já, asi ano. Musím se přiznat, že současný skauting už mě tolik nezajímá; je to ale přirozené - jsem starší a skautské zásady už v sobě mám. Překvapuje mě, jak se dnes v některých skautech zdůrazňuje víra v Boha - to v našich dobách nebylo. Byli jsme vedeni k "foglarovštině" a "setnovštině", tedy k budování pevného přátelství a současně lásky k přírodě. A to v nás zůstalo.

Říkáte, že vás skauting změnil; v čem?

Přestal jsem kouřit, přestal jsem sprostě nadávat. Trávil jsem čas v kolektivu lidí, kteří mi vyhovovali a který nebyl tak bojovný jako party, ve kterých jsem se pohyboval do té doby. Ve skautu jsme se přirozeným způsobem učili: zdokonalovali jsme se ve vázání uzlů, poznávali jsme stopy a přírodu vůbec? Díky skautu se mi zásadně převrátil hodnotový systém.

Jak často se dostanete do přírody dnes?

Skoro vůbec! A když už se mi to výjimečně povede, tak si uvědomím, o co vlastně přicházím a velice lituji, že tam nemůžu trávit víc času. Tak to ale je, myslím si, u každého.

Příští rok vám bude padesát. Berete to půlstoletí jako nějaký mezník, přelom?

Nevím. Svůj věk, dá se říci, ignoruji. Prostě ho neberu vážně.

Teď vás budu citovat: "Léta jsem šťastně zadaný". Co to v překladu (u Jiřího Králíka) znamená?

To, že mám skvělou ženu a skvělé děti - výbornou rodinu, které jsem hodně vděčný a hodně dlužný. Nemám potřebu ani tendenci "rozjíždět" něco nového. Proč bych to dělal? Svůj vztah považuji za ideální a konstantní.

Kolik let je vašim dětem?

Je jich pět a staré jsou různě; nejmladšímu je šest, pak deset, patnáct, devatenáct a dvacet šest. Ty starší už jsou víceméně samostatné, největší radost mi dělají ty malé. Větší děti řeší už takové ty dospělácké problémy, ve kterých se já sám dodnes nevyznám. V zásadě jenom eviduji, že v tom lítají, ale sám jim nemůžu moc pomoci; tu pomoc by si měli najít sami - buď příkladem nebo prožitou zkušeností. Tak jenom útrpně sleduji, jak je ten život zraňuje a mění a věřím, že v nich je něco silného, co jim pomůže problémy překonávat.

Potíže ale máte i vy sám - konkrétně v zaměstnání, v uherskohradišťských kinech. Co se tam děje?

Ani pořádně nevím. K 1. prosinci mě odvolali z funkce ředitele Městských kin v Uherském Hradišti, pro město jsem se stal nadbytečným. Řeším tak problém trvalého zaměstnání, který se asi vyřeší jednoduše: stanu se zaměstnancem Asociace českých filmových klubů. Věci, které jsem doposud dělal vedle zaměstnání, jako Letní filmovou školu, Projekt 100 a další, teď budu dělat jako zaměstnanec. Problémy, které se vyskytly v Hradišti, chápu spíše jako vysvobození z martýria, které jsem posledních pět let prožíval. Letní filmová škola se vždycky vydupávala z nuly a stále mě každý rok hodně času, sil i nervů. Věřím, že teď už se věci kolem zprofesionalizují a já budu moci pracovat ve větším klidu.

Stal jste se nadbytečným - vaše funkce nebo vy osobně?

Já osobně. Ta funkce samozřejmě existuje a na mém místě už sedí nový zastupující ředitel. Zřejmě bude vypsán konkurs nebo celou organizaci, tedy Městská kina, transformují. Je fakt, že Uherské Hradiště to se mnou občas nemělo lehké. Kino je totiž v městské hierarchii vnímáno vždycky negativně a až na posledním místě - před ním jsou divadlo, galerie, knihovna, kulturní dům. Já jsem se snažil dostávat kino na vyšší pozice. Dělal jsem věci, které mi ani nepříslušely; dělal jsem je za mlčení města, ale ne vždy s plným vědomím toho, co všechno obnášejí. Všechno je složité, státní správa je propletena nejrůznějšími předpisy, strachem a polostrachem a jsou v ní zaměstnáni lidé jiného typu než například v podnikatelské sféře. Kdyby ty "moje" věci měly jít oficiální cestou, asi by vůbec nebyly. Neprošly by první krizí.

Bude Letní filmová škola i nadále v Uherském Hradišti?

Bude. Mezi Uherským Hradištěm a pořádající Asociací českých filmových klubů je podepsána smlouva na deset let, takže finanční, organizační i technické garance tady jsou.

Malá kina dnes mají velké problémy, mnohá jsou rušena. Dá se s tím něco dělat?

Těžko říct. Je potřeba, aby kino mělo širší rozsah činnosti. Kina by měla dělat věci, které nedělají jiné instituce ve městě (nebo je dělají minimálně). Měla by se snažit využívat své prostory nejen pro filmová představení, ale třeba i pro koncerty, divadelní produkce, výstavy a besedy. Současně by tam měly probíhat různé nekomerční filmové projekce, semináře, přehlídky, besedy filmových klubů, promítání pro děti. To doposud většina kin nedělala, mimo jiné i proto, že lidé, kteří je vedou, k tomu nemají žádné předpoklady a městům je to jedno. Kino bylo vždycky v kultuře města chápáno jako nutné zlo a města nikdy nevytvářela podmínky pro to, aby do nich chodili filmově vzdělaní lidé. Dokud tedy nebude vytvořena koncepce, a myslím i koncepci podpory ze strany ministerstva kultury, situace se nezlepší. Tou podporou nemyslím jen technickou pomoc, ale především jakýsi "software" proměny toho kterého kina. Jeho změny ve fungující středisko, které produkuje víc, než jenom filmové projekce.

Ještě než vás odvolali z funkce v Uherském Hradišti, jste byl pravděpodobně nejznámějším ředitelem kina v naší zemi; narážím na výrok současného ministra kultury. Jak jste to jeho označení vaší osoby bral?

To, co o mně ministr řekl, pochopitelně není příliš dobré pro ostatní vedoucí kin. Možná si tak trochu protiřečím, když chci, aby kina byla aktivnější; mně v Hradišti naopak vytýkali, že jsem aktivní příliš. V našem státě je obecná krize kultury. Peníze jsou jenom jedny; když někde přidáš, musíš jinde ubrat. A město přidá divadlu, kinu ne. Myslím si, že pomoci může jenom nějaká koncepčnější politika - vždyť městské kulturní podniky, kino, divadlo a galerie, knihovna a kulturní dům se můžou i propojovat! Můžou nabízet pestré spektrum kulturních služeb. Přitom by taková věc mohla vytvářet i konkurenci. Ale o tom se musí rozhodovat na úrovni měst a krajů a v odborech úřadů musí pracovat lidi, kteří jsou schopni koncepčnějšího pohledu na kulturu. To platí i o ministerstvu kultury.

Co říkáte dosavadnímu působení ministra Jandáka?

Mohu mluvit jenom za oblast filmu - a tam mě celkem překvapil. Byl jsem v Parlamentu přítomen jednání o zákonu o Státním fondu kinematografie a ministrovo jednání mi připadalo vstřícné a tvůrčí, dokonce tam mezi poslanci a ministrem vznikla jakási přirozená komunikace. Překvapilo mě to, byl jsem zvyklý spíše na tvrdší přístup z pozice "já jsem ministr a vy mě budete poslouchat". Na zmíněném jednání mě potěšilo, že ministr je schopen a ochoten naslouchat jiným a přistupovat k věcem koncepčně.

A co říkáte návrhu zákona?

Trochu mi vadí, že ministerstvo nekomunikovalo se všemi organizacemi, které měly připomínky a pozměňovací návrhy a že se zase vytváří nějaké podivné seskupení těch, kteří o zákonu s ministrem diskutovat můžou, zatímco jiní ne. Výsledek se ale projeví až na parlamentní půdě, kde bude ministr obhajovat svůj návrh. Doufám, že se v něm projeví připomínky všech, kdo k tomu měli co říci. A doufám, že zákon bude přijat v podobě, za jakou se Česká republika nebude muset stydět, v podobě, která se nebude muset každý rok předělávat a opravovat.

Kandidoval jste do Rady České televize - proč?

Protože mě nominovala skupina lidí, kterých si vážím a kteří ve mě vkládali důvěru. Nehrnul bych se tam, kdyby tomu tak nebylo. Teď jsem v podobné situaci: Česká filmová a televizní akademie mě nominovala do rady Fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Předtím jsem to odmítl, teď už jsem nemohl; právě proto, že mě nominovala Akademie a také Unie filmových distributorů. To už jsou dvě velké a vážené instituce, které se shodly na mém jméně. Nevstupuji tam ale s žádnými osobními ambicemi. A k té Radě České televize: situace ve veřejnoprávní televizi se mi nelíbí, myslím si, že by se mělo leccos změnit. Moje, možná naivní představa je, že z pozice radního bych něco změnit mohl.

Co by se například mělo v České televizi změnit?

Mělo by se přestat soupeřit s komerčními televizemi; měly by se opustit tendence být komerční za každou cenu - jenom kvůli sledovanosti. Pochopitelně bych se pokusil zásadním způsobem změnit přístup k filmové dramaturgii, protože si myslím, že film je důležitý i pro televizi. Mám za to, že by tam měl být viděn i jinými způsoby než doposud je. A taky bych se snažil okopírovat některé postupy třeba z britské nebo rakouské televize, které tak trochu znám. Myslím především na zpravodajství a dokumentární tvorbu. Televize by měla víc plnit tu funkci, kterou má ze zákona, tedy podporu české kinematografie, a to nejen celovečerních filmů, ale především dokumentů. Ne, že by se za každou cenu mělo vyrábět víc; jde o to, aby filmy byly kvalitnější a měly širší dosah. Aby se televize nemusela stydět pod ně podepsat.

Údajně odcházíte ze špatných filmů po pěti minutách. Který film to byl naposledy?

Překvapivě Harry Potter - z něho jsem odešel asi po půlhodině. Prostě mě nudil. Stejně mě nudil i King Kong. Odešel jsem i z Prokletí bratří Grimmů - jak mám rád Terryho Gilliama a je to můj kamarád. Já už ani do kina chodit nechci - je mi líto i těch pěti minut strávených na špatném filmu.

V těchto týdnech putují českými kiny snímky už 12. ročníku Projektu 100. S jakými problémy jste se setkali při jeho realizaci?

Bylo jich víc. Řešili jsme například titulky k filmu Křižník Potěmkin. Snímek nám totiž poslali na acetonovém nosiči, který se nedá otitulkovat. V Česku jsme přešli na laserové titulkování a tím jsme zničili veškerá zařízení, takže v současnosti se u nás nedají titulkovat staré filmy. Kdybychom chtěli otitulkovat některé poklady z fondu Národního filmového archivu, tak nemůžeme, protože to prostě technologicky nejde. Navíc to neumí žádná ze zemí Visegradu! To je problém, který je sice nenápadný, ale podstatný. Další problémy byly se snímkem Na východ od ráje. Museli jsme opustit naši představu, že použijeme starou kopii, kterou máme - byla už skutečně nepoužitelná. Doobjednávali jsme tedy další kopii navíc, čímž se celý proces zdržel a protáhnul.

Projekt 100 chce podle svých pořadatelů uvádět kultovní filmy. Jak se takové filmy poznají?

Názor na to, co je to kultovní film, mám už řadu let stejný: je to takový snímek, který má divák potřebu vidět znovu a opakovaně. Snažíme se vybírat filmy, které jsou součástí pomyslného zlatého fondu světové nebo domácí kinematografie. Nebo do něj směřují. Vím, že pojem "zlatý fond" je kompromisem mnoha názorů na to, co by mělo zůstat kulturním dědictvím. Samozřejmě riskujeme - některé z námi vybraných snímků se kulturním dědictvím nestanou -, nějak se ale rozhodnout musíme. Projekt 100 by neměla být přehlídka jenom starých filmů, chceme, aby tu přirozeně fungovala komunikace mezi starými a novými díly. Vedle Křižníku Potěmkina a filmu U konce s dechem ať jsou v Projektu 100 i filmy, jako Dítě nebo Motocyklové deníky, a lidé ať přemýšlejí a přicházejí si na to, proč tam jsou právě tyto tituly a ne jiné.

Co se týče současné české kinematografie, příliš dobrých slov pro ni nemíváte.

Protože s ní nejsem příliš spokojen. Mile mě překvapilo Štěstí, už jsem ani nevěřil, že by u nás mohl být takový film natočen. Na druhé straně mě zklamaly snímky, na které jsem se těšil, od režisérů, které mám rád. Nechci jmenovat. V současném českém filmu mi chybí více humoru, skepse, více "juráčkovštiny" nebo "herzovštiny", takových těch úletů, které se vyskytovaly v šedesátých letech (třeba i u Věry Chytilové a Jana Němce) a které byly ku prospěchu filmového díla. Pořád čekám, že se něco takového uděje, ale odvaha tvůrců, jejich odhodlání natočit výjimečný film, to je nejslabší stránka české kinematografie.